George

****

Špinavé blonďaté vlasy. Zajímavá tvář. Žluté oči.

Je to on. Znovu ho vidím. Teď mu je tak...jedenáct let? Asi.

Jsem rád, že ho znovu vidím? Nevím, bojím se, že nepřijde nic dobrého. Skoro jako vždy.

Vidím toho stejného chlapce jako už mnohokrát předtím jen teď držel...držel dívku? Jeho sestra, ale...proč ji drží tak blízko u svého těla, jakoby ji nechtěl nikdy pustit? Proč...Proč oba pláčou? Křičí. Blonďatý chlapec řve na muže, který na něho míří...rozbitou flaškou? Pravděpodobně pivem, to byl jeden z nejznámějších alkoholu lidí. Klučinovi stékají z očí slzy, jeho vlasy jsou zašpiněné a jeho sestra vedle něho nevypadá o moc lépe. Jejich oblečení je na pár místech roztrhané. Co se to děje?

Nenávidím toho muže. Nenávidím.

V místnosti je tma, prostor osvětluje jenom chudá lampa na stolečku u postele. Ve vzduchu je kouř, jaký? To já nepoznám. Hádají se. Neslyším o čem, jen vidím. Jsem jen divák, stejně jako mnohokrát předtím.

Proč nemůžu nic dělat? Proč můžu vždycky...jen pozorovat? Nenávidím to od prvního okamžiku, když se vše změnilo.

Zbývá mi pouze sledovat, jak muž bere do ruky další skleněnou flašku a hází s ní o stěnu naproti. Jsou v ne moc dobrém pokoji, málo zařízeném, neosobním. Není jejich, nejsou v jejich domě, tohle není jeho pokoj! Kde jsou?

Malá blonďatá dívka pláče. Silně se drží staršího chlapce za rukáv mikiny vypadající, že to je jediná věc, která ji drží od zhroucení. Společně oba sedí na posteli, vedle položené dvě tašky a plyšák. Kočka. Vždycky jí mají u sebe.

Ta scéna se mi nelíbí. Neměl bych k tomu cítit nic, i když nevím, proč mě to po minulých zkušenostech stále překvapuje. Emoce. Neměl bych je mít, proč jsem však cítil strach a zoufalost? Prostě proč? Nemůžu dělat nic...Nic! Chci ty dva odvézt. Zachránit je. Poslat je dál od onoho příšerného může, abych nemusel koukat na jejich strach ve tvářích. Abych nemusel znovu cítit bolest, jako když žlutoočkovi naposledy vlepil facku.

Ten pohled bolí. Moc, avšak když přistane rána do hlavy onomu chlapci, mě přistane rána do celého mého já. Cítím onen úder všude, jakoby praštil mě. Bolí to. Proč jsem musel trpět vždycky s ním? Neměl bych. Neměl bych... Proč si však i přes to všechno přeju převzít jeho bolest, aby ji on nemusel prožívat? Udělal bych to pro něj. Nikdy si nedokážu zvyknout na bolest, pro něho bych však udělal vše.

Avšak, nemohl jsem. Jediné co mi zbývalo vnímat stejnou bolest, jakou prožíval chlapec a u toho ho sledovat, jak se svíjí v bolestech na posteli vedle své sestry, která upadla do bezvědomí.

****

Prudce jsem se posadil do sedu, zrychleně dýchal. Byl jsem vzhůru...nebo jsem zase spal? Co. To. Doháje. Bylo?! Ne, ne, ne...klid. Byl...byl to jen sen. Noční můra. Všechno je v pořádku, určitě ano. Prostě...proč? Proč se mi zdá o tomhle klukovi? Proč, proč, proč?!

