Za náma něco zasyčelo. Otvorem vedoucím do místnosti, odkud se ozývaly hlasy, se vyvalil proud plynu. Se zacpaným nosem jsem Adriena doslova tlačila.

,,Dělej!"křikla jsem huhlavě a dal tlačila blonďáka před sebou. V tom se zelenooký kluk někam propad. Dostali jsme se do ohybu šachty a jediná cesta teď vedla střemhlav dolů. Ohlédla jsem se. Jiná cesta opravdu nebyla. Zhluboka jsem se nadechla zbytku kyslíku a po nohách skočila do neznáma.

Cítila jsem se, jak na tobogánu. Ventilační šachta byla plna zatáček a měnil se i úhel sklonu. S dlaní na puse, abych nezačala ječet jsem jela několik kilometrů pod zemský povrch. Spád nebral konce. Z rychlosti, jakou jsem želzným tunelem projížděla, mi slzely oči.

V tom mě to vyplivlo do jakési chodby. Mé tělo narazilo do znamého blonďáka. Oba jsme byly až na doživotní trauma v přádku. Zvedli jsme se, oprášili od prachu a pavučin, jimaž jsme cestou sem projeli.

,,Kde si myslíš, že jsme?"chytla jsem se Adriena bojácně za ruku a rozhlížela se po dostatečně osvětlené místnosti. Nevypadalo to tady tak děsivě.

,,Hodně, hodně hluboko... Jinak nemam tušení."také si prohlížel nové prostředí. Byl tu klid, možna až nepřirozené ticho. Šli jsme dál a blížili se k záhadnému tikotu.

,,Další bombu prosím ne..."zasténala jsem tiše. Zničeho nic mě Adrien zastavil. Jeho strnutí, jeho ostražitost mě děsila.

,,C-co se děje?"vzhlédla jsem k němu.

,,Kamera."ukázal na malou kupoli u stropu, co se v nastavené rychlosti otáčela kolem dokola a snímala velké území. Adrien si zul botu. Nechápala jsem, co dělá, když v tom se rozmáchl a oranžovou tenisku po slídivém objektu hodil. Sklo okolo se roztříštilo a objektiv kamery visel na pár kabelech. Už nepípala, nefungovala.

,,Šikovna číča..."vydechla jsem s úsněvem. Adrien ale moji pochvalu ignoroval. Kamera tu nebyla jen tak pro nic. Až teď jsme si všimli dveří před námi.

Dveří zabezpečenými složitým kódovým systémem.

Dostáváme se pomalu ke konci (⌒.−)