Ráno jsem se probudila do sluncem zalitého pokoje. Adrien vedle mě ležel, oddychoval, podle úsměvu se dalo poznat, že se mu zda něco hezkého. Lehla jsem si zpátky na bok a pozorovala jeho spící tvář. Tak.... Dokonalou tvář.

Srdce mi tlouklo jak poblázněné jen při pohledu na něj. Podrobně jsem si prohlédla jeho vlasy, jenž mu ted padaly do obličeje. Zasněně jsem na něj koukala  a snažila si zapamatovat každy rys jeho tváře, i když jsem je dobře znala. Zkoumala jsem jeho zavřené oči, které se v tu chvíli otevřely. Oběma se nam na tváři rozlil šťastný úsměv.

,,Co budeme dneska dělat?"zeptala jsem se ho. Nemohla jsem odrthnout pohled od zelených smaragdů. Jeho pusa se ušklíbla.

,,Ty zůstaneš v posteli."s těmito slovy se zvednul.

,,Ale ja jsem v pohodě! Jen to bylo na mě moc informací..."posadila jsem se. Někde uvnitř mě nahlodával pocit, že to nebylo jen šokem.

,,Buď v klidu!"zatlačil mě zpátky na postel. Uraženě jsem si založila ruce na prsou.

,,Já JSEM v klidu!"ta starost, co mě nedavno tak těšila, mě teď nehorázně štvala.

,,Tak jinak... Co budeš dělat dneska ty?"to mě zajímalo.

,,Celý den tu budu s tebou..."přehraboval se v šatníku a snažil se najít nějaké oblečení jak pro sebe, tak pro mě.

,,Zajdu ti pro oblečení, otec by měl něco mít..."zavřel skříň.

,,Jdu s tebou!"nohy jsem svěsila z postele a obula si boty. Adrien se nadechl k odporu, ale došlo mu, že správny číslo sám nevybere. Celou cestou k sálu v přízemí, kde zrovna teď pan Agreste pobýval, mě podpíral, přestože to nebylo zapotřebí. Na schodech obzvlášť.

Adrien chtěl zaklepat, ale zarazil se. Dveře byly pootevřené. Ze zvědavosti jsme oba nakoukli škvírou dovnitř. Nabídl se nam pohled na návrháře, jak s někým zuřivě telefonuje. V ruce držel jakousi knihu. Starou knihu.

Adrien ustoupil a zaklepal. Škvírou jsem zahlédla, jak jde pan Agreste k jakémusi trezoru a ukládá do něj knihu. Celý trezor zaklopil velkým obrazem blonďaté ženy. Adrienovi matky.

,,Dále!"zněl podrážděně, vyrušili jsme ho.

,,Ahoj otče."oslovil ho Adrien a bez náznaku vychovaní si sedl ke stolu. Já si sedla později taky.

,,Potřebovali bychom oblečení tady na Mari. Tohle má už přes tři dny..."ukázal na mě, jednou rukou opřený o opěradlo židle.

,,Po nějakém se kouknu... Řeknu Nathalii, aby vam ho donesla do tvého pokoje, můžete jít..."doslova nás z místnosti vyhaněl, ale sám odešel ze sálu první. Adrien se už zvedal k odchodu, ja ho zatahala nesměle za rukáv.

,,Copak je? Je ti dobře?"zeptal se pohotově, připravený mě přenést přes půlku světa, kdyby tak daleko byla nejbližší nemocnice. Ja oproti němu mluvila potišejc.

,,Za tím obrazem něco je!"věděla jsem, jak špatny nápad to je, však něco mi říkalo, jak ta kniha je důležitá. Adrien se smutně podíval na obraz své matky.

,,Risknem to...?"v očích jsem měla prosbu. Doufala jsem, že ji vyslyší, ale nevypadal moc ochotně. Nastalo několika vteřinové ticho.



Přikývl.