,,Adriene?" Poklepala jsem mu na rameno. On se ohlédl a vyvalil oči. Hned na to se omluvně usmál a podrbal na zátylku.

Jeho otec však využil naší nepozornosti a vrhl na nás znova motýly. Pomocí yoya a tyče bylo jednoduché je držet dál. Připadala jsem si jak to malé dítě z dětského domova, co běhalo jak šílené po zahradě a křičelo, že je Beruška. Mé dětské sny se naplnily.

I když to vše vypadalo nerealně a nedalo se tomu věřit (nedivila bych se, kdybych se teď probudila v nemocnici se zraněním a zjištěním, že jsem byla jen v kómatu).

,,Nic víc neumíš?"provokoval ho blonďák. Světlovlasý muž neodpověděl. Z kupolovité hlavice jeho hole vyletěl motýl. Byl však od ostatních odlišný. Tmavá křídla za sebou zanechávala  černý dým. Jedovaty dým.

Motýl se blížil ke mně a ja se snažila bránit, ale... Yoyo nefungovalo... Snažila jsem se ho odpalkovat rukama, jenže nic nezabíralo. Motýl se mi vsáknul do potrhaného trička v místě, kde mi splašeně tlouklo srdce. Srdce z bolestným bodnutím vydalo poslední úder.

Ten nával síly, co jsem před malou chvilkou pocítila, jsem zase ztratila. Nohy se mi podlamovaly za pomoci Adrienových silných rukou jsem se svezla k zemi. Žádnou část těla jsem nedokázala ovládat, jenom víčka jsem statečně udržovala otevřené.

,,Cos jí PROVEDL!"položil mě Adrien a vydal se ke svému otci. Ten se jen šklebil. Adrien bez váhání popadl tyč a vrhl se na něj. Chtěla jsem zakřičet ,,NE!", ale jazyk mě neposlouchal.

Adrien chtěl svého o něco vyššího otce strhnout na zem, ale ten stál pevně. I tak se však blonďákovi povedlo ho přitisknout ke zdi s chladnou železnou tyčí na hrdle.

,,Jsem tvůj otec, nemůžeš mě zabít."i když se dusil, úsměv mu z tváře nemizel. Věděl, že toho Adrien není schopen.

,,Támhle to je tvoje budoucí snacha, nemůžeš ji zabít!"vmetl mu Adrien nazpátek do obličeje.

,,Že ne? Můžu ji zabít stejně jako ty můžeš zabít mě."s těmito slovy od sebe Adriena odstrčil. Moje bolest sílila a cítila jsem, že dlouho při vědomí už nezůstanu. Víčka se mi s těžkostí zavřela. Po tvářích mi tekly slzy.

,,Ale ty nejseš schopen mě zabít... Jako dědice celé téhle společnosti jsi mě zklamal." dořekl a ozvalo se něco, při čem mi mé umírající srdce poskočilo. To, co jsem slyšela, když mi zabili rodiče.

Výstřel.