Ťapali jsme ranní Paříží. Většina obchodů byla zavřená a my jen doufali, že v restauraci, kam putujem takovou dálku, otevřeno bude.

,,Jak chceš najít toho pachatele?"prolomila jsem ticho. Vládlo mezi nami zvláštní napětí.

,,Nějak to uděláme..."odvětil. To ve mě vyvolalo pochyby.

,,Že ty zase nevíš, co děláš! Že ty nás zas vedeš do nějaký prdele! Že ty to furt bereš jako blbou hru!"můj vztek se s napětím zvětšoval.,,Jenže tohle není hra, Agreste, tohle je boj o život! Chtěl sis vyzkoušet život bezďáka a potom frnknout k otcovi a mít se jak prase v žitě!?"s těmito naštvaně vyštěknutými slovy jsem se zastavila. On na mě zamlkle civěl, ruce v kapsách.

,,Ani nevíš jak na to odpovědět! Nevíš jak popřít pravdu! Že, Agreste?!"řvala jsem hystericky. Pohledy lidí se na nás otáčely, všichni se otáčeli za jeho jménem a dál si ho za cesty mumlali.

,,Mami, mami! Tady určitě něco natáčej!"volalo malé děcko.

,,Ginny pojď, musíme do školy."

Nechtěně přilákaná pozornost kolemjdoucích mě zklidnila. Musela jsem se krotit. Když se nic nedělo, lidé s ohrnutým nosem odkráčeli do práce, školy nebo do svých domovů.

Adrien mě chytl za ruku a dovedl do jedné slepé, tmavé uličky. Tam ně hodil na špinavou zeď a opřením se rukou o stěnu za mnou mi zabránil v útěku. Zádama jsem se tiskla k studené zdi, ze předu se na mě tiskl Agreste. Asi začnu trpět klaustrofobií...

,,Poslouchej! Máš pravdu, nevím co dělám, ale oba žijeme, ne?"funěl mi do obličeje. Byl opravdu naštvaný.

,,Zatím žijeme..."utrousila jsem a odvrátila od něj obličej.

,,Koukej se mi do očí, když s tebou mluvím!"

,,Jako kdybys to ty dělal!"

,,Mám toho dost! Mohl jsem to ignorovat, mohl jsem ti říct'Co mi je po tvých rodičích', mohl jsem se na tebe vysrat! Ale já to neudělal! Sháním nám peníze, beru tě do drahých restaurací! Je to málo?! Chceš sehnat jednorožce? Seženu ti ho! Chceš Leprikona!? Najdu ho! Kurva Mari, pro tebe bych udělal cokoliv!"nastalo ticho. Oba jsme těžce oddychovali a vzájemně si koukali do očí, které se mi začaly plnit slzami. Vrhla jsem se Adrienovi kolem krku a rozhodla se mu totálně promočit košili.

,,Promiň, promiň, promiň, promiň...! Promiň mi to! Prosííím!!!"řvala jsem mu do ramene. Nejdřív nepřicházela žádná odezva, ale potom jsem zaslechla povzdech a následně ucítila ruku na svých zádech. Při jeho dotyku jsem se zachvěla, cítila se v bezpečí...

,,Zapomeňme na to, okey?"odtáhl si mne od sebe, aby na mě viděl. Utřela jsem si slzy a rázně přikývla. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho zelených očích a přestat se usmívat. Cítila jsem se znova tak šťastná! V tom nás vyrušil jakýsi neznámý hlas.
.
.
.

,,Jestli ji chceš vojet, půjčím vám tady krabici! Fungl novou!"

#LucyZabijákRomantiky ┐(￣ヮ￣)┌