George

„Na, tady, napij se," ozval se znovu hnědovlásek, v rukou držící flašku s čistou vodou, u nohou položený skateboard a na něm batoh. Chtěl jsem pít? Jak ona voda bude chutnat? Polykám právě teď?

Pokusil jsem se o polknutí. Bolelo to, a ani se mi to nakonec nepodařilo, proto jsem se pro onu flašku natáhl...nebo spíše jsem se pokusil. Moje končetiny byli těžké. Tak moc. Bylo pro mě namáhavé jen zahýbat prsty, natož se natáhnout pro flašku, či se napít.

Cítil jsem se zoufale slabý. Nezmohl jsem nic. Chtěl jsem zase být...kým být? Proč jsem tak překvapený, že jsem člověk? Já někdy nebyl člověk?

Byl jsem zmatený. Moc. Nechápal jsem svoje myšlenky. Jsem člověk, kým jiným jsem měl být?

Chtěl jsem...chtěl jsem zavřít oči a znovu upadnout do spánku a nikdy se nevzbudit, protože realita pro mě byla v onen moment moc. To by mi však na tvář nesměla přistát další facka, která by mě znovu neuvedla do světa mimo mou hlavu.

„Zůstaň mi vzhůru, chlape. Musím tě vzít do nemocnice."

Myšlenky. Myšlenky!

Proč jsem zmatený? Co tu dělám? Proč se cítím jako...jako znovu zrozený? Kdo jsem? Proč tu jsem? Proč se opakuju? Moje myšlenky křičeli. Moje tělo křičelo.

Klučina ve kšiltovce mě zvedl do náruče, já však nevnímal. Nevnímal jsem jeho, já se ztrácel ve své hlavě a v bolesti, která putovala mou hlavou jako kulka.

Kdo jsem? Jsem...jsem kluk. Moje jméno je...je...není. Nepamatuju si ho. Co tu dělám? Ocitl jsem se na pláži. Musel jsem tam ležet několik hodin, protože moje pokožka byla spálená. Hořela. Pamatuju si něco?  Žluté oči. Vzpomínám si na onoho chlapce ze...ze snu?

Byla to jen noční můra plná bolesti nebo to byla nějaká vzpomínka z mé minulosti? Proč si nic nepamatuju? V hlavě jsem viděl tmu. A onen sen. Měl jsem ztrátu paměti?

Žlutá. Žlutá uklidňuje. 'Dýchej' byla myšlenka, kterou jsem si musel opakovat po celou dobu, co jsem se nechal nést v náruči. Vnímal jsem jeho zrychlený buchot srdce. Asi byl zmatený také, možná byl i vystrašený. Také jsem měl srdce, je to běžné, proč mě to ale tolik překvapilo? Přišlo mi to tak...cizí.

Na něco jsem zapomněl. Ano, na svoje jméno a na vše o sobě. Znovu mi po tvářích zteklo pár slz. Co se to dělo? Byl jsem vyčerpaný, přál jsem si spát, avšak nemohl jsem, hnědovlásek mi to zakázal, on určitě věděl co je správné. On aspoň věděl, kdo je. Určitě by mi na tvář přistála další facka, avšak v ten moment jsem si ji snad i přál, aby mě aspoň na pár vteřin odvedla od všeho bordelu... ztrácel jsem se. Tak moc, že pro mě bylo skoro nemožné vnímat vstup do nemocnice a onoho kluka křičícího o pomoc.

Hluk. Moc hluku. Nebyl jsem na zvyknutý. Proč? Všeho na mě bylo...moc. Hukot světel nemocnice, pískání všech přístrojů. Křik lidí, ano, ten byl ze všeho nejhorší. Pocit, že vše tohle slyším úplně poprvé, mě mátl stejně jako přístroj, co mi nasadili na pusu. I když, za něj jsem byl nakonec rád, pomohl mi dýchat, já? Já se mohl soustředit jen na zavření očí a tmu, která mě obklopila.

****

Znovu mě probudil zvuk pípání přístrojů, udeřujíc mi do očí po otevření víček bílá barva. Moje oči byli tak moc unavené, přál jsem si ještě spát, ale zvuky kolem byli tak...nepříjemné. Otravné. Nelíbili se mi. Přál jsem si ticho, či hlas...hlas...hlas někoho. Nevím koho. Ticho, přál jsem si ticho, ano.

Potřeboval jsem si protřít oči, proto myšlenka zvednout dlaně mi nepřišla zase tak hloupá, to by mi však mé končetiny nemohli připadat jako kámen. Stěží jsem mohl zahýbat prsty a i tenhle jednoduchý pohyb mi přišel nepřirozeně zvláštní.

Jednoduše? Necítil jsem se ve svém těle jako já, ale...byl jsem to já, samozřejmě že ano avšak, stále na tom bylo něco divného.

