Film skončil, Adrienovo triko muselo díky mně do sušičky a my museli do jídelny. Šli jsme trochu pozdě, ale Adrien nad tím jen mávl rukou. Vstoupila jsem do dalšího velkého sálu... Začínala jsem pomalu kvůli těmto místnostem trpět... Co je opak klaustrofobie?

Zasedli jsme ke stolu. Nasála jsem vůni do zlatova pečeného kuřete. Sliny se mi sbíhaly, ale přišlo mi nevychované jíst, než přijde pán domu. Za to Adrien si s tím nelámal svou blonďatou kebuli a hned se do jídla pustil. Jako vždy nevychovanej... Pan Agreste konečně přišel. Teď už se do jídla pustili všichni.

,,Pročpak jste teda utekli z dětského domova?"pan Agreste jedl narozdíl od nás kultivovaně. Adrien se i s plnou pusou nadechl ke slovu, ale já ho rukou položenou na jeho zastavila. Museli jsme vypadat jak pár, co jde rodičům oznamit zasnoubení... Nebo hůř těhotenství... Brr, ne! V patnácti prosím ne! Adrien se na mě podíval pohledem:,,Jemu to říct můžem."

,,Pátráme. Zjišťujem, jak zemřeli Marinettiny rodiče..."začal. Překvapivě mě už tolik neranilo, když se mluvilo o smrti mých rodičů. Nebo aspoň když o tom mluvil Adrien. Světlovlasý pán soustředěně dožvýkal své sousto. Jen co polkl, krájel si další kus masa.

,,Vím o té tragédii..."strčil si do pusy sousto a následně si ubrouskem utřel ústa, talíř lehce odstrčil.

,,Víš něco, co by nám mohlo pomoct?"zeptal se blonďák a natahoval se pro kuřecí stehno a pár brambor. Tím jsem ztratila výhled na pana Agresta. Slyšela jsem jen jeho neurčité ,,Možná..."

Zjevně obešel stůl, protože jsem pocítila na rameni dotek studené ruky. Po zádech mi přejel mráz. Následně jsem uslyšlea šepot.

,,Dostavte se u mě v pracovně, možná mám pro vás něco, co by vás mohlo zajímat."