,,Seokmine!" zamával jsem rukou na svého kamaráda a zároveň kolegu z práce, který se rozhlížel po restauraci a hledal právě mě.

Ovšem, mé zavolání vůbec nepomohlo. Právě naopak. Seokmin se po restauraci začal dívat ještě víc zmateně, protože mě pořád nemohl najít, i když jsem na něj zavolal. V restauraci sice bylo více lidí, ale určitě mě nemůže být tak těžké najít; sedím tak, že jsem všem na očích...

Zhluboka jsem vydechl a na Seokmina opět zavolal. ,,Seokmine!" tentokrát jsem rukou zamával mnohem výrazněji, aby si mě konečně všiml. Jeho pozornost se mi podařilo získat, ale zároveň jsem byl obdařen několika nepěknými pohledy od ostatních lidí, kteří si jen chtěli v klidu sníst svá jídla.

,,Ach, Jeonghane!" ne, že by zakřičel, ale pořád se ozval až příliš hlasitě, což už si vysloužilo pokárání od jedné starší paní, které za to rozhodně všichni v duchu poděkovali. Samozřejmě jsme se oba hned omluvili a jakmile byl Seokmin v mé dostatečné blízkosti, popadl jsem ho za ruku a stáhl na židli, ať si konečně sedne.
,,Díky za pozvání na jídlo." věnoval mi široký úsměv a hned si začal pročítat nápojový lístek.

,,Slíbil jsem ti přeci, že tě pozvu na jídlo za to, že mi pohlídáš třídu." pověděl jsem mu. Takhle to s ním bylo pokaždé, když jsem něco potřeboval - stačilo mu za to slíbit jídlo a vše poslušně udělal.
,,Děkujeme." pousmál jsem se na číšníka, který nám přinesl jídelní lístek.

Číšník pronesl tiché 'nemáte zač' a pokračoval v obsluhování dalších stolů. Zatímco se Seokmin stále zaobíral nápojovým lístkem, já otevřel svůj jídelní lístek, vlastně takovou knížečku, a hledal něco, co mi přijde k chuti. Nejdřív jsem se musel tedy dostat přes jídla s masem a až na konci jsem našel něco, co vyhovuje mým chuťovým pohárkům. Seokmin se brzy přestal věnovat lístku s nápoji, a také si začal prohlížet ten jídelní, aby si vybral něco k jídlu (hlavní důvod, proč tady jsme).

Brzy se u našeho stolu opět zastavil číšník, aby si vyslechl naši objednávku (kterou následně předá do kuchyně), a také, aby odnesl jídelní lístky pryč, aby nám na stole při jídle nic nezavazelo.

,,Tak..." začal Seokmin, jakmile byl číšník pryč.
,,O čem si budeme povídat?" položil svou otázku a u toho se mi díval přímo do očí, díky čemuž mi došlo, že má na mysli jedno téma, které chce rozebírat.

,,Je mi jasné, že si chceš povídat o Vernonovi." jemně jsem vydechl a sám si vzal nápojový lístek, jakoby mi to mělo pomoct najít odpovědi nebo nějako formu útěchy; což by některé alkoholické nápoje dokázaly.

,,Co?" Seokmin na mě dramaticky vyvalil oči a ještě si přiložil ruku na hruď, nad čímž jsem musel pokroutit očima.
,,Ty jsi ten, kdo o tom začal, já se jen zeptal, o čem budeme mluvit, ale.. když už jsi takové téma načal." nevinně se na mě usmál a já měl co dělat, abych po něm nehodil solničku, která byla společně s pepřenkou ve prostřed stolu.

Nápojový lístek jsem vrátil na své místo a podíval se na Seokmina, který jen netrpělivě čekal až začnu mluvit o tom, jak to s Vernonem v mojí třídě je. Tím, jak se na mě díval, mi opravdu připomínal stěně; pořád nemůžu uvěřit tomu, že je jen pouhý člověk.

,,A co bych ti měl říct? Jsem si jistý, že tvé představy nejsou daleko od pravdy." povzdechl jsem si.
,,Děti, které v mojí třídě zůstaly, se Vernona pořád bojí, protože jim říkají jejich rodiče, že se musí bát. Naštěstí je tam aspoň Seungkwan, který je sice pořád s ním, ale vůbec s ním nemluví." pokroutil jsem hlavou.

,,Seungkwan je Seungkwan." pronesl Seokmin a já se zmohl jen na přikývnutí, protože má pravdu, Seungkwan je Seungkwan.
,,No a co třeba tvoje večeře u otce Vernona?" onu otázku vyřkl rozkousaně a ještě si ji i mumlal pod nos, že jsem málem ani neslyšel, že něco říká.

,,A ty o tom víš jak?" vyhrkl jsem ze sebe hned, když si můj mozek dokázal jeho otázku v hlavě poskládat.
,,Paní Kim?" nadzvedl jsem obočí a u toho překřížil ruce na hrudi.

,,Paní Kim." odpověděl mi velmi jednoduše.

