,,Děti, vedu vám nového kamaráda." oznámil jsem zároveň, co jsem otevíral dveře. Samozřejmě se na nás hned všichni otočili, aby si mohli nového kamaráda prohlédnout. Vernon se ovšem schovával za mnou
,,Neboj se, všechno bude v pořádku." natočil jsem hlavu na Vernona, který vypadal, že by nejradši utekl zpátky za svým otcem. Měl jsem co dělat, abych nekrčil nos nad tou větou, protože proč by se měla liška bát králíků a jiných mírumilovných hybridů?

Vernon se na mě váhavě podíval, načež já mu věnoval další povzbudivý úsměv, abych mu dodal odvahu, i když jsem sám měl příšerný strach, jak tohle všechno dopadne. Mezitím, co se Vernon odhodlával vystoupit zpoza mých zad, ostatní děti netrpělivě vyčkávaly a snažily se nahlédnout, jestli nového kamaráda neuvidí, což jsem jim ale nepodařilo.

,,Notak, děti, přivítejte nového kamaráda, aby se nebál." promluvil Seokmin k dětem ve třídě. Hned jsem se na něj vděčně podíval, a pak se opět podíval na Vernona, jakmile děti začaly s milými slovy, aby se přestal bát.

,,Vidíš?" pousmál jsem.
,,Není se čeho bát, všichni tě rádi uvítají." ach, jak bolelo vyřknout takovou lež. Tušil jsem, že všemu bude přesně pravý opak.

Vernon si mě chvíli prohlížel, jak kdyby vycítil mé pravé emoce, ale nakonec mi jen zmáčkl ruku a pokýval hlavou. Jemně jsem si oddechl a připravil se tedy na ono setkání, které se o pár minut protáhlo. Vernon mou ruku tedy pustil a pomalými krůčky vešel do třídy. Povzbudivá slůvka od dětí najednou utichla a ve třídě nastalo takové ticho, že byste slyšeli i spadnout špendlík.

Po chvíli se ale zvedl šum tichého šepotu mezi dětmi. Některé z nich si zároveň Vernona prohlížely s obavami v očích; jejich zvědavé pohledy se velmi rychle změnily ve strach, když si uvědomily, že před nimi stojí hybrid lišky. Vernon sám hned zpozorněl, když vycítil, že situace není úplně růžová a dokonce i Seokmin věděl, že je zle.

,,Rádi tě tady vítáme, Vernone." opět se slova ujal Seokmin, který se to snažil aspoň trochu zachránit, i když věděl, že tohle nebude vůbec jednoduché.
,,Že je to tak, děti?" otázal se všech přítomných ve třídě a široce se usmál, aby je ujistil, že je vše v pořádku; o tohle jsme se snažili momentálně naprosto u všech, nejen u Vernona.

Třídou proletělo jen tiché nejisté 'Ano', ale výrazy dětiček byly víc než čitelné. Děti totiž nedokáží skrýt svou nechuť, obavy a strach, protože zatím neví, že to dokáže druhému ublížit (bohužel si myslí, že jim ublíží právě Vernon a ne pouhými pohledy, ale že po nich zaútočí). Vernon se i přesto pokusil usmát, ale úsměv mu na tváři příliš dlouho nevydržel.

,,Hm, kam bychom tě mohli posadit?" Seokmin vyslovil svou myšlenku nahlas a rozhlédl se po třídě. To ovšem vystrašilo děti ještě víc a hned se snažili prázdná místa u stolu, pokud vedle nich zrovna bylo, nějak zaplnit, aby si právě k nim Vernon sednout nemohl.

Samozřejmě jsme si tohoto se Seokminem hned všimli a vyměnily si pohled, který jasně říkal, že máme před sebou veliký problém, který bude pravděpodobně trvat ještě velice dlouhou dobu.

,,Seungkwane?" oslovil jsem hybrida ovečky, který seděl sám u jednoho stolu, protože nebylo dost dětí, aby mohly sedět s ním, a také proto, že Seungkwan neměl příliš mnoho kamarádů. Vlastně.. žádné.

