Ahoj!

Našla jsem si minutku k vydání kapitoly, mám nad hlavu práce s ročníkovou prací, takže jsem naprosto bez času. Snad se vám kapitola bude líbit :D

Děkuju AntonieVcerne za pomoc.

Kapitolu věnuju watneyterez , kvůli opětovnému návratu Tess, a proto, že je nejvíc skvělá, mám ji ráda  a jako omluvu za to, že jsem neviděla Armageddon ani 127 hodin. Pardon. Nic méně Děkuju za Interstellar a Marťana a za totálně všechno. :D

Mějte se,

Verushe^^

Konečně jsem se dostala z prvotní strnulosti a rozběhla se k němu. (V rámci možností, samozřejmě. V pokročilém těhotenství se jak tak nerozběhnete, takže obrazně). Padla jsem mu kolem krku a objala ho tak pevně, až jsem se i já sama bála, abych ho nerozdrtila. Nemohla jsem uvěřit, že se opravdu vrátil. Celé ty roky jsem znovu a znovu pročítala ten dopis od něj s vědomím, že už ho neuvidím, protože dělat si naděje, a pak jen bolestně snášet skutečnost, že už se nevrátí, jsem nechtěla. Ale on tu přede mnou teď stál. Zarostlej, špinavej a bez své obvyklé předražené elegantní vůně, ale byl tu. Samozřejmě – měla jsem obrovskou chuť ho praštit za to, že jen tak odešel, ale v tu chvíli sebemenší pocit vzteku zastínila radost z jeho návratu. Záplavu otázek jsem nechala na později. Musela jsem. Jakmile bych začala, neskončila bych. A rozhodně jsem musela zjistit, jak dlouho byl s Johnnym v kontaktu.

Uslyšela jsem Johnnyho se zasmát. Nejspíš čekal nějakou podobnou reakci. „Půjdu zpátky, kdyby se někdo ptal, něco mu nakecám."

Věděli jsme, co myslí. Za chvíli si všimnou, že nevěsta chybí. Byla jsem ráda, že mě kryje. Ještě jsem Toma nechtěla vydat ostatním. Dlužil mi několik let.

Pustila jsem ho otřela si slzy, které mi tekly po tvářích. Nebrečela jsem, jen jsem...slzela?

Usmál se na mě tím svým praštěným způsobem a lehce zakroutil hlavou, jako by mě nemohl poznat, nebo tak. „Páni. Neuvěřitelný, jak si se změnila. Doufám, že jsem ti neumazal šaty, pračku jsem dlouhou dobu neviděl."

„Čert vezmi šaty, důležitý je, že tu jsi!" vykřikla jsem. Co jsem od něj taky mohla čekat. Pokaždé přehnaná skromnost, radši se bude děsit o stupidní šaty, které všude zavazí, než aby přiznal, že mi jsou doopravdy u prdele, protože se vrátil.

„Dlužím ti toho víc, než by mi bylo milý, vím."

Nechápala jsem, proč to řekl. Že bych dala něco najevo svým výrazem? V tu chvíli jsem se lekla, jestli se náhodou nevrátil jen na chvíli a jestli zase nezmizí. Podruhé bych to asi nepřežila. „Jak dlouho tu zůstaneš?" Ta otázka ze mě vypadla s obrovskou stopou strachu v hlase. Neplánovaně. Už se to ale nedalo vrátit, a tak jsem nad tím nějak extra nepřemýšlela.

Zasmál se. „Teď si vypadala, jako kdyby si viděla ducha, ženská." (Od kdy mi říká „ženská?" Od kdy VŮBEC používá slovo „ženská?" Není zrovna nejběžnější ve slovníku šprťáckých a uhlazených Britů, jako byl on.) „Chtěl jsem se na to zeptat až pak někdy, ale když si tu otázku už nadhodila, tak se zeptám teď. Nevíš o něčem na prodej, kde by se aspoň dočasně dalo bydlet? Byt nebo cokoliv?"

