George

Ne, ne, ne. Ne. To nemůže být on. Zdá se mi další sen. Musím snít. Není možný, aby tady přede mnou stál. Tohle nemůže být žlotoočko. Musím se probudit. Musím.

Moje srdce bušilo jako by za chvíli mělo vyletět z hrudi. Nemohl jsem se pohnout ze svého místa, protože moje tělo jako by zamrznulo. A žlutoočko se na mě z druhé strany jenom díval, jeho vyraz se pomalu měnící na zmatený.

Jeho oči mě pozorovali. Viděl mě. Teď jsem to nebyl jenom já, kdo viděl. Teď viděl on mě. A já jeho.

Tohle nemůže být skutečné, nemůže.

Žlutoočko stojí přede mnou. A vidí mě.

Prudce jsem se otočil zády k němu, aby si nevšimnul mých začínajících se lesknoucí oči. Musím dýchat.

„Hej, jsi v pohodě?" uslyšel jsem najednou vedle sebe ustaraně, hned na to cítící na svém rameni dlaň. Moji mysl zaplnila vůně limetky a jeho hluboký, melodický hlas.

Cítil jsem ho. Slyšel jsem ho. Byl vedle mě. On a moje bušící srdce.

Dýchání. Ano.

„Jo, jsem...jsem v pohodě jen se mi udělalo trochu špatně," vymanil jsem ze sebe přiškrceně, stále s hlavou skloněnou dolů. Nemohl jsem hledět do jeho tváře. Nemohl. Stisk na mém rameni však zesílil.

Žlutoočko stojí vedle mě. Mluví na mě. A moje myšlenky nechtějí přestat křičet.

„Chceš se jít posadit?" ptal se dál Dream, já stále nemohoucí odejít ze své hlavy, přesto nedokázající nevnímající jeho uklidňující hlas. Věděl jsem, jak vypadá, znal jsem každičkou jeho grimasu, avšak jeho hlas...bylo toho moc.

Jsem s žlutoočkem. Jsem s ním.

Tohle nemůže být skutečné.

A i přesto jsem se na něho podíval. Ne abych se přesvědčil, že to není další šílený sen, věděl jsem, že to byla čistá totálně pomatená realita.

Můj pohled se setkal s žlutýma ustaranýma očima. Tmavé zorničky zkoumaly můj jistě úplně bledý obličej. Já si jeho tvář prohlížet nemusel, protože jsem jeho rysy znal nazpaměť. Kolem nosu světlounké pihy, na hlavě tmavé blonďaté huňaté vlasy, jemné lícní kosti. Přesně tak jako v mých snech...

Nesměl jsem na něho zírat, musel jsem se vzchopit.

„Není potřeba, jen mi dej chviličku. Hnedka...hnedka budeme moct jít," vydechl jsem, konečně se normálně narovnávající, přesto odvracející od něho mírně hlavu. Nechtěl jsem, aby mě viděl takhle...slabého. To já tady měl pro něho vždycky být.

Proto jsem letěl do Londýna? Kvůli...němu?

Tohle bylo totálně šílené.

„Tak jo, dobře..." broukl Žlutoočko, s čímž se mu na tváři objevil malý konejšivý úsměv, se kterým i pokračoval v mluvení. „Jsem Clay," představil se a mě až v ten moment došlo, že se nejmenuje Žlutoočko, ani Dream. Sice mi Nick říkal jméno svého spolubydlícího, já si však pod jménem Clay nepředstavoval...něho. Dream a Žlutoočko byli přezdívky, které si vytvořila moje hlava, stejně jako jsem si myslel, že celého Dreama si moje mysl nějakým záhadným způsobem vytvořila, netušil jsem, že byl skutečný. Že doopravdy existuje. Že Dream je Clay. Co ostatní věci z mých snů? Byli taky skutečné? Opravdu to všechno co jsem viděl, byla jeho minulost? A pokud ano, tak...jak?

Nechápal jsem, v ten moment jsem to ale nehodlal řešit. Musel jsem se dát dohromady. Proto jsem také statečně nasadil pohodový výraz, dělající, že jsem se tady málem před pár vteřinami nezhroutil, frajersky k němu natahující ruku.

„George, těší mě," představil jsem se, hned na to mezi námi nastávající trapné ticho protože...doháje, bylo to strašně zvláštní. Vsadím se, že v mém případě ale mnohem víc. On jen věděl...co o mě vlastně věděl? Co všechno mu Nick řekl? Měli jsme neskutečně moc věcí, co jsme mohli probírat a já měl ještě mnohem víc myšlenek, nad kterými jsem mohl později přemýšlet.

Drea- teda Clay mi stisk ruky opětoval, načež si nejistě odkašlal, protože ani jeden z nás netušil co říct. Bylo to...prostě divné.

„Ehm no...koupil jsem jídlo, kdyby jsi měl náhodou hlad," vyhrkl po krátké chvíli Žlutoočko, mezi kterou jsme na sebe trapně koukali, hned na to v ruce chrastící s bílou igelitovou taškou. S tím jsme se také vydali směr kufry.

Taktéž jsem si odkašlal.

