Clay

Zoufalost. Beznaděj. Podělanej strach, co se to doháje děje?!

Přísahám, ještě před pěti minutami jsem se smál nad videem malého koťátka, co mi poslal Nick, teď? Jakože...proč? Proč?! Myslel jsem si, že se rozbrečím. Chtělo se mi kurva bulet! Přišlo to z ničeho nic, jako kdyby na tvář přistála facka. Prostě...jak?

Seděl jsem u svého notebooku a koukal na otevřený chat s Nickem, a najedou? Bolest. Čistá emoční koupel, jakou jsem už dlouho nezažil. Neměl jsem důvod být v háji, zoufalost uvnitř mě byla však skutečná. Bolelo to. Beznaděj jsem cítil v celém svém já, pamatoval jsem si onen hnusný pocit z minulosti, a i když jsem myslel, že jsem si s touhle emocí podal ruce v přátelském gestu, že už mě nebude otravovat...tohle bolelo. Vrazila mi čistou facku jen tak. Jen tak...

Zoufalost, beznaděj, strach.

Přál jsem si do něčeho praštit, tak moc, kolem mě však byli krom notebooku všechny věci Wila, ty jsem v plánu ničit neměl a svůj notebook? Ten jsem měl až moc rád. Musel jsem si vystačit s hlubokými nádechy, drcením svých pěstí a zadržováním slz.

Nebrečel jsem poslední dva roky, proč se mi ale v ten moment svíral hrudník čistou bezmocí? Přál jsem si to dostat ven, tak moc. Slzy by mi mohli být přineseny doslova na zlatém podnose, já však nehodlal být slaboch, když jsem ani nevěděl, proč chci brečet.

Zhluboka jsem se nadechl a znovu vydechl, drtící u toho myš od notebooku. Proč ta emoční zoufalost? Proč ten strach? Přišlo mi, jako bych najednou neviděl žádnou budoucnost. Jako by se mi všechny plány zhroutily pod rukama a já s tím nemohl udělat vůbec nic. Nic! Najednou jsem viděl tmu. Hlavou mi začali létat myšlenky, které nedávali sebemenší smysl. Viděl jsem jen prázdnou zoufalost.

Co budu dělat? Co budu do háje dělat? Nemám nic. Nevím, kdo jsem. Nemám nikoho. Jsem sám. Jsem sám!

Celé moje tělo se třáslo. Moje myšlenky byli čím dál zmatečnější. Do mé hlavy přišla panika.

Věta 'jsem sám' mě zabíjela, stále se však opakovala jako na diktafonu. Doháněla mě k šílenství jako emoce, co mě zevnitř pomalu svírali. Dusil jsem se emocemi. Potřeboval jsem do něčeho praštit. Chtěl jsem hodit svým mobilem o stěnu, chtěl jsem...ulevit od té bezmoci, to by mi však v ruce neměl zapípat mobil.

Nick: Může u nás na pár dní přenocovat můj kamarád? Nemá kam jít, pak ti to vysvětlím.

A když jsem onu zprávu dočetl? Všechny ničivé pocity v mé hlavě začali slábnout. Jak rychle přišli, tak skoro stejně rychle odešli a nahrazovala je úleva.

Nechápal jsem nic. Vůbec nic. Nerozuměl jsem tomuhle emočnímu kopanci, ani jedna jediná myšlenka v tom stavu mi nedávala smysl.

Musel jsem se uklidnit. Dát se znovu dohromady. Neklepat se jako nějaký feťák, co žízní po další dávce. Musím. Se. Dát. Do. Pořádku.

Nádech, výdech. Ano.

Bylo to pro mě nečekané, nepřišlo mi žádné upozornění, abych se mohl dopředu připravit, byla to prostě...rána. Vždy jsem nesnášel, když se vymyklo něco z mé kontroly, byť to byli jenom mé nálady. Nenáviděl jsem to. Zažil jsem až moc situací, se kterými jsem já nemohl nic udělat, proto jsem chtěl mít vždy vše ve svých rukou. Potřeboval jsem to. A nemít pod kontrolou svoje emoce? To bylo vždy to nejhorší.

Už jsme v klidu? Dobře.

Clay (: WTF.

Clay (: Hádám, že asi může.

Clay (: JAKEJ KAMRÁD?

Nick: Večer ti zavolám, ano?

Unaveně jsem si protřel oči, posílající jen jednoduché ano.

Neměl jsem tušení, jakého 'kamaráda' by mohl chtít nechat u nás v bytě, protože všichni jeho kamarádi jsem byl já. Nick si nerad pouštěl lidi k tělu. Moc jsem to ale neřešil, stejně jsem se neměl v plánu doma ještě nějakou chvíli ukázat, na to mi tam v Londýně zbývalo až moc vyřizování.

Jo, tohle jsem chtěl vlastně Wilovi poslat.

Už tak nějak s čistou hlavou jsem si otevřel složku a najel na soubor s nově nakódovanou hrou, kterou mi Wil pomáhal zviditelnit. On sice věděl o tomhle oboru velký kulový, podobně jako já v tom jeho, přesto pro mě ale byl výborným kolegou, protože jeho konexe byli ohromné. Do teď nechápu, jak se dostal od pouličního brnkálisty na kytaru až do firmy Minx ve které je doslova vše. Hudba, kosmetika, programování, i blbé benzínky, které můžete potkat na každém rohu Británie, patří jim. Dostat se pod tuhle společnost a získat si v ní nějaký respekt? Prosím.

S povzdechem jsem zavřel notebook a lehl si na gauč, na kterém jsem spal už poslední dva týdny. Nikdy jsem si na nic moc nestěžoval, vždy jsem se snažil být spokojený s tím co je, ale tenhle gauč...doháje, já ho fakt neměl rád.

Co se stalo? Proč po těch letech znovu tohle? Nebyl tady žádný spouštěč, který by mi měl tohle spustit, takže...proč ta panika? Proč znovu ten strach? A ty myšlenky? Nedávali smysl. Nic mi nechybí, mířím k vysněné práci. Mám vlastní byt, minulost jsem nechal za sebou. Mám Nicka. A mám svou sestru s mamkou. Nejsem sám. Nejsem...

„Clayi? Jsi tady?," ozvalo se ode dveří společně s otevíráním zámku a chrastění klíčů. Wil. Večeře je doma.

„Jsem tu, přinesl jsi jídlo?," vrátil jsem mu otázku, vyšvihující se do sedu, otáčející se na zouvajícího se Wila. Měl jsem hlad. Hnědovlasý dlouhán nesl v rukou dvě krabice pizzy, na zádech pouzdro s kytarou, na očích své brýle. Právě se svou kapelou makali na nové písničce, nebylo moc časté, aby se doma ukázal takhle brzo, ač byli už čtyři hodiny odpoledne pryč.

S díky jsem si od něho jednu krabici převzal a nečekaje na něho až usedne ke mně, jsem ji otevřel, přicházející tím velké zklamání. To ji nenakrájeli? Vážně? Ale no tak... pohoršeně jsem si odfrkl, otráveně se zvedající připraven jít si do kuchyně pro nůž, to by mě však v cestě nemohl zastavit stolek přede mnou. Nakopl jsem si prst o roh dřevěné nohy.

„Au..."

****

Tak co, jste zase o trochu víc zmatení? :D Doufám, že se vám výjimečná kapitola z pohledu Claye líbila, za hlasování či komentář budu ráda :)

Steff ^^