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. On tu chce zůstat na trvalo? Že by se mi splnil sen? „Jasně!" Vykřikla jsem – bohužel předčasně, protože jsem o ničem nevěděla. Naštěstí jsem měla Richarda. Ten má na nemovitosti čuch. „Jsi tu sám nebo..." načala jsem otázku, ale nebyla potřeba odpovědi. Mířili k nám dvě postavy. Když se přiblížily na tak blízko, že byly v té tmě vidět, poznala jsem je. U Tess se jako by zastavil čas. Spíš jako by omládla, než cokoliv jiného. Pamatovala jsem si ji jako někoho, kdo měl problém věřit lidem. Oprávněně. Jako někoho, kdo mi díky své drobné postavě a na první pohled jemnému a velmi pěknému vzhledu připadal věkem skoro stejně mně. Jako někoho, kdo znamenal celý život pro mého nejlepšího kamaráda, jako někoho, s kým si nikdy nebudu moct tak úplně rozumět. Nikdy jsem nevěděla, čím to bylo, ale k Tess jsem si nikdy nedokázala najít tak úplně cestu. V myšlenkách se mi vybavil Tom – skoro mrtvej strachem – jak seděl v nemocnici s třesoucíma se rukama a čekal, jestli mu doktoři řeknou, jestli jeho snoubenka bude žít, a nebo umře. Hlavou mi probleskla myšlenka, jestli už to Tess ví. Že čekala dvojčata. Teď přede mnou stála žena s krátkými, na kluka střiženými vlasy, které jí spadaly do čela. Na sobě měla béžový kabát, světle modré rifle a hnědé kozačky na podpatku, které jí přidávaly na výšce. Kolem očí ani úst se jí nedělaly vrásky, jako by nestárla. Byla krásná. Ale ne takovým tím...krásným způsobem někoho, kdo je na první pohled definicí slova DOKONALOST, byla jiná. Jako by přede mnou ani nestála tatáž osoba, co před lety. Připadala jsem si vedle ní staře a neohrabaně. Usmála se na mě a pozdravila mě. Nevypadala ani nijak překvapeně, když mě viděla. Nic méně – a to mě doopravdy zmátlo, vypadala, že má radost, že mě vidí. Zvláštní.

Toho podstatného a doopravdy NEZNÁMÉHO jsem si všimla až potom. Té druhé osoby. Tess držela za ruku malého chlapce, který se schovával za ní, jako by se styděl. Možná, že taky ano, nemohl si na mě pamatovat. Jeho chování jsme se zasmáli všichni tři naráz. Byl to zvláštní pocit, když jsme věděli, že jsme najednou všichni tři rodiče. Před lety jsem na děti ani nepomyslela. Jako bychom si najednou uvědomili opravdovou dobu jejich nepřítomnosti. Šíleně dlouhou dobu. Tehdy jsem byla mladá, pitomá a naivní, a tak si mě i pamatovali. Teď mi táhlo na třicet a připadala jsem si jako stařena nad hrobem. Teď, když se přede mnou objevila Tess, jako mrtvola, co se pomalu obrací v prach. Asi jsem měla být vděčná za tu stařenu.

„Neboj, Wille, to je tvoje teta Clary, jak jsme ti o ní povídali." Řekla mu Tess. Will se osmělil a vykoukl Tess zpoza zad. Zamávala jsem mu. Usmál se na mě a zamával mi taky. Až neuvěřitelně se podobal Tess. Kaštanově hnědé vlasy, tmavě hnědé oči.

„Pane bože." Zašeptala jsem si pro sebe, zřejmě ale ne dost potichu. Měla jsem štěstí, že mi Tom tak nějak odjakživa četl myšlenky. „Je mu osm." Řekl a tím zodpověděl otázku, kterou jsem už měla na jazyku. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Pamatovala jsem si ho jako malinké miminko. Najednou přede mnou stojí osmiletý kluk, co už chodí do školy.

***

Sedli jsme si do altánu, který byl teď prázdný. Než se Tom se všemi pozdravil, uběhla nějaká doba, a tak k našemu rozhovoru o samotě došlo až teď. Oba jsme toho měli co vyprávět. Nalila jsem mu sklenku toho božího vína, co Gabb sehnala a sobě sklenici vody. Alkohol byl u mě vyloučený a nechtěla jsem tam sedět na sucho.

