Ahoj! :D

Skoro měsíc nevyšla kapitola, takže jsem si už sama řekla: "sakra, měla bych s tím něco udělat." Původně jsem chtěla rovnou sem napsat obřad, ale to by byla kapitola zase o miliardě slov, takže obřad příště :D

Konec je takovej trochu blé, bylo to narychlo, ale snad vás potěším aspoň tím, že je v téhle kapitole Johnny :D

Nahoře máte šatky pro Riley, do textu nebyly kam vecpat :)

Mějte se hezky,

Verushe ^^

Den před svatbou:

„Tak jo, hošíci, noste to přímo na stoly." Gabb to s notesem slušelo. Zorganizovat svatbu pro ni byla naprostá přirozenost. Jako by jedla. Zjevně nic složitého. Richard, Alex, Nick a Lucas pomalu pokládali jídlo na stoly. Koláče a chipsy mohly do rána na stolech vydržet. Altán byl krytý a aspoň se tím nemuselo zdržovat ráno.

„Jestli vám něco popadá, budete mít co dočinění se slečnou Lindemannovou. To si za rámeček nedáte, pánové. Dostojím svému přijmení."

Zasmála jsem se. „Jak jinak. Měla bych otázečku. Proč je toho tolik?"

Gabb se na mě podívala, jako bych snad řekla něco naprosto samozřejmého. Obočí jí vystřelilo až někam do vlasů a jistým způsobem z ní šel až strach. „Vážně se mě ptáš?"

***

Svatba

Když stojíte na začátku uličky, nevidíte na konec a vaše jediná opora je někdo, v jehož blízkosti se vám klepou nohy, strach vystřídají pochybnosti, pochybnosti opět strach a pak nakonec míchanici obojího vystřídá nadšení, radost a naprostá dezorientovanost. V jediný moment musíte udělat spoustu věcí. Napomínat plíce, aby fungovaly. Držet se opory, v mém případě Johna, abyste se v polovině nenatáhli. Pořád dokola si opakovat veškerá slova písmenko po písmenku, abyste se nezakoktali. Modlit se, abyste si neprdli, nekrkli nebo neudělali něco podobně trapného a nepatřičného. Snažit se usmívat, ale ne moc křečovitě a rovnoměrně tak, aby se dostalo na každého. Nerozbrečet se, když uvidíte svou vlastní brečící mámu. Udržet se a nevletět Gabb do náruče a nezačít trojčit, že tohle absolutně nikdy nemůžete přežít. A v neposlední řadě se donutit rovně, v klidu a zpříma stát až uvidíte svého křenícího se snoubence, který si z vás bude dělat telepaticky srandu, že vypadáte jak muffin.

O pár hodin dříve:

„Co jsem ti říkala o spaní do růžova?" Pokárala mě Gabb, když mi na oči patlala řasenku.

Ne, že bych to nezvládla sama, ale když se rozdělovali pokoje pro dámskou a pánskou část svatebčanů, na nás něžné pohlaví zbyl Rileyin pokoj. Její kosmetický stolek mi byl někam ke kolenům. Ne, že by ve třech letech potřebovala kosmetický stolek, ale jejími vlastními slovy - baletka to potřebuje. To jí nikdo nebere, spíš mě zaráží, že miluje balet.

„Pardon, ale moje druhé dítě je asi fotbalista. Nedá mi spát." Ochranitelsky jsem si pohladila břicho, větší, než by se mi ve svatební den líbilo.

„Počkej, až pozná tetičku Gabb. To ho - lomeno ji - ty výkopy přejdou."

Zasmála jsem se. „To věřím."

Dveře se rozrazily a do pokoje vletěla Riley. Jak bylo jejím zvykem, mě přímo do náruče. Dala mi pusinku a na Gabb se roztomile zazubila. „Jsi moc krásná, maminko." Řekla mi tím svým žvatlavým roztomilým hláskem.

„Děkuju, zlatíčko. Převleč se z pyžama a jdi pozdravit strejdu Victora. Je v ložnici. A na dnešek máš bojový úkol. Udržet tam i tatínka."

„Dobře," řekla a rozběhla se ke skříni s oblečením. Nemotorně se převlékla a vrátila se za mnou.

„Můžu si poslechnout bříško?" Zeptala se.

Přikývla jsem. Když Riley slyšela dost (nebo aspoň dopředstírala, že něco slyšela, ) odběhla plnit bojovou misi.

