Ahoj! :D

Po dlouhé době kapitola :D 

Dlouho nebyla, protože jsem se ulívala v nemocnici bez WiFi, mimo jiné :D Pardon.

Teď na týden odjíždím, takže se asi nenajde čas psát, ale rozhodně se budu snažit. :)

Přeju všem krásné prázdniny, nemůžu uvěřit, že jsou zase tady. :)

Chyby jsem nekontrovala, když tak se omlouvám :)

Děkuju AntonieVcerne za pomoc :)

Bez toho songu bych to nedala :) Starej, známej, ale i tak :) Green Day: The Forgotten

Mějte se bobíkovsky,

Verushe :)

So...

„Remy!!!!!" Vykřikla jsem mučednicky a se slzami v očích. Vyběhla jsem ze skoro zařízené obýváko-kuchyně, kde chyběly už jen namontovat lustry, koupit záclony a dodělat další malicherné zbytečnosti. Remy seděl na zahradě a stloukal zahradní nábytek z Ikey. Puzzle pro dospělý. Byl v tílku i přes ne zrovna závratné teploty a dělal, že tvrdě maká, i když na něm nebyla ani kapka potu. Bylo mi jedno, že ťuká s kladivem do prkna, co mělo být nejspíš noha od stolu, prostě jsem mu padla do náruče a pevně se ho držela. Nechal kladivo kladivem a začal se mi věnovat.

„Co se stalo, zlato?"

„vnsknčlgmofthrns" Zamumlala jsem s obličejem přitisklým na jeho hrudníku.

Zasmál se. „Cože?"

Vzhlédla jsem a udělala psí oči. „Ono skončilo Game of Thrones. Šestá série je pryč."

Lítostivě se na mě zadíval a pohladil mě po vlasech. „To mě moc mrzí, lásko. Já zase zjistil, že mě opustila má dětská láska ke skládání. Ten nábytek nám poslal satan."

„Gabb? Že by pro nic za nic utrácela za poštovný, když nemůže vidět naše mučednické výrazy? To není její styl."

Zasmál se. „Hoď mi ten klíč."

Poslechla jsem ho a vzala si kousek nakrájeného jablka z misky postavené na otočeném kýblu od bílé barvy. Zoufalá doba si žádá zoufalé činy.

„Nežer mi to." Napomenul mě a rádoby namáhavě si oddechl. „Ještě, že jsem tak líný prase a počkal s tím skládáním do podzimu. V létě bych to nepostavil."

„No, tak buď rád a hezky stav. Jde ti to jedna báseň, zlato. A mohl by si uvařit oběd, mám hlad. Miluju tě." Zakřenila jsem se na něj a odhopsala zpět do domu. Měli dávat 2 socky.

Sedla jsem si na pohovku a nohy si hodila nahoru. Remy to nesnášel, ale ten si zrovna skládal puzzlíky, takže mě nemohl vidět. Chtěla jsem si zapnout televizi, ale pohledem jsem zavadila o fotku položenou na kusu prkna zavěšeném ve výšce, ve které se bude nacházet krbová římsa.

Byli jsme tam všichni. Já s úsměvem objímající Remyho v tričku se Zvonilkou, Gabb s Victorem s namalovanými kočičími fousky na tvářích. Ten den navečer pršelo a barvy se jim z obličejů smyly. Vypadaly potom jak idioti s černým ušmudlaným flekem přes celý obličej. Gabb hodiny nadávala, že ty barvy dělali idioti. Že ona používá zásadně voděodolné šminky. To jsem mohla jen potvrdit. Jednou nám na Crimson peaku začalo najednou pršet. Točili jsme s Tomem líbačku. Byl to jeden z okamžiků, kdy jsem se k němu na natáčení nechovala hnusně. Když mi jedna kapka vody spadla přímo do oka, držela jsem ho za ruce a přitom jsem měla rty přitisknuté k jeho, byla to větší sranda, než to zní, protože nám chlápek jménem Phil držel nad hlavami deštník, aby na nás nepršelo. Tehdy jsem se neudržela a vyprskla smíchy přímo Tomovi do obličeje a žel bohu i do pusy, protože mi ta situace přišla šíleně vtipná. Co ale bylo horší, já byla zrovna nachlazená a on ten mor následně chytil ode mě. Bylo mi neskutečně trapně. Pořád jsem se mu omlouvala, vařila mu čaj a starala se o něj, abych mu to vynahradila, ale on se jen smál a mávl nad tím rukou. Podstatné na té historce je, že když pak deštník sundali a začali se smát i všichni ostatní, ten makeup mi vydržel. Na té fotce měl Tom Tess na ramenou a smál se tím svým rozzářeným způsobem. Neskutečně mi chyběl. Často jsem vzpomínala na den, kdy jsem ho poznala. Nezměnil se. Pořád byl tak přátelský, vtipný a úžasný kamarád. Pořád, aspoň pře dvěma lety tedy, nosil tu připitomělou vlnu na hlavě a moc úzké košile. A pořád si odmítal přiznat, že jeho výstup se Zvonilkou byl trapas. Zajímalo mě, jak se má William. Jestli je podobný na Toma nebo na Tess. Jaký je. Zkrátka všechno.

