Ahoj :D

Jak se máte? Doufám, že dobře :)

Jelikož mi nejde notebook, kde mám předepsané další kapitoly ve wordu, nevím, za jak dlouho budu moct zase něco vydat, než se ten noťas spraví. Doufàm, že to bude brzy :)

Tahle kapitola je ještě celkem krátká, bylo už i daleko hůř , i když...pyšná na ni zrovna dvakrát nejsem. Co už. Doufám, že další kapitoly už budou lepší. Měly by. :)

No,

Mějte se hezky,

Verushe^^

So...

O 3 měsíce později:

**Clary**

U Gabrielle jsem bydlela měsíc. Dřív mě domů nepustila. Obávám se, že by mě pustila daleko později, kdyby nepustili z nemocnice mámu, která neměla kde bydlet. Chtěla odjet zpět do Brooklynu, ale nedovolila jsem jí to. Chtěla jsem se s ní znovu spřátelit a ona se mnou taky. Gabrielle ujistila, že se o mě postará a že nedopustí, abych se kvůli tomu - a cituji: „podělanýmu hajzlovi" - nezabila. Že jsem se s ním rozešla já, jsem jí zkrátka nevysvětlila, v jejích očích byl ten nejhorší on.

Další problém byl, že jsem se po dotočení toho našeho debilního filmu měla vrátit zpět do školy, ale ten měsíc to kvůli těm rukám nešlo. Nakonec mě vyhodili. Důvod? Něco co si vycucali z prstu. Nedivte se, vždyť jsem přece podle novinářů těhotná a chci jen prachy. A novináři mluví vždycky pravdu, že? Ředitel školy těm kecům asi věří. Byt mi ale nechali. Do konce mé stáže. Ředitel z toho nadšený nebyl, rozhodně to z jeho hlavy nešlo, ale jsem ráda.

K mým rukám bych se nejradši nevyjadřovala, ale nejspíš vás to taky zajímá. No...začnu takhle. Na housle i klavír hrát můžu, i když ty housle nemůžu ani vidět. Hrozně mi ho připomínají, vždyť mi je sám dal.

Mé ruce jsou mozaika desítek malých, ale i delších jizev. V podstatě na nich nenajdete kousek kůže, která by byla neporušená. Jen jizvy.

„Clary, snídaně!" Zavolala na mě Jane. Seděla jsem na okenním parapetu a zírala na město. Dělala jsem to skoro pořád. Dnes bylo moc hezky. Do bytu mi svítilo slunce a venku už začínali zpívat ptáci.

Neochotně jsem vstala, dobelhala jsem se k jídelnímu stolu a posadila se na židli. Přede mnou ležela káva a talířek s máminou vynikající bábovkou. Jako malá jsem ji zbožňovala.

„Děkuju mami." Řekla jsem jí a pokusila se na ni usmát.

Chvíli bylo ticho. My jsme si nikdy neměli moc co říct.

„Vadilo by ti," Zeptala jsem se, „kdybych si zašla do knihkupectví?"

„Proč by mi to mělo vadit? Jsem ráda, že chceš dělat aspoň něco. Ten výhled z okna tě přece za ten měsíc, co tam vysedáváš, musel omrzet, ne?"

Jen jsem se usmála.

Po snídani jsem umyla nádobí, abych se zabavila. Potřebovala jsem něco dělat, abych na něj nemyslela. Ne, že by to šlo.

V 10:00 jsem se oblékla a vyšla do rušného města. Novináři se do mě naváželi už jen občas. Bohužel lidé se na mě dívali skrze prsty pořád. Měla jsem štěstí, že holky, co pracovaly v knihkupectví, kam jsem teď chodila celkem často, těm žvástům nevěřily, a tak se zařadily na můj seznam lidí, kterým aspoň malinko můžu věřit.

Dnes se na mě od pultu usmála Lilly. Měla na krátko střižené, odbarvené vlasy. Vždy nosila velice světlý make-up a výraznou, velmi tmavou červenou rtěnku. Zamávala mi.

„Ahoj Clar!"

Úsměv jsem jí oplatila, ale tak jako všechny moje úsměvy, které se mi podařilo poslední tři měsíce vyloudit, i tenhle byl předstíraný. Neměla jsem moc důvodů se usmívat. V podstatě žádný.