„Díky, hlad ale nemám," bylo to, co jsem si myslel, v tom mě ale moje vlastní tělo zradilo a jako na povel mi zakručelo v břiše tak, že to musel stoprocentně slyšet. Dream aka Clay na mě pozvedl jedno své obočí, s čímž si odfrkl a zamumlal tiché „Když myslíš..."

Už už jsem měl na jazyku jakousi poznámku, tu jsem se však rozhodl neříct v moment, kdy mi v břiše zakručelo znova, asi tak dvakrát víc. Opravdu jsem měl hlad. Proto jsem k němu zvedl nejistě oči, tak trochu zahanben, že neuběhlo ani pět minut, a já po něm chtěl už vyjet.

„Ehm, podáš mi to tedy? Prosím?" Dream po mě hodil malý vítězný úsměv, se kterým mi onu igelitku podal. Idiot.

„Jaký byl let? Je ti už líp?" vyzvídal Žlutoočko, u čehož mě pozoroval, jak stále trochu rozklepanýma rukama otevírám igelitku, následně z ní vytahující jeden menší balíček. Hamburger. Cool. Ten jsem do té doby měl jenom jednou, tedy pokud jsem ho neměl někdy před svým probuzením na pláži, což se asi muselo stát, ale mě to připadalo nějakým způsobem nepředstavitelné. Žádná vzpomínka ze života před probuzením, jediné co jsem z té doby před měl byli...sny. A jsme znovu, kde jsme začali.

„Nemáš žízeň? Jo, nevěděl jsem, co máš rád, a tak jsem nám oboum vzal hamburgr s avokádem. Můj nejoblíbenější," pokračoval Dream, když jsem burger rozbalil, a jemu podal ten druhý. Hlavou mi u toho vrtala jedna věc...Byl vždycky takhle upovídaný? Ve snech jsem viděl Žlutoočka nejčastěji o samotě, plus jsem ho vždycky jenom sledoval a nic víc, a proto slyšet jeho hlas...nebyl jsem na něj zvyklý určitě proto mě při každém jeho slovu zašimralo v břiše, nic jiného v tom nebylo.

Nebo to bylo z hladu.

Možná obojí.

Kolik je vlastně hodin?

Ano, sice jsem v letadle spal, ale kdybych měl v ten moment postel před sebou, klidně bych si šel lehnout. A i přesto, že jsem chtěl jen samotu a ticho, i tak se uvnitř mě při každém jeho slovu rozlil podivný pocit. V posledním mém snu jsem ho viděl v slzách, u čehož jsem si přál ho obejmout, být s ním a jednoduše udělat všechno proto, aby se cítil líp. Jít vedle něho, skoro se dotýkat našimi rameny, protože jsem blbec a neumím chodit rovně, bylo...zvláštní.

„S avokádem?" optal jsem se nejistě, tak trochu ignorující zbytek otázek, které na mě za těch pět vteřin zvládl vychrlit. Nebyl jsem v náladě něco vyprávět, plus...nevím. Mluvit s ním bylo pro mě tak trochu jako sen.

Dream přikývl.

„Věř mi, bude to ten nejlepší burger, který si kdy ochutnal." Taky to bude teprve můj druhý, co ochutnám, ale budu ti věřit...

Meh, co to je? Tohle...tohle není dobrý. Ozvalo se v mé hlavě, vteřinu na to, co jsem si do onoho jídla kousl, v puse se mi rozlévající nevysvětlitelná pachuť, která by se dala přirovnat...ne, nedala se přirovnat k ničemu, protože věc tak moc bez chuti jsem ještě nikdy v životě neměl. Teda, asi. Tohle mu vážně chutná?

I přes všechnu nechuť jsem sousto v puse spolknul přece jen, bylo by trochu divné to tady na místě vyplivnout, ač mi to moje chuťové pohárky tak trošku doporučovali. Navíc...koupil mi jídlo. Staral se, abych neměl hlad. Musel jsem to sníst, i kdybych nechtěl, i když...podle jeho výrazu musel nejspíše vytušit, že mi jeho slavný burger moc nejede.

„Neříkej, že ti to nechutná," vydechl s lehce zklamaným podtónem můj společník, já na něho omluvně pokrčující rameny. Hodlal jsem to sníst, avšak že bych mohl avokádo zařadit mezi moje nové oblíbené jídlo? Promiň, Dreame.

Nechtěl jsem lhát, proto jsem mlčel, Dream si ale zvládl odpovědět sám, u čehož nasadil znovu úsměv.

„Počkej, až ti někdy udělám guacamole! Umím to nejlepší guacamole," rozzářil se „nebo tousty s avokádovou pastou? Za prvé tousty, za druhé avokádo. Miluju avokádo, mohl bych ho jíst se vším," rozvášňoval se dál Žlutoočko a mě to nedalo a zasmál jsem se.

Upřímně jsem se usmál, u čehož jsem si Dreama prohlédl. Jeho oči zářily. Svítil.

A já poprvé za celou dobu necítil uvnitř sebe prázdnotu. 

****

Děkuju, že pořád čtete <33