,,Ach, Jeonghane!" přivítala mě s úsměvem Jennie, která hned sklopila pohled ke svému stolu, aby mohla bokem dát nějaké papíry (nebo možná nějaké hledala, těžko říct).
,,Jsem ráda, že jsi mohl tak narychlo přijít." dodala a jakmile před sebe položila složku, opět se na mě podívala.

,,Jasně, to nebyl problém." pokroutil jsem nad tím s menším úsměvem hlavou.
,,Seokmin mi prcky rád pohlídá, když mu slíbím pozvání na jídlo." tiše jsem se uchechtl.

,,Samozřejmě, Seokmin a jeho láska k jídlu." Jennie se též uchechtla a rukou pokynula k židli, která stála před jejím stolem.
,,Prosím, posaď se."

Pouze jsem pokýval hlavou a posadil se na židli, na kterou ukazovala tak dlouho, dokud jsem před ní neseděl. Poté se ale její tvář úplně změnila a najendou byla Jennie celá vážná, což nikdy neznamenalo nic dobrého; tentokrát jsem si ale byl jistý, že já za nic nemohu.

,,Do třídy ti přibude nové dítko." pověděla mi tónem, který k téhle větě vůbec neseděl. Zněla totiž, jak kdyby někdo umřel, ale tomu tak vůbec není. Vždyť budu mít ve třídě o jednoho prcka navíc, to není nic hrozného.
,,Vlastně přijde už dnes." podívala se do složky, kterou si před chvílí pro sebe nachystala.

,,To ale vůbec nevadí." řekl jsem trochu zmateně, protože jsem opravdu netušil, proč zní, jak kdyby přednášela smuteční řeč. Navíc by to nebylo poprvé, co k nám nějaké dítě nastupuje v průběhu roku, takže v tom opravdu nevidím žádný problém.

,,Jedná se o hybrida lišky." pověděla mi po chvíli a opět se na mě podívala, načež mně se oči rozšířily v naprostém šoku; hybrid lišky a tady u nás?

,,To..." odmlčel jsem se, abych si trochu urovnal myšlenky.
,,To přeci nejde, Jennie." nakonec jsem řekl přesně to, co jsem původně chtěl.

,,Za normálních okolností ne, ale jejich situace je výjimečná a takhle narychlo toho klučinu nikam nevezmou." stále se mi dívala do očí, abych pochopil závažnost situace.
,,My jsme jediní."

Nic jsem neřekl, ale mé ouško, které stálo v pozoru (ano, pouze jedno), určitě mluvilo za vše, takže nebylo ani třeba nic říkat. Liška a v naší školce... Ano, je to sice dítě, ale kdoví, jak ho jeho rodiče vychovávají. Nikdo nám nemůže zaručit, že jednoho dne nezaútočí po ostatních dětech, protože je uvidí, jako.. kořist.

,,Už jsem se s nimi viděla." pokračovala Jennie dál, když zjistila, že ode mě teď moc slov neuslyší.
,,Je to přeci má povinnost, jakožto ředitelka naší školky a mohu ti potvrdit, že jak Vernon, tak i jeho otec jsou velice hodní a jen tak by nikomu neublížili." pokusila se mě ujistit, ale pořád jsou to jen pouhá slova.

,,Promiň, Jennie, ale určitě chápeš, že nemohu věřit pouhým slovům." opět jsem promluvil, abych s citem vyjádřil svůj nesouhlas.
,,Pořád je to hybrid lišky, ty jsou naprosto nepředvídatelné a dokáží velice dobře lhát." dodal jsem a podíval se jí do přímo do očí, aby teď ona věděla, že svá slova myslím vážně.

,,Já rozumím, že to vnímáš jinak, Jeonghane, ale jiná možnost tady není." pokroutila hlavou a jemně vydechla.
,,Podívej... Ty víš, že bych tebe, ostatní zaměstnance a hlavně naše dítka, nikdy nijak neohrozila. Tak mi, prosím, věř." tentokrát se na mě dívala se zoufalstvím; nejspíš ode mě nečekala takovou reakci, ale za tohle se omlouvat fakt nebudu, mám své důvody k vyjádření nesouhlasu.

,,Jennie..." odmlčel jsem se, abych našel ty správné slova. Na druhou stranu, můj názor už tady nejspíš nehraje roli, protože ten hybrid lišky má nastoupit už dnes, takže to znamená, že je přijatý.
,,Nečekej ale, že bude mít speciální zacházení jen proto, že je to liška. Budu s ním jednat, jako s ostatními dětmi." překřížil jsem ruce na hrudi.

,,To po tobě ani nechci." viděl jsem, jak ji koutek úst začal cukat, ale nechtěla svůj vítězný úsměv dát plně najevo; ale můj boj byl už dávno prohraný, takže taková gesta jsou naprosoto zbytečná.

