Bylo to už několik dnů, co jsem byla sama. Bez něj mi bylo na nic. Každý večer jsem bloumala po pláži, chodila sem tam a se skrytými slzami v očích pozorovala zamilované páry.

Tak to bylo i dnes. Do písku se mi zabořovaly nohy a všude okolo byl slyšet šum vln. Vede mě šel pár, který si šeptem vyměňoval sladké přezdívky. Sluníčko. Při této přezdívce se zachvěji, jelikož mi připomene jeho přezdívku. Nechci je poslouchat, jen mi to působí větší a větší bolest.

S povzdechem jsem přidala do kroku a přestala vnímat okolí. Začala jsem raději přemýšlet o úklidu svého bytu. Vím, není to zrovna pozitivní věc na přemýšlení, ale když všude slyšíte jen ty sladké přezdívky a vidíte zamilované pohledy, myšlenky na neumyté nádobí, smetí a všemožné harampádí doma vás zaměstnají dostatečně na to, abyste si svého okolí přestali všímat. A přesně to jsem právě potřebovala. Zapomenout na všechno okolo, na minulost a na něho. Hlavně na NĚHO!

Začal se zvedat vítr. Vlny narážely silněji do útesů, které byly už jen kousek, na konci pláže. Nejspíše brzy přijde bouřka. Chtěla jsem se otočit a jít zpátky domů, ale moje nohy jakoby zkameněly. Třeštila jsem oči, když ve vlnách plavalo tělo. Jakmile jsem ale mrkla, přelud byl pryč. Už z tohohle místa začínám bláznit, musím pryč.

Otočila jsem se a rychlejším tempem mířila z pláže zpět do víru velkoměsta. Byla jsem rozhodnutá - zmizím odtud. Pojedu co nejdál, někam, kde není moře. Někam, kde nebudou věci, které by mi ho připomínaly.

Jenže jsme stále jen lidi a nechceme jen tak zapomenout. Tu lasturu od něj jsem prostě nedokázala vyhodit, dodnes mi leží v nejspodnějším šuplíku v pracovním stole, mezi zmuchlanými papíry a propiskami, které už dávno přestaly psát.

Snažím se na něj nemyslet, jenže tak to nefunguje. Na pláž do konce svého života nevstoupím, to jsem si slíbila už dávno, a zatím to dodržuji. Ono totiž tady, v Dallasu, to moc porušit nejde...

-----

322 slov

Text do soutěže od : Sophie_Mall_147

Slova : Bolest, smetí, lastura

Love y'all <3
Elessa