„Ahoj Lilly. Jak je?"

„Pracuju, takže špatně. Ty?"

Možná jsem jí to říkat neměla, ale všechno jsem jí o Johnovi pověděla. Nevím, proč jsem to udělala. Asi jsem potřebovala kamarádku, která by na to měla nezaujatý názor, ne jen Gab, která...

„Pořád stejně mizerně." Odpověděla jsem jí.

„To mě mrzí. Jdeš si zase koupit nějakou knížku?"

„Taky," Potvrdila jsem. „Taky se jdu zeptat, jestli nevíš o nějakém volném pracovním místě. Já potřebuju něco dělat, abych na něj nemyslela, jinak se asi zblázním."

„Chápu. No...nic mě nenapadá, jedině...máš ráda psy?"

„Jo, proč?"

„Znám spoustu lidí - a přiznávám, včetně mě, kteří by potřebovali vyvenčit svoje mazlíčky. Nevyděláš si sice moc, ale..."

„To mi vůbec nevadí, peníze mi jsou jedno, jen se potřebuju zabavit." Skočila jsem jí do řeči. „To by bylo super."

„Fakt?" Zajásala, „Tak to je skvělé. A...až se z tohohle vyhrabeš, kdykoli s tím můžeš seknout."

Vlezla jsem za pult a objala ji. „Děkuju, Lil, jsi skvělá!"

Zasmála se. „Nemáš za co, prosím tě. Večer ti napíšu, kam máš všude jít, jo?"

„Děkuju."

Přesunula jsem se ke knihám. Naštěstí jsem přesně věděla, co chci. Nejhorší je, když jdete do knihkupectví a nevíte, co chcete. Všechny díly Města z kostí jsem hledala asi pět minut, protože bych je v životě nehledala v nejvyšší polici, kam jsem neměla šanci dosáhnout. Povzdechla jsem si.

„No co, zkus to, bude sranda Clary." Pomyslela jsem si.

Rozhlédla jsem se, jestli mě někdo nevidí, a pak jsem si pro knížky zkusila vyskočit. Jednou, dvakrát, třikrát a pak už jsem tam hopsala, jak idiot. No jo, když do toho hopsání, se tak snadno zažerete...

„Ehm...nechceš tu knížku podat?" Uslyšela jsem vedle sebe. Vypískla jsem leknutím. Vedle mě stál kluk, zhruba v mém věku a užasle na mě zíral. Zčervenala jsem.

„Promiň." Omluvil se mi a dál se na mě culil. Musela jsem před ním vypadat, jak debil.

„Za co?"

Pokrčil rameny. „Nechtěl jsem tě tak vyděsit."

Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Ne, to...je dobrý."

„Chceš teda podat tu knížku? Ehm..."

„Clarysa." Doplnila jsem ho.

Usmál se. „Richard, těší mě."

„Mě taky. To bys byl moc hodnej, akorát...podal bys mi všech šest dílů?"

„Města z kostí?" Ujistil se.

„Jop."

Přešel k regálu, stoupnul si na špičky a knížky mi podal.

„Teda...ty jsi knihomol."

Zasmála jsem se - byť nuceně - a knížky si od něj vzala. „Nemám co dělat."

Zamířila jsem k pokladně. Richard šel se mnou.

„A za jak dlouho si tohle všechno schopna přečíst?"

„Když se budu snažit, za necelé dva týdny."

Prudce zastavil, vyjevený výraz ve tváři. „Wow."

Jen jsem pokrčila rameny. Zrovna jsme došli k pokladně. Položila jsem knížky Lilly na pult a vyndala si z tašky peněženku. Zaplatila jsem a knížky si vzala. Popošla jsem k oknu a položila si je na parapet, abych si je mohla naskládat do tašky, jenže jsem rukou dvě shodila na zem. Sehnula jsem se, abych si je podala, ale Richard udělal totéž. Já zvedla jednu, on druhou. Týmová práce.

„Děkuju." Řekla jsem mu a nastavila ruku, aby mi knížku mohl dát.

Viděla jsem zděšení v jeho očích, když uviděl ty jizvy. Odkašlal si a knížku mi podal. „Není za co. Co...se ti stalo s rukama?"

„Nic." Odbyla jsem ho. Uklidila jsem knížky a zamířila k východu. Šel za mnou.

