Ahojda! Já se předem omlouvám, tato kapitola je tak nějak o ničem a i napsat jsem ji mohla asi o něco líp, když ono tohle není pro mě úplně ranní šálek kávy, ale přesto jsem to sem chtěla hodit. Snad mi to tedy prominete a tu chvilku ztraceného času oželíte.

Bylo pondělí dopoledne a já jsem ležel zahrabaný v peřinách ve své posteli. Z té páteční události jsem zničený. Fyzická bolest sice už pomalu ustávala, ale ta psychická stále přetrvávala. Vůbec netuším, co mám dělat a představa, že dnes bych měl jít zase tam, kde se mi tohle všechno děje, je zkrátka děsivá. Proto jsem raději mámě namluvil, že mi není dobře a že raději zůstanu dnes doma. Vlastně to byla i pravda. Celý víkend jsem strávil zalezlý v pokoji, ani jsem pořádně nejedl a deprese, která mě v poslední době provázela, se postarala o můj úchvatný zjev. Byl jsem bledý a pod očima jsem měl přímo pytle z nevyspalosti. Jak bych se taky mohl normálně vyspat, když se stačí jen trochu pohnout a bolí mě celý člověk... tedy spíše jeho spodní část. Asi jsem byl vážně hodně naivní, když jsem si myslel, že dojít za Katsurem bude dobrý nápad a všechno se tím vyřeší. Jak jsem mohl být takový idiot? A proč se vlastně tohle děje zrovna mně? Chci toho snad moc? Vždyť jsem netoužil po ničem jiném, než hrát fotbal a třeba se s tím i někam dostat, samozřejmě pomocí tvrdé píle a tréninků a promočených triček od potu a krve. Opravdu jsem toho chtěl příliš?! Nejspíš ano. A teď za to pikám. Pikám za svůj sen, kterého stejně nikdy nedosáhnu a můžu si o něm nechat dál pouze zdát. Tedy doufám, že alespoň to můžu, teď si nejsem jistý opravdu v ničem. Nebo je tu druhá možnost. Zaprodat své tělo, abych mohl nyní hrát za nejlepší školní tým v celém Japonsku a doufat, že si mě někdy někdo všimne, abych dál mohl někoho uspokojovat a být na sebe hrdý, že jsem to dotáhl třeba až do první ligy a můžu sedět na střídačce a sledovat špičkový fotbal přímo z první řady. Ano, to byl opravdu skvělý výhled do budoucna.

Po celý zbytek dne jsem zůstal více méně zalezlý v posteli a spal nebo koukal na filmy, o kterých jsem myslel, že by mi mohly alespoň trochu zlepšit náladu. Omyl, vlastně jsem je vůbec nevnímal, neměl jsem na to vůbec žádnou energii, což nedávalo žádný smysl. Stejně jako všechno okolo. Druhý den proběhl takřka stejně, opět jsem zůstal doma, i když jsem se nepotřeboval ničemu vyhnout, naopak. Tento týden se začalo už normálně učit, takže každý zmeškaný den jsem musel dohánět. Když se ale nad tím tak zamyslím, momentálně ani žádnou takovou potřebu nepociťuji. Proč taky, když jsem si udržoval dobré známky jen proto, abych mohl hrát fotbal. Ale jelikož se mu teď snažím spíše vyhnout a dokonce mi i připadá, že se mi znechutil, nevidím důvod, proč bych nemohl alespoň trochu polevit. Ano, já vím, nedělám to pro rodiče nebo učitele, ale pro sebe, ale já zkrátka teď nemůžu jinak.

„Reii, vstávej!" probudil mě ve středu ráno mámin hlas. Roztáhla závěsy a do pokoje pronikly sluneční paprsky, do kterých jsem začal mžourat a rukou si snažil zastínit obličej.
„Mami, mně pořád není dobře." zakňoural jsem se zabořil znovu hlavu do polštáře.
„Žádné odmlouvání, jdeš do školy. Nemáš ani teplotu." pravila přísně a stáhla ze mě peřinu.
„Ale mamiiii..." zaprotestoval jsem znovu.
„Už jsem řekla. Nejsi nemocný, jen se snažíš před něčím utéct nebo spíše se schovat, ale tohle zrovna to správné řešení není." zakroutila nepříčetně hlavou, ale následně si povzdechla a posadila se na kraj postele.
„Ach Reii, co se to s tebou děje. Vždycky, když se ti něco dělo nebo jsi měl s něčím problém, tak jsi přišel a společně jsme ho vyřešili. Proč ses začal najednou tak stranit? Chápu, že už jsi téměř dospělý a chceš všechno řešit sám, ale když je toho na tebe moc, tak pořád můžeš kdykoliv přijít, s čímkoliv. Věř, že to pro mě bude mnohem snazší, než tě pozorovat v tomhle stavu. Přemýšlej o tom, ano?" pohladila mě po tváři a pokusila se mě povzbudit svých milým úsměvem.
„Teď ale vstaň a přijď na snídani, jsou míchaná vajíčka s topinkami." usmála se a zamířila ke dveřím mého pokoje.