V tom se rozdrnčel zvonek. Věděla jsem přesně, že má dcera změní kurs letu a otočí to ke vchodovým dveřím, které otevře, aniž by se nad tím zamyslela.

Těžce jsem vstala - poslední dobou mi bylo celkem zle, jak mě moje dítě chtělo ukopat zaživa, nebo co - a snažila se doběhnout co nejrychleji ke dveřím. Už z dálky jsem slyšela, že jdu tak jako tak pozdě. Riley se otevírání cizím lidem zřejmě strašně líbilo.

„Dobrý den," Pozdravila nejistě. Z druhé strany jsem zaslechla velmi povědomé „ahoj", podle tónu víc, než překvapené. V ten moment jsem tam naštěstí doběhla. A je s podivem, že jsem nedostala infakt. Vlastně jsem nevěřila, že by Johnny přišel. Neměl sebemenší důvod to dělat. A tak skutečnost, že před dveřmi mého domu opravdu byl, byla...no, z míry mě to celkem vyvedlo. Než jsem se zmohla na nějaké slovo k Johnnymu, obrátila jsem se k Riley. „Kolikrát ti máme s tatínkem opakovat, že cizím lidem otevírat nesmíš? Když někdo zvoní, máš počkat na nás. Co kdyby ten pán byl zlý a odnesl tě, co?" Přiznávám, použít Johnnyho jako příklad zlého pána byl trochu podpás, ale doufala jsem, že jí to dá ponaučení. „Běž hlídat tátu. Mise, pamatuješ? Ručník ti pomůže." Usmála jsem se na ni. Úsměv mi oplatila a odpádila do ložnice.

Hluboce jsem si oddechla a konečně se otočila na Johnnyho. „Promiň. Ten příklad se zlým pánem byl ode mě hnus, ale...ona si to prostě není schopná zapamatovat. Je to neřízená atomová střela."

Zasmál se. „Vážně mě nenapadá, po kom to asi má." Řekl sarkasticky s pohledem upřeným stále někam do chodby. Znala jsem ho. Pořád přemýšlel o Riley.

Dala jsem mu pěstí a usmála se na něj. Vypadal pořád stejně. Nebo mi to tak aspoň připadalo.

Došla jsem k němu a konečně se vrátila k tomu ho vůbec pozdravit. Objala jsem ho. „Ahoj."

„Ahoj." Odvětil. Pustil mě a prohlédl si mě. „Seriózně. Vůbec bych tě nepoznal. Máš mi co vyprávět, mám dojem, Ternerová."

„Cha, jak vidíš, jsem pořád jako laňka."

Zasmál se. „Laňka. Určitě. Tvá dcera je úplně celá ty. Naprosto."

„Riley. Vzhledem možná, ale tím to končí. Jinak je totálně jako Remy. Teda, Richard." opravila jsem se, když sem si vzpomněla, že asi nebude vědět, kdo Remy je.

„Má moc krásný jméno. A klidně říkej Remy, od minule si to pamatuju."

Nebudu dělat, že mě to nepřekvapilo. Překvapilo.

„Mimochodem," pokračoval, „Kdo je Ručník?"

Uchechtla jsem se. „Pes. Riley je originální, to se musí nechat. Johnny, moc děkuju, že jsi přišel."

„To je jasný. Bloudit i k oltáři tě nenechám. Jsem rád, že si konečně přiznala, že bys tam netrefila, Ternerová." Rozesmál se.

„Jsi pako. Zatím můžeš zamířit do ložnice, ta je hned tady nalevo. Pánská část. Holky jsou u Riley."

„Chápu." Usmál se na mě a zamířil do ložnice.

Já se vrátila ke Gabb. Z mého pohledu bylo nejspíš víc, než patrné, kdo to byl u dveří.

„Takže ten sketa fakt dorazil." Konstatovala. Ne nějak hnusně, jako že by ho nesnášela, ale ona tak obecně všem, kdo nezapadali do jejích předpokladů a výpočtů říkala skety.
Zřejmě nečekala, že by se tu John objevil. Měla hrozně vážný výraz a řasenka v ruce, která na mě zlostně mířila, tomu ještě přidávala.

Přikývla jsem. Taky jsem si nemyslela, že to udělá.

**Remy**

Oblékl jsem si košili, uvázal si tmavě červenou kravatu, kterou po mě Gabb hodila, když mi věšela na skříň vak se smokingem, oblékl si černé sako, upravil si rukávy košile, ...

... Upravil si vlasy a posadil se na postel. Kdyby to bylo na mě, nepouštěl bych Clary z očí, ale Gabb s ní měla jiné plány.