„Tak kdo začne?" Zeptala jsem se ho zvesela, protože jsem věděla, že někdo musí, a že to bude dlouhé tak jako tak. Nevadilo mi to. Zoufale jsem potřebovala vědět, proč mě nechal tolik let samotnou. Jasně, nebyla jsem sama – byl, je a snad navždy tu bude Remy, ale to je jiné. Je to více méně stejné, jako když potřebujete kamarády, i když máte rodinu, která vám pomůže, ať se děje co chce. Já sice měla, a mám Peggy a Gabb, ale to pořád nebylo ono. Bez něj to nikdy nebylo ono. A popravdě jsem ani nevěřila, že po tak propastně dlouhé době to ještě někdy bude stejné. Kolem očí měl víc vrásek – asi se často smál – a nešlo si nepovšimnout, že má ve vlasech pár šedin. Do očí se mi tlačily slzy. Byl pryč strašně dlouho. A tu dobu nikdo nevrátí zpátky. Ať jsem chtěla nebo ne, přede mnou teď seděl jiný člověk, než který před lety zmizel. Stejně, jako jsem byla jiná já.

„U tebe to bude nejspíš rychlejší, pár věcí vím od Johna." Řekl a napil se vína. Poté si odhrnul vlasy z čela a zadíval se na mě, abych začala.

„Než začnu, jak dlouho jsi v kontaktu s Johnem?" Zeptala jsem se a doufala, že v mém hlase nezazní hořkost. Proč se neozval mně?

„Chápu, proč se ptáš. Pár měsíců. Ozval jsem se mu sám. Byl jediný, koho bych neohrozil. Potřeboval jsem tu spojku a nikoho jiného a obzvlášť tebe, bych si nedovolil vystavit riziku. Později mi řekl, že v době, kdy jsem se mu poprvé ozval, si mu poslala pozvánku na svatbu. Před pár dny ho napadlo, že by mě mohl použít jako svatební dar. Byla celkem klika, že to vyšlo, protože popravdě, po celou tu dobu jsem neměl jasno ani v tom, co se bude dít druhý den."

Nechápala jsem nic z toho, co řekl. Zněl, jako by pracoval jako agent, nebo tak něco. Co tajil? Co se stalo? Všechno bylo neskutečně matoucí.

Zasmál se. „Jo. Bude lepší, když začnu já."

Zmohla jsem se jen na přikývnutí.

Odkašlal si a započal svůj příběh. „Pár dní před tím, než jsem tehdy zmizel, jsme s Tess zjistili, že rodiče, o kterých si myslela, že má, byli ve skutečnosti její adoptivní. Zoufale chtěla najít svou pravou rodinu. Chtěla někam patřit. A já jí to nemohl mít za zlé. Problém byl, že jsme nevěděli, kdo její rodiče jsou, nebo kde je hledat. Měl jsem typ, jak je najít, ale pokud bych do toho šel, taky bych mohl na konci skončit mrtvej. Nic méně jsem to risknul. Musel jsem přerušit všechny kontakty, všechny vazby – a to hlavně na ty, na kterých mi záleželo, což jsi i ty, Clary. Kdybych to neudělal, vystavil bych tě ohromnému nebezpečí. Mám nevlastního bratra. Nikdo o něm neví a já bych nutně potřeboval, aby to tak i zůstalo. Narodil se nějakou dobu před tím, než se seznámili moji rodiče. Otec byl na dovolené v Rusku, kde potkal Dmitrijovu matku. Dozvěděl jsem se o něm před deseti lety. Je autorita v ruský mafii, což je něco jako kapitán. V podstatě zná kohokoliv na světě a vystopuje ti o komkoli cokoliv. Ideální. Tess nevěděla, co hodlám udělat, nikdy by mi to nedovolila. Nechal jsem ji s Willem v malém městečku Lytharino poblíž Moskvy a odešel jsem hledat Dmitrije. Fajn je, že ruskou mafii hledáš jednoduše. Horší je se dostat k jednomu z autorit."

Připadalo mi, že jsem se ocitla v jedné epizodě Arrowa. Nechápala jsem, jak je tohle všechno možné. Nevěřícně jsem na něj koukala, ale nechala jsem ho mluvit.

