Nick

Když jsem šel domů ze školy, cestou jsem zavolal Clayovi, potřeboval jsem si o tom s ním pokecat protože doháje...brácho, bylo toho na mě moc. Cizí chlápek v našem bytě a já se mu rozhodl pomoct? Proč jsem to doháje udělal? Vím, bylo mi ho líto. Když jsem ho našel polomrtvého na té pláži, jednoduše bylo mou povinností ho zachránit, přijít za ním do nemocnice byla zvědavost, jestli vůbec přežil, a ptát se na jeho zdravotní stav a co s ním bude? To bylo...nevím, není to snad jedno? Prostě bych si připadal jako hovado, kdybych ho v tom nechal. Plus když se málem zhroutil před nemocnicí, moje srdce by nezvládlo, kdybych jednoduše odešel a nechal ho tam, pravděpodobně znovu umřít.

Už v moment kdy mi řekli, že oni s jeho situací nic dělat nebudou, byl mou starostí. Už jsem o něm něco věděl a to, že je v prdeli. Nevěděl jsem jeho jméno ani jeho minulost, ale, ALE něco tam bylo. Třeba že vypadá jako úplně normální chlap a ne jako nějaký kriminalista, či bezdomovec. A taky že je v prdeli. Musel mít přeci nějakou minulost, ne? Zajímalo mě, kdo byl. Najdeš na pláži random polomrtvého chlápka, následně zjistíš, že o něm nejsou záznamy a k tomu má ztrátu paměti? Tomu se říká smůla, brácho.

Prostě jsem si přál mu nějak pomoct, nechtěl jsem přemýšlet nad svým důvodem. Nemělo to cenu. Dokonce ani Clay mi naším rozhovorem nedokázal moje rozhodnutí rozmluvit.

„A jsi jistý, že to není jen nějaký vrah, co tě v noci ve spánku udusí polštářem?," optal se Clay vysmátým hlasem, jako vždy nedůvěřivý, opatrný za tu chvíli už potřetí. Chápal jsem ho.

„Říkám ti, on se mi před nemocnicí zhroutil. Žádný člověk by breakdown nedokázal zahrát tak dobře."

„Tobě?," odfrkl si můj kamarád s pobaveným podtónem, já nad ním protáčející oči.

„Ticho, víš jak to myslím. Kámo, on byl opravdu v prdeli. Co to melu, pořád je v háji. Nemohl jsem prostě odejít a nechat ho tam umřít. Nemá nic," s povzdechem jsem se dvakrát odstrčil na skateboardu, tašku v ruce více stiskávajíc. Tušil jsem, že jídlo uvnitř bude rozpatlané tak i tak. „Chudák ani neví, jak se jmenuje."

„Dobře, dělej si, co chceš, až tě ale ve spánku zabije, já na tvým pohřbu pronášet řeč nebudu," odfrkl si Clay, doplňující svoji otrávenost svým typickým 'huh'. Vždy mě tím jedním citoslovcem dokázal dokonale vytočit.

„Víš co? Naser si, ano?" Možná jsem nemusel být hned tak nepříjemný, ale tohle bylo vážný. Neměl jsem čas na jeho provokativní náladu, já mu volal pro radu, ne abych si doplnil denní dávku jeho urážek. Když šlo o neznámé lidi? Z Claye se stával nedůvěřivý čokl, co kolem sebe cení zuby a když jde do tuhého tak i kouše. Přirovnal bych ho k takovému hezkému...bílému švýcarskému ovčákovy.

Clay se na druhé straně zasmál, načež si ale povzdechl. Na nás oba toho bylo moc. On a jeho hledání si práce a nového bytu, já a moje závěrečné zkoušky. Bez něho to tu bylo ještě složitější.

„Promiň, jen," povzdechl jsem si zastavující, vykukující do zatáčky jestli nejeden nějaké auto. Cítil jsem se vyčerpaný. Sice jsem ten den neměl žádné zkoušky, byl jsem jen na semináři, stejně toho pro mě bylo moc. „nevím co dělat," dořekl jsem v hlase jistá starost.

„Musí si najít práci," konstatoval Clay po menším tichu a já věděl, že jeho mozek se právě zapnul. Vždy mu hlavou běhalo neskutečně moc myšlenek, vlastně je měl problém si srovnat, ale právě dostal úkol, který musí vyřešit, ač u nich byla skoro půlnoc. Vždy se soustředí jen na onu jednu povinnost, a dokud ji nevyřeší, nedá mu to klidu, i kdyby nad tím měl přemýšlet celou noc. Ne že by se to teda už "párkrát" nestalo, že...moc přemýšlení a soustředění se na jednu věc byla jeho slabina.