Byl jsem nervózní. Víc, než kdy dřív.

Víc, než v den otevření firmy, víc, než když na svět přicházela Riley a já hodiny seděl v tiché chodbě nemocnice a zžíral se pod blikajícím světlem, jak zvládnu roli táty, když ji nezvládl ani můj otec.

Netušil jsem, proč se vlastně bojím, když přesně tohle - tenhle den - byl to jediné, co jsem chtěl od chvíle, kdy jsem Clary uviděl v tom knihkupectví. Představil jsem si sebe ve své dokonale vysněné budoucnosti a ona tam dokonale zapadala. Jako by byla poslední kousek skládanky.

V tom vrazila do pokoje Riley a vytrhla mě z pochybných myšlenek. Vletěla mi přímo do náruče a chytila mě kolem krku.

"Máme návštěvu," Oznámila.

Myslel jsem, že má na mysli Victora, který šel prý vyhlížet hosty, ale pak mi došlo, že to asi pravda nebude. Přesně v tu chvíli někdo zaklepal na dveře a vešel.

Nevadilo mi, že ho Clary pozvala. Nebyl jsem stejný jako tehdy, už jsem chápal, že pro ni bude prostě vždycky součástí života, a proto jsem se ho snažil aspoň respektovat. Snaha o to, abychom byli přátelé, byla marná. Nikdy mu věřit nebudu. Ať udělá cokoliv, vždycky pro mě bude ten, kdo Clary ublížil. A to je něco, vlastně jedna z doopravdy mála věcí, kterou odpustit neumím.

Zvedl jsem se z postele, ale Riley si nechal v náručí. Atmosféra v pokoji bleskovou rychlostí ztěžkla a oba jsme si až moc dobře uvědomovali, že čas tu strávený pro nás jednoduchý nebude.

"Ahoj." pozdravil mě jako první se slabým náznakem úsměvu. Asi ode mě ani nečekal nějakou reakci, natož pak přátelskou, ale už kvůli Clary jsem se přemohl.

Natáhl jsem k němu ruku, potřást si s ním by pro mě nemělo být tak strašné.

"Ahoj." pozdravil jsem ho taky. "Můžu ti tykat, ne?" otázka byla na můj vkus až příliš přátelská, ale vlastně to bylo lepší. Třeba dokonce přijdu na to, co na něm Clary viděla.

Přikývl. "Jasně, že jo. Moc děkuju za pozvání. Chápu, že to pro tebe není nic jednoduchého."

Zasmál jsem se. Ani ne tak nuceně, jak jsem čekal. "Mohlo by být hůř. Celou dobu jsem počítal s tím, že pro ni budeš jedinou dokonalou možností pro odvod k oltáři."

"Stejně to oceňuju. Nečekal jsem, že by si jí to dovolil."

"S ní je člověk ochoten uchýlit se k mnoha věcem, které by nikdy neudělal. Jako třeba kouknout se na epizodu Game of Thrones."

"Nejsi fanda krvavejch filmů?" Opáčil s mírným pobavením.

"Ty?"

"Taky moc ne, ale Game of Thrones sleduju."

"No, myslím, že se začínám dopracovávat k tomu, co na tobě viděla."

Pousmál se. "Ty GoT nesleduješ a bere si tě."

"Pravda." potvrdil jsem. "Asi si z tebe příklad do budoucna brát nebudu."

Zasmál se. "Myslím, že dobře uděláš."

Najednou jsem si vzpomněl na Riley, která v mojí náruči zaujatě poslouchala celý rozhovor. "Promiň, zapomněl jsem ji představit, to je moje dcera..."

"Riley." Dopověděl za mě. "Vím. Přišla mi otevřít."

Kupodivu jsem se musel zasmát. Jak jinak.

"Můžu se na něco zeptat?" ozvala se s pohledem nějak zasněně upřeným na Johnovi.

Vzhledem k tomu, že koukala na něj, otázka asi patřila jemu, a tak jsem ji postavil na zem. Pokud jsem ji znal dobře, jako že ano, čekal teď Johna hotový výslech.

"Samozřejmě, slečno." Odpověděl jí John a mile se na ni usmál. Výborně. Milovala, když se k ní chovalo jako k dámě. Ta si ho ještě oblíbí a bude po mně.

"Kdo jste?"

V ten moment jsem mohl jen doufat, že si Depp něco vymyslí. Kouknul na mě, jako že se nemusím ničeho bát a pak Riley odpověděl.