Klučina se na mě hned podíval a naklonil hlavu na stranu, čímž mi dal najevo, že mohu pokračovat; ovšem, všem už bylo dávno jasné, proč jsem onu ovečku oslovil.

,,Mohl by si Vernon přisednout k tobě?" položil jsem otázku, které se ještě před chvílí bálo každé dítě, ale teď se jim ulevilo, že otázka nepadla na ně.

,,Uhm." Seungkwan bez zájmu pokýval hlavou a dál se věnoval své plyšové hračce, kterou si přinesl na hraní z domu. Ještěže tady toho Seungkwana mám a třeba si konečně udělá i kamaráda, i když na druhou stranu... Nejsem si jistý, jestli mu pomůže kamarádit se zrovna s liškou, pokud se tedy vůbec začnou kamarádit.

Vernon se na mě podíval a já mu věnoval jeden z mnoha povzbudivých úsměvu.
,,Můžeš si sednout tam k Seungkwanovi." ukázal jsem ke stolu, kde seděl zmiňovaný chlapec, aby Vernon věděl, kam jít.

Vernon pokýval hlavou a pomalými kroky šel za Seungkwanem. Ovšem se zdálo, že se jeho obavy prohlubují s každým krokem, který udělal. A není se čemu divit, když kolem koho prošel, tak se hned skrčil, uhl pohledem nebo se dokonce odsunul, kdyby se náhodou rozhodl po někom z nich zaútočit. Naštěstí se mu podařilo dostat ke svému stolu bez jakékoliv úhony a on se posadil z opačné strany od Seungkwana.

,,Snad to bude v pořádku." řekl jsem si v duchu, ale podle toho, co se tady právě odehrává, tak si tolik jistý nejsem; Jennie, proč mi tohle děláš..

Sám jsem se přemístil ke svému stolu, u kterého pořád stál Seokmin a věnoval mi povzbudivý pohled přesně tak, jak jsem to já udělal Vernonovi. Já mu pohled takové věnoval, ale naprosto vyčerpaný, protože celá situace byla únavná a to jsme teprve na začátku.

,,Bude to dobré, uvidíš." řekl šeptem, abych to slyšel jenom já, protože nás děti pozorovaly a jemně mě poplácal po zádech v konějšivém směru.

,,Doufám." vydechl jsem a podíval se na děti, na které jsem se opět pokusil co nejvíc usmát (kdoví, třeba na konci dne mi to už půjde samo).
,,Za to, že jste tady tak hezky seděli, nezlobili Seokmina a čekali až přijdu od paní ředitelky, tak dnešní den uděláme takový volnější, co říkáte?" pověděl jsem jim a hned jsem dostal kladné zajásání.

,,Tak já teda půjdu." oznámil mi Seokmin. Dneska sice nemá žádnou třídu na starost, ale přišel sem na výpomoc s výzdobou, na kterou se zaměří společně s Jennie.
,,Kdyby něco, jsem tu pro tebe." usmál se.

,,Mockrát ti děkuji." vděčně jsem se na něj podíval a usadil se ke stolu.
,,Na jídlo tě ale pozvu až příští týden, protože teď toho mám moc a ještě toho určitě přibude." hlavou jsem jemně naznačil k Vernonovi, jelikož mi bylo jasné, že zítra tu budu mít nástup rodičů, kterým se nebude líbit přítomnost lišky u jejich dětí.

,,Já se připomenu, neboj se." tiše se uchechtl a já s ním; samozřejmě, že se připomene, jakmile jde o jídlo zdarma. Seokmin se před odchodem ještě rozloučil s dětmi, a pak jsem s nimi zůstal už jen já.

,,Jak jsem říkal, dnešek bude volnější, takže si běžte hrát. Úkolů vás dnes ušetřím." pověděl jsem dětem a hned na to spousta z nich zmizela v hracím prostoru a ten zbytek si vzal věci na malování, načež následně zůstaly u svých stolů, ale věnovaly se právě onu kreslení.