,,Říkala jsi, že má nastoupit už dnes?" otázal jsem se jí, abych si potvrdil, že jsem ji správně slyšel a rozuměl.

,,Ano." odkývala mi to.
,,Vlastně by se tady každou minutou měli objevit." podívala se na své hodinky, které se jí krásně vyjímaly na zápěstí. Jennie se vždy uměla perfektně oblékat a jako ředitelka školky, musí i dobře vypadat, aby svou školku propagovala v tom nejlepším světle.

,,Tak dobře." povzdechl jsem si nakonec a pokrčil rameny, protože s tímhle opravdu nemám šanci nic udělat.
,,Uvidíme, jak to půjde." dodal jsem.

Jennie rychle pokývala hlavou, jak byla nadšená, že už nemám žádné protesty.
,,Jsem ráda, že to chápeš, Jeonghane." usmála se na mě; vždyť mi ani nezbývalo nic jiného, než to chápat a akceptovat.
,,Vernon je opravdu milý kluk, jen potřebuje trochu času na adaptaci."

,,To budeme potřebovat všichni." neodpustil jsem si trochu nepěknou poznámku, ale i přesto, že jsem se zdržel nesouhlasu, tak se mi to stále nelíbilo.

Hned, co jsem svou větu dokončil, se ozvalo zaklepání na dveře. Jennie mi věnovala pohled stylu 'chovej se slušně', postavila se a zamířila ke dveřím, aby je otevřela nově příchozím. Za nimi stáli dva lidé – vysoký muž s klidným výrazem a chlapec s neklidnýma očima, který se rozhlížel vystrašeně po místnosti.

,,Ahoj, Vernone." Jennie se na chlapce usmála a poklekla, aby byla na jeho úrovni a nepůsobila, jako hrozba. Zároveň úplně ignorovala jeho otce, kterému to ale přišlo úsměvné a do konverzace se nějak nezapojoval.
,,Tohle je Jeonghan, o kterém jsem mluvila. Bude tvým vychovatelem." otočila svou hlavu na mě, kdyby náhodou onen chlapec nevěděl, o kom to vlastně mluví.

Vernon vykoukl a váhavě se na mě podíval; nejspíš mu samotnému se nelíbí, že se o něj bude starat králičí hybrid, tedy někdo, kdo má být jeho kořistí a ne vychovatelem.
,,Dobrý den." pozdravil mě tichým hlasem, zatímco se přimáčkl blíž k noze svého otce.

Teď začíná má přetvářka, abych toho klučinu nevyděsil, i když je to přesně naopak. A to ho ještě neviděli děti, se kterými bude ve třídě.
,,Ahojky." odpověděl jsem a pokusil se o povzbudivý a hlavně milý úsměv.
,,Moc rád tě poznávám, Vernone." konečně jsem se zvedl ze svého místa a přišel k nim blíž.
,,I Vás moc rád poznávám." podíval jsem se na otce Vernona a pokusil se o další úsměv.

Jeho otec se na mě také usmál.
,,Také mě těší, já jsem Joshua." představil se.
,,Děkuji, že Vernon může nastoupit k Vám do třídy. Vím, že to není snadné a je to dosti.. neobvyklé." s najednou nervózním úsměvem se poškrábal na zátylku.

Měl jsem chuť mu říct, že to má naprostou pravdu, ale než jsem vůbec stihl otevřít ústa, Jennie mě štípla do nohy.
,,A-ano." udělal jsem dva kroky vzad, aby na mě Jennie už nedosáhla, ale také jsem si vysloužil zmatený pohled od otce Vernona.
,,Neobvyklé to není, spousta děti k nám chodí v průběhu roku, takže se vůbec nic neděje." pokýval jsem hlavou a snažil se dělat, jakoby nic.

Otec Vernona, Joshua, se na mě tak zvláštně podíval. Asi si myslel, že jsem nepochopil, co tím chtěl říct, ale já to moc dobře věděl, jen jsem se to rozhodl nekomentovat, protože by mě Jennie zatahala za uši.

,,Můžeme si na chvíli sednout a promluvit si?" otázal jsem se.
,,Rád bych se dozvěděl víc o Vernonovi a jeho potřebách." rukou pokynul k židli.

Potřeboval jsem vědět nějaké dodatečné informace, které mi Jennie ještě nestihla sdělit a možná bude lepší to slyšet přímo od otce; ten by si nemusel vymýšlet, abych měl to dítě radši. Snad...

Joshua přikývl a s Vernonem se oba usadili. Jennie mi věnovala naprosoto zmatený pohled, protože nechápala tenhle můj tah, ale nakonec zaujala své místo za stolem a očima začala projíždět Vernonovu složku, aby v ní našla informace, které jsem chtěl vědět.