Zazvonil mi telefon. Máma.

Já: „No, mami?"

Jane: „Šla by si prosím koupit pečivo a ještě něco k jídlu?"

Já: „Jasně."

Jane: „Děkuju, ahoj."

Já: „Jo, ahoj."

„Tak děkuju za knížky, Richarde." Pokusila jsem se na něj usmát.

Uchechtl se. „Není za co, Rys."

Do prázdnoty, díry v mé hrudi, která už se malinko začala hojit, se jakoby znovu zabořilo rozžhavené železo a rána se znovu otevřela. Když mě oslovil Rys, jako by mě mučil za živa. Ruka mi vystřelila na hrudník jako bych si tu ránu chtěla zakrýt, zacpat, aby nebolela.

„Ne." Zašeptala jsem. Zase jsem nemohla dýchat, plíce mi hořely v ohni, jak je pálil rozžhavený kov.

„Co se děje?" Zděsil se Richard.

„Neoslovuj mě tak, prosím. Strašně...to bolí." Napůl jsem vzlykala.

„Co bolí?" Nechápal.

Jak to mohl nechápat? Nevidět? Hořela jsem, pálila se zevnitř. To přece nemohl nevidět.

Jemně mě chytil za předloktí a snažil se mi ruce od hrudníku odtáhnout. Jeho dotyk, jako by byl lék. Bolest skoro úplně ustoupila. Ta rána tam pořád byla, otevřená a hnisala, ale nebolela. On tu bolest zahnal.

„Dobrý?" Zeptal se mě.

Zděšeně jsem se mu zadívala do očí, vůbec jsem jeho vliv na sebe nechápala. Vysmekla jsem se mu a pokusila se nadechnout. Šlo to. Bezbolestně. Po třech měsících jsem se mohla zhluboka nadechnout a nemusela jsem u toho trpět.

„Jo, dobrý." Vypravila jsem ze sebe. „Ehm...já už budu muset jít, tak...ahoj." Otočila jsem se a odběhla pryč.

Jako v mrákotách jsem šla do sámošky pro rohlíky, chleba, vajíčka a pár jogurtů.

Pak jsem rychle běžela domů.

Večer mi Lilly napsala.

Měla jsem jít k pěti lidem včetně jí. Napsala jsem si seznam na kousek papíru, abych věděla, jak se kdo jmenuje, až někde zazvoním.

Jak jsem si ty jména tak četla, říkala jsem si, co to bude za lidi. Jak někdo do prdele může pojmenovat svého psa Pink nebo Chocolate? I když...Francouzi jsou evidentně schopni všeho. Nejvíc se mi líbilo jméno, co dala Lilly svému psu. Říkala, že má jorkšíra, co se bojí granulí a těstovin. Neskutečně cute.

Dnes jsem neměla chuť ani na večeři. Musela jsem myslet na Richarda. Co to sakra bylo? V ten moment, když byl se mnou, jsem mohla dýchat, aniž by to bolelo. Teď už to bylo samozřejmě všechno při starém, železo v mém hrudníku mě řezalo a nedovolovalo mi normálně fungovat, ale v ten moment...to i vypadalo, že budu zase normálně žít.

Ležela jsem v posteli a koukala do stropu. Měla jsem sluchátka v uších a poslouchala Stitches od Shawna Mendese. Budu potřebovat stehy, to má pravdu. Jenže se obávám, že u mě ty stehy naprosto nepomůžou. Přišla mi smska. Z displeje se na mě usmál Tom.

Žirafa: (Tahle jsem ho měla uloženého v kontaktech) „Cau Hobbite, nechces dorazit? Tess dela pizzu. :D."

On mě měl v kontaktech jako Hobbita. Debil jeden.

Já: „Nazdar zirafo, diky za pozvani, ale ja ted nemam moc naladu na společnost."

Žirafa: :No tak Clar, uz jsou to 3 mesice sakra. To budes delat mrtvou na furt? Prijd, bude sranda. Dlouho jsme te nevideli, styska se nam po tvejch debilnich kecech :D A vem i mamu, rad se seznamim :D"

Já: „Naser si Hiddlestone. :D Notak teda fajn."

Žirafa: „Super! Tak za...pul hodiny, jo? Ok, mlceni beru jako souhlas. :D"