George

Au. Au! Proč mě do háje bolí malíček? Proč?! AU!

„Všechno v pohodě, kámo?," otázal se mě zmateně Nick, dívající se na mě velice nechápavým pohledem, když jsem se s nadávkou chytl za nohu, a zhroutil se na jeho gauč. Bolest, další bolest, proč byla tak moc nepříjemná? Proč jsem ji vlastně cítil? Seděl jsem na gauči s nohama složenýma pod sebou, tak co se to doháje děje?!

Nechápal jsem. Frustrací se mi chtělo brečet. Sice ony ničící emoce byli už o něco menší, než když jsem vyšel z nemocnice, stále jsem byl ale plný všemožných pocitů.

Co budu dělat? Právě mě vyhodili z mé jediné střechy nad hlavou a teď nemám kam jít. Budu bezdomovec.
Co budu do háje dělat? Kam mám jít? Na...na nějakou sociálku? Kde to mám ale sehnat? Pomůžou mi tam vůbec?
Nemám nic. Domov, jídlo, peníze. Nemám ani zkurvené vzpomínky! Nevím, kdo jsem! Neznám svoje jméno, nepamatuju si své rodiče! Měl jsem vůbec někdy nějaké dětství? Hledá mě teď někdo? Chybím někomu?

Nemám nikoho. Jsem sám. Jsem sám!

Běhaly mi hlavou všechny možné otázky, co mi v hlavě vytvářely paniku. Strach. Stále to tak nějak neustalo jen...jen se to díky Nickovi zmírnilo. Trochu.

Zoufalost, beznaděj, strach.

To jsem cítil, než mi Nick nabídl, že u něho můžu pár dní pobýt. V ten moment jsem viděl zno-...v ten moment jsem viděl naději, jako by to bylo poprvé. Každý podělaný pocit, co jsem prožíval, mi připadal úplně nový a zároveň až moc povědomí. A ne, nebyli mi víc povědomé ty dobré emoce. Třeba radost? Co to je?

Zhluboka jsem vydechl, abych aspoň nějak vyventiloval část bolesti. Unaveně jsem se na hnědovlasého chlapce podíva,l a dlouhou dobu na něm vysel pohledem. Dlužil jsem mu tolik... Zachránil mi život, vzal mě k němu, abych měl střechu nad hlavou, hodlal mě nejspíše i krmit svým jídlem. Zachránil mě.

Musel jsem si najít práci, abych vše splatil nejen jemu ale i nemocnici, ač dluh v ní nebyl zase tak velký, jaký jsem čekal. Chtěl jsem spát. Tak moc, místo toho jsem se ale zvedl a posadil se místo na nepohodlný gauč, na parapet, naproti v místnosti. Vyhlížel jsem ven z okna, zapomínající na neznámou bolest vycházející z malíčku. Bylo snadné zapomenout na vnější bolest, když ta vnitřní byla o tolik větší...

Nick mě pozoroval. Přemýšlel jsem, jestli na něho mám znovu promluvit, u nemocnice kde na mě hnědovlásek čekal, jsem stěží zvládl přikývnout, a když mi nabídl ubytování? Hlesl jsem jen slabé 'děkuju'. Panikařil jsem, brečel jsem, dusil jsem se emocemi, a u něho v bytu?...byl jsem na tom líp. Aspoň myslím...

S pohledem na krám přes ulici jsem si obmotal lehce paže kolem kolen, odkašlávající a konečně ze mě vycházející nějaká slova.

„Doktoři mi diagnostikovali retrográdní amnézii, takže si nepamatuju nic předtím, než jsi mě našel na té pláži. Nevím kdo jsem, nevím jestli mám někde domov, nevím..." s odmlčením jsem hlavou praštil do zdi za mnou, následně sykající, protože to bolelo víc, než jsem si přál. „nevím prostě nic."

Zavřel jsem oči, nechtějíc se dívat na mého společníka. Přál jsem si ticho a tmu, nic víc.

Nick mlčel. Dlouho. Chápal jsem, že netušil co říct chudákovi, který neměl ani debilní střechu nad hlavou. Kdybych měl aspoň peníze, s nimi by bylo vše jednoduší...