Zakázal jsem si nad tím v tu chvíli uvažovat, myslím, že přišlo ještě mnoho příležitostí nad tím rozjímat, radši jsem se soustředil na důležitější otázky, které potřebovali být zodpovězeny.

Kdo jsem? Stále ta jedna samá myšlenka dokola, která se zastavila, jen když do dveří přišel mladý blonďatý doktor, nosící kolem krku teleskop, na rukou prsteny. Líbili se mi.

„Dobré ráno přeji, jsem Luke Punzo," prohodil doktor, kontrolující mi u toho hadičku z živinami vstupující do mé žíly. Bylo divné cítit něco takového na svém těle. Bylo divné cokoliv cítit.

Nepromluvil jsem, nezvládl bych to. Sice jsem už v krku necítil požár přesto...nevěřil jsem si, že bych dokázal něco říct. Neznal jsem svůj hlas. Nepamatoval jsem si ho. Mluvil jsem jako mutující puberťák? Kolik mi je vlastně let? Znovu se mi chtělo zoufalstvím brečet, avšak neudělal jsem to.

„Jak se jmenujete, chlapče?" Chlapče? Takže jsem mladý? Nad onou myšlenkou jsem pokroutil hlavou a místo toho se zadíval na onoho doktora, sklánějíc ostýchavě hlavu. Nevěděl jsem.

Doktor na mě zmateně nakrčil obočí, nechápající proč mlčím. Nechtěl jsem mluvit.

„No tak, je důležité, abych věděl, kdo jsi," usmál se na půl koutku doktor, otevírající spis, který ležel na stole v místnosti. Nejspíše se díval, jestli tam o mě nejsou nějaké záznamy, třeba něco měl. Ne neměl, to by se přece neptal na moje jméno, pitomče.

Mlčel jsem.

„Dobře, vezme to odjinud, máš tady někde rodiče?" Další otázka, na kterou bych chtěl znát také odpověď. Ticho.

Alergie na prášky a anestetika? Ticho.

Bydliště? Věk? Ticho.

Co si pamatuju, než jsem se probudil na pláži? Žluté oči, to jsem však nahlas také neřekl, prostě a jednoduše ze mě nevyšla ani hláska.

„Dobře, necháme si vás tady do zítra, jestli o vás nenajdeme nějaké zprávy, jinak vám uděláme testy na váš věk a popovídáme si co dál," povzdechl si nakonec zoufale doktor, mezi obočím unavená vráska, v očích otrávenost, já se v duchu usmívající nad slovem 'pobavíme'. Netěšili mě jeho otázky, na které jsem neznal tak jako on odpověď, takže jsme si byli kvit.

„Za dveřmi je Nick, muž co tě sem donesl, můžu ti ho sem poslat?," broukl naposledy doktor, já chvíli uvažující jestli opravdu chci. Nakonec jsem pro mé i Lukovo překvapení kývl na souhlas.

Přál jsem si zavřít oči a chvíli jen...jen slyšet ticho. Ne své myšlenky, ne kohokoliv hlas, ticho. Kde vlastně jsem?

Poprvé za ten den jsem se doopravdy přál na něco zeptat. Promluvit. Hodně jsem v ten moment přemýšlel.

„Ahoj chlape, jak je? Doktor říkal, že jsi prej ani necekl, co s tebou je? Jsi snad němej?," zasmál se hnědovlásek, stále s kšiltovkou na hlavě, v rukou skateboard, sedající na židli u mé postele.

Jen jsem mu pohled oplácel.

„Ty vážně nehodláš mluvit?," použil tu samou otázku, kterou jsem za tu chvíli slyšet častěji, než bych chtěl. Nehodlám.

„Dobře, mlč si," odfrkl si Nick, pravděpodobně nepovoleně si brající mou kartu s mým zdravotním stavem. Já osobně se cítil příšerně. Nejen po fyzické stránce, ale i po...psychické? Dá se to tak nazvat, když se člověk necítí ve svém těle jako...jako on?

„Lehký otřes mozku, popáleniny prvního stupně, dehydratace, bla bla bla, co jsi na té pláži doháje dělal?" Taky bych rád věděl...pokrčil jsem rameny.

„Pamatuješ si aspoň, kde jsi?" Zavrtění hlavou.

Florida. Prý jsme na Floridě. V Americe.

„Víš...víš aspoň kdo jsi?" Další zavrtění hlavou.

Nevěděl jsem vůbec nic.

***

Hehe, další kapitola je tu :D Nevím co sem úplně napsat, tak jen doufám, že se bude líbit, a že třeba pobaví. Vydávání bude asi nepravidelné, prostě když si vzpomenu, takže se omlouvám dopředu a pokud se tenhle příběh někdy zastaví? Hehe, snad ne. Pár kapitol předepsaných mám, tak uvidíme. Nic, přeji hezký den!

Steff <3