„Nemá žádné doklady, je zbytečné hledat nějakou pořádnou práci, takže by ses mohl zeptat big Qa, jestli by ti neudělal laskavost a na pár týdnů ho u sebe nezaměstnal," uvažoval zamyšleně nahlas můj přítel, já mít volné ruce, praštil bych se do čela. No jasně, Alex, proč mě to dřív taky nenapadlo?

„Nevím, co bych bez tebe dělal, děkuju, brácho," přikývl jsem vděčně, ač to můj přítel nemohl na druhé straně světa vidět. Byl jsem si ale jistý, že i on na druhé straně telefonu chlapsky pokýval hlavou, tak jako jsme to dělávali, když tu byl. Huh.

„Proto mě máš, ne?," zasmál Clay, pyšný, na sebe že mohl pomoct. Vždy byl nejvíce spokojený, když mohl svým blízkým pomáhat.

„Opatruj se, kámo," rozloučil jsem s uchechtnutím, vypínající hovor po Clayově 'Až uvidíš ségru, pozdravuj ji', s čím jsem hovor ukončil. O víkendu se o Clayovích stavím, ale teď? Dojedu domů, dám si s ním večeři a zítra zajdeme společně za Alexem. Jo, to zní fajn.

****

Když jsem dorazil domů, našel jsem hnědovláska sedět na parapetu, koukat někam ven z okna, myšlenkami asi trochu mimo. Stále jsem si ho musel prohlížet. Ne že by byl nějak šíleně hezký, či něco takového, ale...choval se divně! Stačilo vidět, jak seděl. Přísahám, ten chlap nebyl normální. Jak se opatrně držel jednou rukou za zápěstí, ruce obmotané kolem kolen...jeho pohyby byli zvláštní. Jakoby snad nikdy předtím rukami nic nezvedal. Jednoduše se ke všemu choval tak nějak...jemně. Bylo to prostě divné. On byl divný.

„Ahoj jsem doma, přinesl jsem nějaké jídlo," prohodil jsem naschvál o něco víc nahlas, hlavně aby si uvědomil, že už jsem se vrátil. On na mě mírně otočil hlavu, také si mě prohlížející. Na mně nemohl nic vykoukat, já si však na něm mohl všimnout stále stejného oblečení, které mu dali v nemocnici. Samozřejmě, že bude mít na sobě stále tu k němu se nehodící červenou mikinu, kterou jisto jistě popadli ze ztrát a nálezů. Blah. Clayi, jde se ti hrabat ve skříni, teda...až po večeři, co ho pošlu do sprchy, teď se jdeme jíst.

„Přinesl jsem nám jedno z mých oblíbených jídel, tak snad to bude ok, když nevím, co ti chutná. Jmenuje se to Adobo a je to jídlo z Filipínské kuchyně, moje oblíbená," pokračoval jsem mírným hlasem, krabičky vytahující z tašky, když jsem si uvědomil, že můj společník nemá znovu v plánu mluvit, mohl jsem mu to však vyčítat? Asi ne.

Jídlo bylo stále vcelku teplé, proto jsem se s ničím nepatlal a rovnou jsem popadl z šuplíku dva příbory a se všemi věcmi jsem skočil na gauč, poklepávající na místo vedle sebe, aby si hnědovlásek přisedl. Po celou dobu mně hnědovlásek sledoval, bylo to...divné.

„Přidáš se?," optal jsem se už lehce nervózní, nejistě si nohy házejí na stolek před televizi, tak abych se vyhnul jedné z krabiček, které jsem přinesl. No tak chlape, promluv na mě. Nebo aspoň něco udělej.

Moje slabé prosby se vyplnily, a když se konečně pohnul? V ten moment mi připomenul plížící se kočku. Ano, zní to divně, ale opravdu tak vypadal. Jeho pohyby byli opatrné, nejisté. Nechal se přilákat jenom na jídlo a i tak vypadal, že se každou chvíli uteče, ač třeba neměl kam, tak jako vyděšená kočka, která hledá střechu nad hlavou. Neměl kam jít, jednoduše tady musel zůstat, takže když si ke mně přisednul? Necítil jsem ani vítězství.

Tohle bude ještě na dlouho...

****

Po dlouhé době :)

Steff <3