„Tohle...tohle jsem nečekal. Týjo...tohle je fakt na nic situace, chlape," zamlel nejistě Nick, já stále zavřené oči, nevidějíc jeho ustaranou tvář. V hlase měl čistý údiv a lítost. Také jsem netušil, co si s tím počíst.

„Jen co seženu nějaké peníze, přestanu otravovat, teď...děkuju, že mě tady necháš. Jsem ti za to opravdu vděčný," s těmi slovy jsem se na něho podíval, nasazující smutný úsměv. Byl jsem smutný. Zoufalý. Prázdný. Neměl jsem nic. Znovu jsem zavřel oči.

Proč tady jsem? Co tu dělám? Proč mám pocit, že...že sem nepatřím? Všechno mi tu je tak cizí...něco mi chybí.

Ano, domov, rodiče, peníze. Chybí mi všechno. Nemám nic.

„Jestli ti to nevadí, rád bych si šel lehnout...je to v pohodě?," otočil jsem hlavu na Nicka, spouštějící nohy z parapetu. Samozřejmě směrem dovnitř, ven by mě to přece nenapadlo...ehm. Nechtěl jsem s ním komunikovat, přál jsem si být chvíli ještě sám. „Večer ti na všechno odpovím, udělám pro tebe cokoliv, teď jsem ale una-„

„Jo, v pohodě, jdi si lehnout," přerušil mě Nick, nervózně se zvedající ze židle, mírně pozvedávající koutky v malém nejistém úsměvu. Jeho oči byli tak moc laskavé...měl jsem mu v plánu děkovat do konce života. „Já mám teď stejně ještě přednášku, takže úplně v pohodě. Ukážu ti pokoj, kde můžeš spá-„

„Budu spát na gauči, děkuju," zarazil jsem ho v ten okamžik naopak já, zouvající si tenisky. Už jsem se zmiňoval, že onen gauč nebyl moc pohodlný? S povzdechem jsem si na onu pohovku sedl, prohrabující si svoje vlasy.

Jak vlastně vypadám?

„Dobře, dveře do toho pokoje jsou pro tebe ale vždycky otevřené," pokrčil rameny Nick, cinkající mu v kapse mobil.

„Dobrou,...?," brouknul Nick následně se zarazující, nemohoucí najít moje jméno. Znervózněl a mě znovu něco bodlo do srdce.

„Dobrou, Nicku," vrátil jsem mu zpátky se smutným úsměvem, následně dodávající další 'děkuju'. Měl jsem mu to v plánu opakovat, dokud budu moct. Zachránil mi život.

Natáhl jsem se na gauč zavírající oči, vítající tmu před očima. Měl jsem je tak moc unavené, netušil jsem, jestli bych je dokázal mít déle otevřené.

Takže...

Mám střechu nad hlavou. Prozatím.

Stále nevím svoje jméno, stále nevím kdo jsem. Ne, soustřeď se na pozitiva. Pokud tedy nějaké jsou...

Mám člověka, co se mi snaží pomoct. Určitě mi pomůže najít práci. Ano, najdu si práci, naberu nějaké peníze a až se dám dohromady, začnu hledat. Až budu v přítomnosti v pořádku, začnu se hrabat v minulosti, teď to nemá cenu. Pokud teda někde neschovávám účet s miliony a nestačí si na to jenom vzpomenout. Meh.

Mám pocit, že k ničemu tady necítím...žádné citové pouto? Tak bych to nazval. Nejblíže mi je ticho. Ticho...chybí mi. Stále něco slyším. Venku jezdící auta, pípání přístrojů, blbé hučení klimatizace, vadí mi všechno! Chci ...ohlušující ticho. Prosím.

A chci žlutou barvu. A chci spát. Ale nechci znovu propadnout do dalšího snu. Nebo naopak chci? Nevím, nevím, nevím! Jdu spát, zítra...zítra vše bude lepší, ano.

Určitě ano...

***

Ej ej eeej, vím že je vydávání je totální děs, ale trochu se bojím, že pokud budu vydávat častěji, nestihnu kapitoly dopisovat, protože poslední dobou spíše nepíšu než píšu :D I tak doufám, že se vám kapitola líbila :) Už máte aspoň trochu tušení, co se Georgovi děje? Za komentář a hlas budu moc moc rádaaa.

Steff <3