Když jsem se šouravými kroky vypravoval do školy, opravdu jsem nad jejími slovy zamyslel. Tedy spíše mě to přinutilo přemýšlet nad tím, jak nastalou situaci budu řešit, znovu. Dojít k odpovědi mi překvapivě netrvalo nikterak dlouho. Zvolil jsem radikální řešení a tím pádem asi i to nejjednodušší, které jsem měl provést hned na začátku. Kdybych tak učinil, nemuselo se to celé znovu opakovat. Pohled jsem měl neustále stočený k zemi. Nevnímal jsem, co se děje kolem mě, jen sledoval, jak se přede mnou objevuje další a další zašedlá cesta v podobě chodníku, kterou musím zdolat. Bože. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak nudné je chodit? Zvednout nohu, přesunout ji kousek před sebe, přičemž musíte udržet rovnováhu na té, kterou nutíte unést veškerou svou váhu, došlápnout na zem, přenést na ni váhu a to samé udělat i s druhou nohou. Je to neustále se opakující cyklus. Jak depresivní. A otravné. Obtěžující. Rozčiluje mě to. Ať už jdete jakkoli rychle, nic se na postupu nezmění, bude pořád stejný. A k čemu slouží? Kam Vás dovede? To se neví. Je to jen jedno z dalších pravidel, které musíme dodržovat, abychom byli schopni přežít. Ale já už nechci žádná pravidla, ani podmínky, abych mohl dělat to, co mě baví! Rozhořčeně jsem kopl do většího kamene, který ležel na zemi, a ten okamžitě odletěl kamsi do neznáma. Vzhlédl jsem na modrou oblohu, přes kterou zrovna přelétalo hejno špačků. Jo, celý svět je jen listina pravidel, které chtě nechtě musí dodržovat zkrátka všichni. Tímto stylem jsem přemýšlel celou cestu do školy a ani tam mě mé černé myšlenky neopustily. Hleděl jsem z okna, při hodinách vyučujícím nevěnoval sebemenší pozornost, a tak jsem se stal jejich terčem. A bylo to tu zase. Nedodržoval jsem pravidlo a byl jsem potrestán. Díky bohu za obědovou pauzu, která mě po několika mučivých hodinách vysvobodila.

Po obědě mi zbylo ještě dost času, tak jsem se rozhodl se jít podívat, jestli Masao, tedy trenér, už bude u sebe. Nebyl důvod to dále protahovat, chtěl jsem to mít za sebou. Procházel jsem dlouhou chodbou vedoucí až do tělocvičny a zastavil se u 'těch' dveří. Chvíli jsem tam stál a sbíral odvahu, a když už jsem myslel, že jsem připravený, zhluboka jsem se nadechl a chtěl zaklepat.
„Potřebuješ něco?" ozvalo se těsně vedle mě a já leknutím málem nadskočil. Byl to zrzek a myslím, že jsem ho svým příchodem docela překvapil. On mě tím svým vlastně taky.
„Ehm...já..." zaváhal jsem na okamžik, ale následně jsem se zase rychle vzchopil.
„Končím." řekl jsem sebejistě a já byl na sebe najednou hrozně hrdý. Ano, mohl jsem se tady už neukázat, napsat mu nebo to po někom vzkázat, ale připadalo mi, že tento způsob bude nejlepší. Nehodlám dál plnit jeho požadavky a teď jsem mu to mohl vmést přímo do ksichtu.
„Najděte si někoho jinýho. Já Vám na tohle seru a to zvysoka." Vykročil jsem a neobtěžoval se mu ani uhýbat, prostě jsem do něj ramenem vrazila pokračoval dál. Projel mnou takový obrovský pocit úlevy, jako kdyby všechno to břímě ze mě spadlo. Řetězy, které mě držely, jako kdyby najednou povolily a já byl konečně volný. Bylo to neuvěřitelný. Spokojeně jsem si vykračoval a na tváři se mi konečně zase objevil úsměv.

Ještě jednou se omlouvám. Vážím si toho, že jste to přečetli (a jestli jste to vzdali, tak se nedivím :D ) a slibuju, že další kapča už bude lepší. Mimochodem, už je na světě :P ale to zase až příští čtvrtek. Zatím se mějte ^^