Znovu jsem sebou praštil na postel, protírající si obličej. Bylo mi divně z toho snu, byl tak moc živý. Já cítil tu zoufalost. Ten strach. Dokonce i ta bolest byla v celém mém těle, především v mém...v mém srdci? Zní to hloupě, ano, ale... počkat, protírající si obličej? Překvapeně jsem se zadíval na svoje ruce. Mohl jsem zvednout svoje ruce! Konečně jsem byl schopný se nějak pohybovat a i když jsem se stále cítil unavený, bylo mi lépe. Samozřejmě po fyzické stránce, ta psychická? Nekomentovat radši.

Pomalu jsem se posadil, snažící se zůstat v realitě. Nechtěl jsem myslet na ten divný sen, zkusil jsem znovu vzpomínat, či si aspoň shrnout jak na tom jsem.

Jmenuji se...jmenuji se...nic.

Moji rodiče se jmenují...Kristin? Phil? Heh ne, nic.

Na Floridě jsem, protože...hledám žlutookého chlapce. Ne, ne a ne, nevím! Já prostě nevím.

Dobře, takže jinak. Jsem stále v nemocnici. Pořád si nepamatuju, kdo jsem, co se stalo, nebo jak si na cokoliv vzpomenout. Nemám žádné věci, nemám nikoho, kdo by mě znal, co by mi mohl pomoct. Nemám peníze. Kurva, peníze Ne, ne, ne! Jsem v háji, totálně v prdeli.

„Dobré ráno, jak vám dneska je?," vstoupil do pokoje Luke, na obličeji falešný úsměv. Tušil jsem, že to není dobré znamení. Něco mi říkalo, že ten den už budu muset promluvit, čehož jsem se...jednoduše děsil.

Místo odpovědi jsem se natáhl pro kelímek s vodou. Uvnitř mě kolovala nejistota. Blbé popadnutí kelímku a já...se bál, že to nezvládnu? Asi. Netušil jsem, jak ho mám vzít. Měl jsem se pro to natáhnout jednou rukou? Stačilo to popadnout jen prsty, nebo mi to mohlo vyklouznout? Jakou to mohlo mít váhu? Takovéhle debilní otázky mi vrtali hlavou.

Musil jsem u toho vypadat jako idiot, nejen že mi trvalo nespočetně minut si dát jeden dva loky, mám pocit, že jsem se zároveň zvládl i lehce polít. Prostě...prostě jsem se necítil.

Odkašlal jsem si.

„Dneska mi je mnohem lépe, děkuju."

A ano, můj hlas překvapil nejen mě ale i Luka, který na mě vykulil své modré oči. Můj hlas...zněl melodicky. Čistě. Ne jako puberťák, zněl...normálně. Oddechl jsem si.

Luke se na mě usmál. Doopravdy, ne falešně jako když vešel do mého pokoje, tenhle úsměv byl pravý. Vypadal tak mnohem příjemněji.

„To rád slyším, mohu se vás teď zeptat na pár otázek?" Přikývl jsem, ač jsem tušil, že znovu přijde zklamání, nejen z mé strany.

Jméno? Věk? Co tu dělám? Bla, bla, bla, pořád ty samé otázky se stejnou odpovědí. 'nepamatuju si to'. Závěr, že mám pravděpodobně ztrátu paměti, mi taktéž moc nepomohl, na tento závěr jsem tak nějak dokázal přijít sám, ač jsem stále přemýšlel...existují vůbec odpovědi na tyhle otázky? Museli. Museli existovat a já je jen zapomněl, určitě ano.

Hledané osoby v Americe podle fotky? Nikdo jako já. Dokonce ani mezi kriminálníky jsem nebyl.

Otisky prstů? Žádná shoda.

Otisky zubů? Žádná shoda.

Už nemám popáleniny, zjistili mi ale, že mám červeno/zelenou barvoslepost.

Nakonec přišlo vyšetření na můj věk. Prý mi je 21 a tím bylo rozhodnuto. Zítra mě měli poslat domů, dát mi účet s datem splacení a už se o mě neměli nikdy zajímat.

Tohle byl můj konec.

***

Hi :)