Já se mezitím posadil tak, abych viděl jak na Jennie, tak i na ty dva hybridy lišky. Vernon vypadal o něco méně vystrašený (asi si vzpomněl na to, že se s Jennie už viděl) a jeho otec vypadal, jak kdyby chtěl něco říct. V tom ho ovšem předběhla Jennie, která našla to, co hledala.

,,Vernon je velmi chytrý." začala, jak kdyby mi to samé nemohl říct otec Vernona.
,,Rychle se učí a má veliký zájem o kreslení." podívala se na nás; to jsem se toho teda dozvěděl.

,,Přesně tak." potvrdil to Joshua, který se tiše uchechtl. Co mu přijde vtipné? Něco snad tají, že má potřebu se smát?
,,Má velmi živou představivost, ale je také trochu plachý a potřebuje čas, aby si zvykl na nové prostředí." dodal další informace, i když jsem mu moc nevěřil tu část, kde o svém synovi řekl, že je plachý.

,,Takové je každé dítě než si pořádně zvykne." zapojil jsem se do konverzace.
,,U nás ve školce se snažíme vytvořit prostředí, kde se děti cítí bezpečně a že mezi nás patří. Budeme s ním pracovat a pomůžeme mu se adaptovat." mile jsem se usmál a všiml si, jak Jennie souhlasně kývl hlavou.

Ha, snažíme se, aby se děti cítily bezpečně, ale pustíme mezi ně lišku... Jaká to ironie, opravdu. Větší vtip jsem snad nikdy nezažil, díky Jennie. Fakt díky...

Vernon po celou dobu seděl tiše vedle svého otce a poslouchal náš rozhovor (nebo byl myšlenkami úplně jinde, u dětí totiž člověk nikdy neví). V jeho očích jsem viděl směsici obav a zvědavosti, ovšem ty obavy převládaly stejně tak, jako u mě.

,,To opravdu moc rád slyším, děkuji." pohlédl na mě otec Vernona a mile se usmál, ale já tomu úsměvu nevěřím. Lišky jsou až moc dobří lháři a jen málo kdo dokáže poznat, kdy zrovna mluví pravdu.

,,Nemáte vůbec zač." trochu jsem se pousmál a pokýval hlavou.
,,No, myslím, že bych Vernona měl už zavést do třídy. To, co potřebuji vím a na zbytek se přijde postupně." postavil jsem se na nohy.

Vernon se podíval na svého otce, který ho povzbudivě poplácal po rameni a se stálým úsměvem na tváři mu řekl, že se nemá čeho bát. Vernon na to jen pokýval hlavou, zvedl se ze židle a pomalým opatrným krokem šel blíž ke mně. Ze slušnosti jsem k němu natáhl ruku, aby mě za ní chytil, a aby věděl, že se nemá čeho bát a ještě se na něj usmál. Vernon váhal a k mé ruce se nahl, aby ji mohl očichat, což zrovna mně nedělalo dvakrát nejlíp, ale stále jsem držel. Nakonec mě Vernon za ruku chytil a mě polila vlna úlevy.

,,Moc se Vám za to omlouvám." promluvil ke mně najednou otec Vernona.
,,Vernon tohle dělá, aby se ujistil, že mu opravdu nic nehrozí. Je teď.. velice opatrný." podíval se mi do očí.

Celkově na mě tahle situace působila dosti zvláštně a jeho tón hlasu zněl velice divně. Něco tady nehraje, proč by se bál on mě? I když je to dítě, tak jako liška má pořád nade mnou navrh. Nic z toho nedává vůbec smysl.

,,Nic se neděje." ujistil jsem ho a pohled do očí mu oplatil; co se v nich asi opravdu skrývá? Jakou pravdu v sobě drží..
,,Přeci jen jsem cizí člověk, musíme si na sebe zvyknout." pousmál jsem se a podíval se na Jennie, které se moc nelíbilo, co jsem řekl.

,,Tak už běžte, ať nemusíš Seokminovi kupovat celý jídelní lístek." popohnala mě Jennie, abych náhodou neřekl něco, co by aalo najevo mou nechuť k tomu, že zde máme hybrida lišky.

Nad poznámkou Jennie jsem se tiše zasmál, i když je pravda, že něco takového hrozilo. Následně jsem se uklonil na rozloučení a i s Vernonem, který mě pořád držel za ruku, šel do své třídy. Tiše jsem se modlil, aby vše dopadlo v pořádku a děti nezačaly kvůli Vernonovi panikařit.

🦋🦋🦋🦋🦋
Zdravíčko ^^

Ano, začala jsem psát další příběh, aniž bych dokončila ten, co mám rozepsaný... Ale já musela, fakticky ano 😅

Jinak... Jak se Vám zatím líbí první kapitola? Mám tady něco, o čem vůbec nepíšu, tak snad to bude dobré 🫶

Za každou hvězdičku a komentář budu velice ráda! Uvidíme se u další kapitoly ❤️❤️

Vaše,
VeVe-IsHere