"Jmenuju se John, slečno Riley. Moc rád vás poznávám. Jsem maminčin kamarád. Neznáte mě, protože jsme se velmi dlouho neviděli."

No, a jsme doma. Proč ho Clary milovala? Okouzlující jako rytíř na bílým koni. Bravo. A Riley má nového hrdinu. Že já se rozčiloval, když básnila o Iron manovi. Učitelka ve školce mi dala kázání, že filmy s násilím jsou pro ni značně nevhodné a tohle do mě hustila snad hodinu.

"Taky vás moc ráda poznávám." Řekla mu a udělala před ním svoje princeznovský pukrle. Ano. Můžu se jít odstřelit.

John se Zasmál. Dobře, moje dcera roztomilá byla, to mu neberu. Ale stejně. Dělal na ni až moc skvělý dojem. Nejhorší bylo, že nic nehrál. Choval se tak přirozeně. Dokázal si s ní hrát na princeznu a.... No prince stoprocentně ne, ani kdyby chtěl, bez přetvařování, naprosto automaticky. V tomhle byl lepší. Já jsem byl Rileyin otec a takhle přirozeně jsem si s ní nikdy hrát nedokázal. Co na mě sakra bylo? On si s ní povídal a ona ho jen zasněně pozorovala, protože se k ní choval úplně, jak ona si představovala. Ale nechtěl si ji získat nebo mě zesměšnit, to ne. On takový prostě byl.

**Clary**

Gabb mi pomohla do šatů,

A zatímco mi vlasy stáčela do nějakého mistrovského díla, já vděčně odpočívala v křesle. Na moment jsem zavřela oči, abych si ulevila od bolesti. Nebylo to zlé, ale nejlíp mi taky zrovna nebylo. Přála jsem si mít vedle sebe Remyho a moct ho chytit za ruku. Jenže jsem si musela počkat až pod svatební oblouk.

"Zlato, co se děje?" Jane, která přijela před chvilkou, mi položila ruku na rameno a ustaraně se na mě podívala.

"V pořádku, mami." ujistila jsem ji s rukou ochranitelsky na břiše.

Gabb si prohlédla své mistrovské dílo a na chvíli zmizela do koupelny, aby se taky převlékla.

Toho využila máma.

„Potřebuješ něco modrého," řekla mi s úsměvem a otevřela malou krabičku. Já sama bych si na tyhle zvyky nepotrpěla, ale chtěla jsem jí udělat radost. Jane mi na PANDORU připla přívěsek malého modrého ptáčka. Jednak jsem měla památku na pořád a jednak všechny barvy kromě tmavě červené, bílé a stříbrné byly výslovně zakázané, protože právě do těchto barev Gabb orientovala celou svatbu.

„Tím máme odbyté i něco nového." Poznamenala jsem.

„Přesně tak. Teď zbývá ještě něco půjčeného a starého."

Podala mi druhou krabičku, tentokrát v porovnání daleko větší. Otevřela jsem ji. Uvnitř byl jednoduchý náhrdelník na tenkém stříbrném řetízku, na kterém visel krásný rudý kamínek.

„Tvůj táta mi ho dal, když jsme se měli brát. Měla jsem ho i na své svatbě. Jestli se ti líbí, byla bych moc ráda, kdyby si ho taky měla."

Do očí mi vhrkly slzy, které jsem násilím zatlačila zpátky, protože, i když jsem Gabbiným líčidlům věřila, jsem nechtěla pokoušet štěstí. S námahou jsem vstala, abych mohla Jane obejmout. „Děkuju," zamumlala jsem jí do ramene. „To víš, že si ho vezmu. Zapneš mi ho?"

Odtáhla se a řetízek mi zapla. Dokonce se hodil k barvám, na kterých Gabb tak urputně trvala.

***

Hosté byli usazení dole před svatebním obloukem a na zem se snášel bílý sníh. Zavřela jsem oči na chvíli si představila, jaké to potom bude. Protože to prostě stejné zůstat nemohlo. Nové příjmení, nová budoucnost, už navždy spojená s tou Remyho. Věděla jsem, že to tak má být, ale přesto jsem měla strach. Nebo to byla jen nervozita? Nedokázala jsem se nijak uklidnit.

Někdo zaklepal na dveře a vešel. „Začínáme. Běžte dolů ke dveřím." Ani jsem se nemusela otáčet, Gabbin hlas bych poznala kdekoli.

„Jsi připravená?" Zeptal se mě Johnny.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči.

„Jo. Víc, než kdykoliv předtím."