,,Bože, ta ženská si nedá pokoj." odfrkl jsem si a očima projel restauraci, ve které už nebylo tolik lidí, tak jako když jsem sem přišel, a pak následně volal na to velké stěně před sebou.
,,Ani nechápu, jak o té večeři mohla vědět. Ledaže... Beztak nás poslouchala, to by ji bylo podobné." zamračil jsem se.

,,Viděla mě v obchodě a víš jaká je, hned musí drbat." pověděl mi, jak kdyby mi to mělo v něčem pomoct.
,,Podle ní bych ti měl domluvit a připomenout, že se s hybridy tohoto druhu můžeš snadno spálit. Samozřejmě neřekla 's hybridy tohoto druhu', ale nechci tu její nadávku vyslovit." dodal.

,,A jí by se mělo připomenout, že nemá strkat nos do cizích záležitostí." řekl jsem rozhořčeně. Byl jsem z ní tak na nervy až jsem z toho začal vrtět nosánkem.

Seokmin souhlasně pokýval hlavou.
,,Povíš mi teda víc o té večeři?" vrátil se zpět k tématu, které ho nějak až moc zajímá.

,,Byl jsem k nim pozván na večeři jen proto, aby mi pan Hong poděkoval za hlídání Vernona." pověděl jsem mu a pokrčil rameny, abych naznačil, že opravdu o nic nešlo.
,,To je vše. Nemám ti k tomu co víc říct." jakmile jsem s větou skončil, objevily se na našem stole talíře s jídlem. Oba jsme číšníkovi poděkovali a pustili se do jídla - celkem vtipné, že jsme si oba prohlíželi nápojový lístek, ale ani jeden z nás si nic k pití neobjednal.

,,Ale můžeš mi říct, co jste měli k jídlu a jak to celé probíhalo." Seokmin se snažil vyzvídat dál.

,,Vážně? Zrovna, když jíme?" opět jsem musel vydechnout, když Seokmin pouze pokýval hlavou a u toho si spokojeně žvýkal své jídlo.
,,Měli jsme pizzu, která byla plná zeleniny, abych se mohl najíst i já, když už mě pozval a celé to probíhalo naprosto normálně." odpověděl jsem mu. Ovšem jsem musel vynechat to, jak se naše konverzace v jeden moment přesunula na vážnou.

,,Uuu, takže plná zeleniny říkáš? A co, že je pan Hong za hybrida? Ach, ano, liška." uznale pokýval hlavou a dal si do úst další sousto, které zdlouhavě rozžvýkavál, aby mě v tom jeho naznačení, že to otec Vernona udělal z určitého důvodu, nechal vymáchat.
,,Lišky ale asi nemají moc zeleninu rády, že? Hm, zajímalo by mě, proč to asi udělal?"

,,Protože se mi chtěl nějak odvděčit za hlídání jeho syna, už jsem to říkal." zase jsem musel pokroutit očima a radši jsem svůj pohled upřel do talíře se salátem, který jsem si vybral k jídlu.
,,Bylo by divné, kdyby mě pozval na děkovnou večeři, která by mi vůbec nechutnala, nemyslíš?" ač jsem na něj směřoval svou otázku, vůbec jsem se na něj nepodíval.

,,Právě že si myslím, že udělal víc než kdokoliv jiný. Normální člověk, ve tvém případě hybrid, někoho pozve na jídlo jako poděkování, ale už jim nezáleží na tom, jestli jim ono jídlo chutná." namítl.

Kvůli téhle poznámce jsem k němu musel opět zvednout svůj pohled. ,,Co to sakra plácáš?" zmateně jsem se na něj podíval. Dokonce jsem nechal ruku s vidličkou v půli cesty ke svým ústům, jak zaskočený jsem byl.
,,Dotyčného na to jídlo pozveš hlavně z toho důvodu, že je dobré a bude mu chutnat, aby jsi mu ukázal svůj vděk." opravil jsem ho.
,,Neříkej mi, že jsi něco takového udělal..." vidličku jsem zklamaně položil zpět to talíře.

,,Já ne, ale ti, kteří mě na to děkovné jídlo pozvali, to udělali." naklonil stranu na stranu, jak zmatené stěně. Přísahám bohu, že Seokmin má v sobě DNA hybrida, někde tam prostě je!

,,Minnie..." jemně jsem vydechl.
,,Musíš přestat být takový mírumilovný člověk, jen ti to ubližuje." pověděl jsem mu upřímně.

,,Ale jdi." mávl nad tím rukou a zase se narovnal.
,,Nic takového mi neubližuje, jen..." na chvíli se odmlčel, ale nevypadalo to, že bude pokračovat.

,,Jen tě kvůli tomu plno lidí zneužívá." větu jsem dokončil za něj. A i když jsem si kvůli tomu vysloužil jeho zamračený pohled (který na něm velmi nerad vidím), musel to slyšet, protože si to musí konečně zapamatovat.
,,Promiň, ale musíš to slyšet."

Tentokrát to byl Seokmin, kdo si povzdechl.
,,Já vím." oči upřel do svého talíře a už jen v tichosti pokračoval v jídle. Mně nezbývalo nic jiného, než udělat to samé.

