Clay

Byl jsem zmatený. Nebo...tušil jsem co se se mnou děje, ale...proč? Musel jsem na to zapomenout. Nevnímat to. Jo.

Měl jsem chuť tančit. Teda tančit...prazvláštnímu pohybování boků do rytmu se tanec asi nedá přezdívat, ale moje tělo ovládla hudba, ač kolem mě žádná vlastně nehrála. Byl jsem uprostřed ulice, kolem mě čas od času maximálně projelo auto, čekal jsem, že se každou chvíli rozprší. Neposlouchal jsem žádnou píseň, neměl jsem sebou na cestu ani sluchátka a přesto? Pokusil jsem se si poskočit, avšak místo toho jsem kopl do popelnice, narazil si nárt a málem ono smetí převrhl. Ale poskočil jsem si. A taky jsem si broukal.

Mm mm mm middle of June. Mmm mm mm happier now. Mm mm mm I don't wanna be ALONE, proč jsem si s sebou nevzal sluchátka? Jsem blbec.

Ne, nemohl jsem na to přestat myslet, stále jsem to slyšel.

Co se to se mnou doháje děje? Tohle není normální. Usmívám se. Jsem šťastný. Chci si to pustit znovu. Ne, chci to poslouchat stále dokola a dokola. Klepou se mi ruce, doháje, co se to děje?

Smál se. Slyšel jsem jeho smích. Stále ho slyším ve své hlav -

Mobil. Zvonil mi mobil. Wil volal.

„Ahoj chlape, jak to jde? Kdy se vrátíš?," pozdravil do telefonu můj kamarád, u čehož byl z druhé strany slyšet smích. Mě až moc povědomí smích. Ne ale ten co jsem chtěl slyš- mlč, doháje.

Zakroutil jsem nad svými myšlenkami hlavou.

„Popravdě? Zatím dost děsně. V prvním bytě byla po celé koupelně plíseň, a druhý byt byl tak moc drahý, že ani ty by si na to neměl," uchechtl jsem se, dodávající, že mířím k poslednímu bytu. Následně jsem se zeptal na něco já, ač mi byla odpověď dosti jasná.

„Máš u sebe Téčka?"

Moje otázka musela být asi slyšet víc nahlas než by měla, protože se z druhé strany ozvalo dětské překřikování. Jasně že je měl u sebe. 3, 2, 1...

„Clayi? Clayiiii," ozval jeden z chlapců v pozadí velice vysokým, dětinským hláskem, kterým si ze mě dost často dělal srandu, načež tam byl slyšet i druhý hlas říkající to samé, ten byl však přerušený ránou, na které se ozvalo ublížené 'Tommy!'.

Zlatá moje sestra, fakt že jo.

Mohl jsem vidět Wilům vysmátý obličej, se kterým potvrdil potvrzené.

„Jo, jsou tu."

„Pozdravuj," broukl jsem, s pohledem na zem nakopávající kamínek. Měl jsem až moc energie. Ti dva na druhé straně pravděpodobně taky, protože jsem slyšel ne úplně ladící zpěv těch dvou a klávesy, na které pravděpodobně hrál Tobby. Vždy měl blíž k hudebním nástrojům a celkově zpěvu. Byl takovej druhej Wil. Tommy se o zpěv spíše snažil, než aby to tak znělo. I když, z Tobbyho občas taky vylézali pěkné skřeky. Dobře, oba byli děsný zpěváci, věřil jsem, že se časem snad zlepší. Snad...

„Nebudu tě zdržovat, pak napiš," rozloučil se můj kamarád, s čímž jsem hovor ukončil, uvědomující si jednu skutečnost. Téčka budou doma. Budou u nás minimálně týden, možná dýl. Budou hrát na klavír a zpívat. Zpívat! Budou se hádat a prát. Budou spát se mnou v obýváku. Co když mi znovu seberou mobil a budou psát random lidem? Co když Tommy znovu ucpe záchod? Já ho nechci znovu spravovat!

Ať bude ten byt jakýkoliv, beru ho. Na 1000%. Bez debat.

****

Vzal jsem ho. Teda...čekal jsem, až majitel přinese smlouvu, ale měl jsem v plánu si ho pronajmout. Řekl bych, že jsem měl docela dost štěstí. Byt, ve kterém jsem v ten moment čekal, byl už z poloviny zařízený, měl dvě menší ložnice, obývák spojený s kuchyní, jednu koupelnu, dokonce i menší balkón se v něm nacházel. Nebyl nijak drahý, přesto ale vypadal dobře. Měl jsem z toho dost radost.