„Nakonec jsem ho našel. Nebo jsem spíš věděl, kde je. Abych se dostal přímo k němu, musel jsem se nechat zavřít. V té době jsem to řekl Tess. Nebyla ráda, ale byla to moje volba a já bych pro ni udělal cokoliv. Byla to jediná možnost, jak její rodiče najít. V base jsem byl něco přes tři roky. Musel jsem spáchat zločin na podobný závažnosti, jako byl ten Dmitrijův, abych měl šanci dostat se k němu. Neřeknu ti, co to bylo. Dívala by ses na mě jako na monstrum, a to nechci. Tess je jediná, kdo to ví, a tak to zůstane. Nejvíc mě to mrzí kvůli Willovi. To teď asi chápeš."

Pozorně jsem si ho prohlédla. S každou další věcí, kterou řekl, mi připadal víc cizí. Všimla jsem si jizev na jeho pažích, když si vyhrnul rukávy své pomačkané košile, všimla jsem si prosvítajícího tetování pod klíční kostí.

„V ruském vězení tě tetují podle závažnosti případu. S trestem pak žiješ do konce života." Objasnil mi to, když viděl, jak na prosvítající tmavý obrazec koukám. Rozepl si vršek košile a tetování mi ukázal. Bylo neurčité, na první pohled nic neříkající. Pod ním bylo něco napsáno – samozřejmě azbukou.

„Znamená to vinen. K přežití jsem se musel naučit rusky."

Košili si zapnul a pokračoval. „Když mě propustili, Měl jsem identitu Tessiných rodičů. Willovi bylo šest a skoro mě neznal. Horší pocit si nedokážeš představit. Tvoje vlastní dítě se tě bojí, protože tě skoro nezná. Teď už je to fajn, ale pořád se budím z noční můry, že se to bude opakovat. No a pak jsme odjeli do Californie, kde Bernarda s Mariou stačilo najít. To nebylo tak jednoduché, jak se zdálo, protože adresa, kde měli údajně bydlet, byla falešná. Dmitrij nám to neulehčil. No, a tak jsme strávili ten poslední rok a něco. Hledali jsme je. Nakonec se to povedlo. Před pár měsíci jsem se spojil s Johnem s tím, že se musím vrátit. Věř mi, že neuběhla chvíle, kdy bych na tebe nemyslel," dodal, když uviděl můj pochybný výraz. Teď byla řada na mně, abych něco řekla, ale já zaboha nevěděla co.

"Nemusíš nic říkat, Clary, vím, že je to celý šílenost a..." nechal větu otevřenou.

Usmála jsem se na něj. "No, důležitý je, že jsi zpět, ne?" změnila jsem malinko téma, abych nemusela hledat odpověď na to, co mi právě teď řekl.

Přikývl.

**Will**

Rozběhl jsem se dolů, abych našel tátu. Mamka mi řekla, že sedí v altánu dole. Běžel jsem a nedíval se před sebe.  Do někoho jsem vrazil a než jsem se nadál, skončil jsem na zemi. Přede mnou seděla malá holka. Taky spadla. Zlostně se na mě zamračila. "Dávej pozor!" řekla mi. Pak se zatvářila malinko zmateně. "Kdo jsi, tebe neznám." Zeptala se.

"Promiň," omluvil jsem se nejdřív. "Jsem Will." natáhl jsem k ní ruku stejně, jak jsem viděl tátu, že zdraví lidi. Vždycky si s někým potřásl rukou.

Jemně mou rukou potřásla a usmála se. "Riley. Chceš si se mnou hrát?" zeptala se a radostně si poskočila.

"Jasně." Odpověděl jsem jí. "Moc rád."

***

**Clary**

Kolem druhé hodiny ranní se hosté začali odebírat do hotelu. Zrovna jsme všichni byli doprovázet Hemsworthovi k autu, když tu najednou....

"Sakra." vykřikla jsem a zděšeně si položila ruku na břicho. Všichni se na mě otočili s hrůzostrašnými výrazy ve tvářích a Remy mě šel okamžitě podepřít.

"Co se děje?" zeptal se mě.

"Myslím, že začínám rodit."