Dodnes nedokážu uvěřit tomu, že se Victor doopravdy zabýval studiem závojnatek. Zdá se to tak neskutečně absurdní! Taky mi ti dva chybí. Gabb obzvlášť. Její rady, ječení, kočky, ONA. Gabrielle Lindemmanová pro mě vždycky byla oporou. Byla tu pro mě, když jsem se zřejmě omylem a nešťastnou náhodou zamilovala do někoho, do koho jsem neměla právo. Byla u mě, když jsem udělala řidičák. Řvala po mně, když jsem chtěla Coopera. Udělala ze mě člověka, když jsem se měla promenádovat před celým světem. Držela mě při životě, když mě člověk, kterého jsem milovala, opustil. Byla u mě, když jsem pomalu znovu získávala pevnou půdu pod nohama a poznala Remyho. Byla tu pro mě, když mě opustil i nejlepší přítel a znovu, když mě opustil i Remy. Vím, že i kdyby mi to do očí nepřiznala a dělala, že jsem jí naprosto ukradená, můžu se na ni spolehnout vždycky. A ona na mě. To bych jí měla říct.

Na té fotce se na mě smáli všichni, které jsem měla ráda. Moje opravdová rodina. Kam se to všechno podělo? Hemsworthovi žili v Austrálii – na druhém konci světa. Po Robertu se slehla zem. Nepíše, nevolá, jako by neexistoval. O Tomovi jsme více jak dva roky neslyšeli. Občas se přistihnu, že sedím u počítače, mám otevřený word a bezmyšlenkovitě koukám na prázdnou stránku. Po pár minutách si uvědomím, že jsem udělala totéž, co předešlé dny. Ze stránky na mě smutně koukají osamělá slova. Slova, která nikdy nenajdou osobu, pro kterou jsou určená.

„Drahý Tome. Kéž bych tak znala tvoji novou adresu."

Pohled mi sjel o malinko doprava. Stála tam fotka mámy s tátou se mnou, když jsem se narodila. Jane u nás nedávno byla. Dovezla spoustu věcí. Moc nám pomáhá.

Jako by se mi zastavilo srdce. Vyskočila jsem z pohovky a spěšně si napustila sklenici vody, abych se mohla svlažit.

Remy vešel ze zahrady do chodby. Na tváři mu hrál široký úsměv, ten však povadl, když mě uviděl. Stála jsem na chodbě se sklenicí v ruce jako opařená.

„Co se stalo?" Zeptal se a přistoupil blíž.

Pohled jsem upírala do země a snažila se uklidnit třesoucí se ruce. „Jak dlouho je to, co tu byla máma?"

„Tři týdny, proč?"

Sklenice mi vypadla z ruky a roztříštila se na podlaze. „Hned se vrátím." Zamumlala jsem a vyběhla z domu. Byla jsem strachy naprosto ochromená. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem dokázala. Mohla jsem jen doufat, že Richard nepoběží za mnou.

Vpadla jsem do nejbližší lékárny. Měla jsem štěstí, že tam nikdo nebyl.

„Já...já...pottřebuju..." Koktala jsem na mladou červenovlasou lékárnici. Snažila jsem se jí to naznačit pohledem. Nedokázala jsem to ani vyslovit. Pochopila to. Vyrvala jsem jí to z ruky a vpadla na toaletu.

Ruce se mi třásly tak, že jsem test málem ani nevyndala z krabičky.

O pár minut později jsem seděla schoulená na podlaze a naplno brečela.

DOPRDELE mi hlavou projelo snad tisíckrát.