Když onen majitel přišel s několika papíry v rukách, už jsem věděl co očekávat, když jsem ale přišel a potkal ho poprvé...bylo to zajímavé. Ten chlápek nemluvil. Když jsme si podávali ruku a já mu slušně pověděl svoje jméno, on na mě jen s kamenným výrazem přikývl, s čímž si začal čmárat něco do bloku, který měl po celou dobu v ruce. Už už jsem chtěl říct něco o slušném vychování, s tím mi ale svůj blok podal, kde bylo vcelku hezkým písmem napsáno 'Jsem Cal, rád vás poznávám'. Celkem rychle mi došlo, co se děje.

Vlastně ani netuším, jestli ho mám vůbec nazývat chlápkem, protože nevypadal o moc starší než já. Mezi námi mohl být rozdíl tak dva, tři roky. Bylo trochu složité s ním komunikovat, plus to ticho? Ze začátku byla celá situace lehce trapná, když jsem si ale zvykl jenom na můj hlas a na otázky, co jsem mu pokládal, bylo mi v jeho přítomnosti docela fajn. Jevil se jako fajn chlapík.

„Kdy se budu moct nastěhovat?," optal jsem se, vracející mu jeho propisku, těkající po jeho obličeji, který neukazoval ani jednu jedinou emoci.

Ukázal mi tři prsty.

„Tři týdny?" Zavrtěl hlavou na nesouhlas.

„Měsíce?" Prosím, že nebudu muset znovu spát s Téčky...

„Dny?," optal jsem se naposled, načež on přikývl. Tři? Tři dny? Rozesmál jsem se. To se mi líbí. Moc líbí.

„Děkuju, do týdne mě tady máte," usmál jsem se, s čímž jsem natáhl ruku, abych se s ním rozloučil. Také mi ji podal, po čemž jsme si dali sbohem a já s ještě větší energií vyšel ven, chtějící volat Wilovi, ten mi však mezitím napsal, že už je na cestě. Mám počkat u Pizza Hut.

Dal bych si pizzu. Ale je čtvrtek. Ale pizza je fajn. Ale tradice. Dobře, nedám si pizzu, nemáš za co Nicku.

Nenapsal náhodou?

Najel jsem na náš chat, očima přejíždějící chat s mou sestrou. V hlavě jsem si dal upozornění, abych jí odpověděl na tu její hloupou smsku. Žádné nové oznámení nepřibylo, já však uvnitř věděl, že jsem tam nešel kvůli tomuhle. V onom chatu byla jedna jediná zpráva, na které mi v ten moment záleželo.

Chtěl jsem na onu ikonku kliknout, ale nechápal jsem proč. Proč? Bylo to divné. Já se choval divně. Ale...byla to jen starost, určitě ano. Jen jsem chtěl vědět, jestli je v pořádku, nic víc. Jestli je George v pohodě. Měl jméno. Nick mi ho poslal společně s jeho fotkou, na které spal, dodávající, že ho Alex zaměstnal a vše je ok. Prý usnul první den v práci.

Jen jsem chtěl vědět, jestli stále žije, nic víc v tom nebylo, a slyšet jeho smích? Aspoň díky tomu jsem věděl, že je ok. Nic to vlastně nebylo, nevím, co jsem dělal.

S myšlenkou, co to vůbec tolik řeším, jsem klikl na onu hlasovou zprávu. Ozval se smích. A uvnitř mě se něco pohnulo.

Následně jsem však sebou prudce škubnul, když někdo blízko mě zatroubil. Lehce vyvedený z míry jsem očima našel onoho člověka, co mi dokázal pohnout s nervy, načež mi padl pohled na černou audinu. Wil.

A vzadu Tommy s Tubboem.

Blonďatá hlava s hnědou hlavou na mě hleděli s kamennými obličeji, oba mi vražedně zírajíc do očí. Já jim jejich smrtící dívání oplácel. Zabíjeli jsme se pohledem a ani jeden z nás se nedovolil pohnout. Já zíral na ně, oni na mě. Soutěžili jsme.

Avšak dřív než stačil někdo vyhrát, oba mi jako jeden ukázali prostředníček, s čímž se také začali smát.

Huh, děti.

****

za vote nebo za komentář budu ráda :) Přeji hezký den!

Steff <3