Všichni se nějak zabavili až na dvě dítka, která seděla u stolu a nic nedělala; Seungkwan a Vernon. Seungkwan si hleděl svého plyšáka a Vernon tam jen tak seděl a díval se na ostatní děti, jak si spolu hrají. To bylo tak nějak vzájemné, protože děti zase pořád pozorovaly každý Vernonův pohyb, jako by čekaly, že udělá něco nebezpečného. A stydím se to přiznat, ale i já měl své obavy, že něco udělá.

Nechtěl jsem do toho nějak zasahovat, ale zároveň mi obou bylo velmi líto. Jemně jsem vydechl, zvedl se ze svého místa a přešel k poličkám, odkud jsem vzal papíry a věci na kreslení a se vším si sedl k Seungkwanovi s Vernonem. Upoutal jsem pozornost, jak Vernona, tak i Seungkwana, který se na mě najednou díval se zájmem.

,,Co říkáte na to, že si budeme kreslit společně? Všichni tři?" na oba jsem se usmál, před každého položil papír a doprostřed, tak aby na to dosáhl každý z nás, postavil držadlo na pastelky.
,,Každý nakreslíme, co máme rádi, ano?" vzal jsem černou pastelku a pustil se do kreslení.

Vernon mě v kreslení následoval téměř hned a vypadalo to, že je opravdu rád, že si s někým může kreslit, ale Seungkwanovi se ke kreslení nijak neměl. Rozhodně se rozmýšlel, jestli se zapojit a nebo se dál věnovat svému plyšákovi, a tak jsem se rozhodl, že mu v tom zkusím pomoct.

,,Můžeš nakreslit toho svého plyšáčka." pověděl jsem mu a on se na mě najednou díval, jestli to myslím vážně.
,,Budu moc rád, když mi ho nakreslíš." dodal jsem a Seungkwan hned začal vybírat pastelky, které bude potřebovat, aby mohl svého plyšáka nakreslit; dokonce toho plyšáka položil na stůl tak, aby mu sloužil jako předloha.

Jak den pokračoval, uvědomil jsem si, že moje obavy byly asi přehnané. Ano, Vernon je hybrid lišky, což není úplně nejlepší a pořád je to pro mě nové, ale je to jen dítě... Bohužel mám pořád nějaké ty obavy kvůli ostatním dětem a hlavně mám strach, co jejich rodiče, protože vím, že to pěkné nebude.

Když školka zavírala, otec Vernona si pro něj opět přišel, aby ho mohl vzít domů.
,,Jak to šlo?" zeptal se a podíval se na svého syna, který se na něj trochu usmál.

,,Pan Hannie si s námi celý den kreslil." odpověděl mu Vernon a ukázal mu všechny obrázky, co dnes nakreslil.

Joshua se usmál a všechny obrázky si pořádně prohlédl.
,,Ty jsou opravdu nádherné. Hned, jak dojedeme domů, tak pro ně najdeme místo." pověděl svému synovi, který se štěstím zasmál. Joshua poté věnoval svůj pohled mně.
,,Děkuji vám." v jeho očích byla vidět pouhá vděčnost.

,,Nemáte vůbec zač." odpověděl jsem upřímně, protože jsem si to kreslení s nimi opravdu užil; byl to pro mě takový relax.
,,Uvidíme se zase zítra, mějte se." rozloučili jsme a Vernon se svým tátou odešel.

Jelikož Vernon byl poslední z mé třídy, mohl jsem se i já sbalit a vydat se po dlouhém dni domů, kde budu mít ještě pár hodin klidu, než mě budou čekat rozzlobení rodiče.

🦋🦋🦋🦋🦋
Zdravíčko ^^

Máme tady druhou kapitolu!
Jak se líbila? Pořád je to takový nic moc a asi ještě nějakou dobu bude, ale určitě se tady objeví nějaký akčnější kapitoly 😊😊

Za každou hvězdičku a komentář budu velice ráda! Uvidíme se u další kapitoly ❤️❤️

Vaše,
VeVe-IsHere