Ticho u našeho stolu ovšem netrvalo příliš dlouho, protože se u něj brzy zastavil nějaký muž. Vlastně to nebyl úplně nějaký muž. Už jsem si ho v restauraci všiml, jak obchází stoly, u kterých někdo sedí a na něco se jich ptá, přičemž jim ještě ukazuje fotku. Zatím asi nedostal odpověď, kterou hledá, když přišel i k nám. Seokmin si ho nejspíš nevšiml, nebo ho ignoroval schválně, aby se teď nemusel s nikým bavit, a tak konverzace s neznámým zbývala pouze na mně.

,,Ehm, omlouvám se, že vás ruším při jídle, ale potřeboval bych pomoct." Muž promluvil hlubokým hlasem, který ale i tak nedokázal Seokmina přimět, se na něj podívat. Jeho hluboký hlas ani nedokázal skrýt jeho nervozitu. Teď otázka, co ho dělá tak nervózní.

Neznámý vypadal celkem pohledně, ale zároveň na něm bylo něco.. zvláštního. Nevím, co to mohlo být a zároveň jsem netušil, jestli je to dobré zvláštní nebo špatné zvláštní. Ale zároveň vím, že mi to může být jedno, protože ho už pravděpodobně nikdy neuvidím.

,,To je v pořádku." pokroutil jsem hlavou.
,,S čím potřebujete pomoct? Moc rád Vám pomohu, pokud to bude v mých silách." mile jsem se na něj usmál s nadějí, že to jeho nervozitu rozpustí.

,,Neznáte náhodou někoho jménem Choi Jisoo? Prý se sem nedávno přistěhoval se svým synem, Choi Hansol." jakmile domluvil, ukázal mi fotky, kterou neustále držel v rukách, a také tak i vypadala, jelikož byla dost pomačkaná.

Jména, která vyřkl, mi nic neříkala a chtěl jsem mu říct, že bohužel nevím o koho se jedná, ale jakmile jsem spatřil fotku, lehce jsem vyvalil oči. Pan Hong a jeho syn Vernon.

,,Tak co, neviděl jste je tady náhodou?" otázal se mě, protože já se naprosto zasekl nad tou fotkou.
,,Moc rád bych je našel. Víte, on je to můj bratr a synovec, oni... V rodině byly nějaké problémy a oni utekli a už se nám pár týdnů neozvali. Všichni o ně máme strach a já bych doma chtěl aspoň říct, že jsou v pořádku." pověděl mi až nějak mnoho informací o tom, proč muže s jeho dítkem hledá.

Tyhle informace ale zaujali Seokmina, který se též začal muži věnovat.
,,Mohu i já vidět tu fotku, prosím?" otázal se ho, načež muž okamžitě pokýval hlavou a fotku mu ukázal.

Pohled jsem věnoval Seokminovi, který mi ho oplatil a oba jsme se bez řečí dohodli, že mu nic neřekneme. Něco na tomhle nesedí a nechci nic riskovat, i když ten jeho příběh může být pravda.

,,Je mi líto, ale tyhle hybridy vůbec neznám." pověděl mu Seokmin.
,,A co ty, Hane? Znáš je? Ty znáš pomalu kde koho." hraně se zasmál.

,,Jo, jasně. Hahaha." pokroutil jsem nad ním očima a podíval se na onoho muže.
,,Bohužel je také neznám a ani jsem je nikde neviděl, i když můj kamarád naznačil, že znám kde koho." vrhl jsem na Seokmina hraný vražedný pohled.

,,Já nic nenaznačil, já to přímo řekl." opravil mě a ještě hlasitěji se zasmál. Doufejme, že nejsme až moc průhlední...

,,Omlouvám se za něj." na muže jsem se znovu usmál.
,,Mrzí mě, že jsme Vám nedokázali pomoct, ale přeji Vám, ať vašeho bratra se synovcem brzy najdete."

,,Jo, moc Vám děkuji." letmo se na nás usmál, rychle se rozloučil a pokračoval k dalším stolům, které byly v zadní části restaurace.

,,Musíme za nimi, hned." pověděl jsem mu. Seokmin se mnou ihned souhlasil, a tak jsme oba posbírali své věci, načež já ještě rychle přešel k pultu, kde jsem za naše jídlo zaplatil, a pak jsme mohli jít najít Vernona a jeho otce.

🦋🦋🦋🦋
Zdravíčko ^^

Ano ano, vidíme dobře, vydala jsem novou kapitolu, wohoo! 🎉🍾

Kapitola je věnována úžasné keitsukishima2709 , která čeká každý den, kdy se můj lazy ass rozhodne konečně něco vydat 🫶🫶

A také se zeptám, kdo si myslíte, že je nás záhadný muž, který hledá svého bratra a synovce? Co můžou být asi jeho záměry?

Za každou hvězdičku a komentář budu velice ráda! Uvidíme se u další kapitoly ❤️❤️

Vaše,
VeVe-IsHere