Všechny Vás opět zdravím! I když to nesouvisí s touto povídkou, chtěla bych se omluvit, že jsem zase dlouho nepřidala kapitolu k "Don't touch, please!". Zkrátka nemám dostatek textu na další kapitolu.

A když už jsem u těch omluv...osobo, která jsi mě žádala, abych tě zde nejmenovala, opravdu se z celého srdce omlouvám za ten incident ve tvém pokoji na intru. Opravdu mě mrzí, že jsem u tebe se plazila po podlaze s násadou od koštěte mezi nohama a neustále tě žádala o pomoc a následně křičela, že je to hrozně tvrdý a že to už opravdu bolí :D a to, že to bylo v jedenáct večer a jsou tam tenké zdi...opravdu nevím, co si museli tví sousedé myslet...:D Na druhou stranu si myslím, že by to ale bylo i docela oprávněné, tedy ne přímo kvůli tomuhle, ale tak přeci všichni, co tě známe, víme moc dobře, že nejsi takový andílek, na jakého vypadáš, ale jsi pěkný perverzák a nejraději by jsi každému pěknému hošíkovi narvala do zadku to, co by jsi měla zrovna po ruce :DA v poslední řadě bych chtěla udělat reklamu kámošce Kátě, se kterou jen tak mimochodem sdílím pokoj a píšeme spolu Don't touch, jelikož má moc šikovné ručičky a s mým problémem ajá ztvrdlá násada v rozkroku hravě a velmi rychle poradila :D Takže pokud budete mít někdy problém mého rázu, stačí se mi ozvat a já Vás s ní spojím :DFajn, tyhle mé kydy asi budou brzy delší, jak samotná kapitola...no nic, Vám se omlouvám za ty kraviny, co tu plácám a přeji hezké počteníčko ^^

„Reii? Jsi to ty?" ozval se známý hlas. Vzhlédl jsem k osobě sedící na místě spolujezdce.
„Takumi! Ježiš, ani nevíš, jak tě rád vidím." Náramně se mi ulevilo, když jsem tady narazil zrovna na něj.
„Co tady děláš?" zeptal se a v jeho hlase byla slyšet zmatenost.
„No, víš, trochu jsem se ztratil. Nemohli by jste mě prosím hodit do města?" podrbal jsem se na zátylku a nervózně se zasmál.
„Ty máš fakt kliku, že jsme tady na tebe narazili." rozesmál se.
„Naskoč si. Niboriho a Nikka už znáš." ukázal na dvojčata, vedle kterých jsem teď seděl. Byli také členy týmu, ale protože jsem je viděl pouze jednou a to na tréninku, nějak jsem je ještě nezvládl rozeznat. „No a tohle je Souta, můj starší brácha." položil mu ruku na rameno a zakřenil se.
„Těší mě, já jsem Rei." usmál jsem se. „Ani nevíte, jak jsem vám vděčný. Nebýt vás, tak bych tady byl ještě hodně dlouho."
„Já si myslím." zasmál se Takumi.
„Dostal jsi se opravdu daleko od města a jestli to tu neznáš, tak ztratit se není žádný problém." přikývl na souhlas i Souta. „Kde bydlíš? Zavezu tě tam, aby ses zase neztratil." ušklíbl se na mě do zpětného zrcátka.
„Jo, to by se mohlo klidně stát." zasmál jsem se. „Bydlím skoro na kraji města, budu tě navigovat." řekl jsem, načež jen přikývl.

Nikko a Nibori

„Vážně moc děkuju, zachránili jste mě." poděkoval jsem ještě, když už jsem stál před domem.
„Jasně, není zač. Jenom příště dávej větší pozor. Měj se." mávl na mě ještě z otevřeného okýnka Shouta a uvedl auto opět do pohybu. Zamával jsem jim a hleděl na vzdalující se auto, dokud nezmizelo za zatáčkou. Otočil jsem se ke vchodovým dveřím a až teď si uvědomil, že rodiče teď nejspíš už šílí, kde jsem takovou dobu. Chjo, dostanu určitě zase kázání povzdechl jsem si v duchu a vzal za kliku. Ale na druhou stranu... za tohle mi máma určitě zakáže jít po škole na trénink. Yes! Budu mít důvod tam nejít. Fakt bych si nikdy nepomyslel, že bych byl rád, že nebudu smět jít na fotbalový trénink.

„No konečně! Kde jsi byl tak dlouho? Víš, jaký jsme o tebe měli strach?!" spustila na mě máma okamžitě vyčítavým tónem, jen co jsem se objevil ve dveřích.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vám přidělávat starosti, ale šel jsem si zaběhat a ztratil jsem se v lese." začal jsem se obhajovat a překvapivě to docela zabralo.
„V lese? Tam sám vůbec radši nechoď, vidíš jak to pak dopadá." povzdechla si. „Navíc nemůžeš vědět, co se tam motá za individua, mohli by ti ublížit." pokračovala se svým poučováním.
„Ale mami..." chtěl jsem začít protestovat, ale ona mi skočila do řeči.
„Žádné odmlouvání, myslím to vážně. Slib mi, že tam už sám nebudeš chodit." řekla přísně. Stejně si myslím, že to až moc přehání. Jsem už dost starý na to, abych se o sebe zvládl postarat, ne? No... vlastně možná ne, když si vzpomenu, jak jsem byl ve středu po tréninku proti tomu zrzkovi bezmocný. A vlastně i v tom lese jsem si téměř nadělal do kalhot, když jsem ještě nevěděl, kdo sedí v tom autě. „Dobře, slibuju." vyslovil jsem konečně ta slova, která chtěla tak moc slyšet.
„Tak, to je můj hodný hoch." objala mě a dala mi pusu na tvář. „Běž si ohřát jídlo, máš ho v kuchyni na lince. Pak už se jenom umyj a běž hned spát, zítra musíš zase do školy." přikázala mi ještě, když vycházela schody do patra.
„Eh,mami? Ty mi nezakážeš jít zítra po škole na fotbal?" zeptal jsem se trochu překvapeně.
„Ne, jen tam běž. Tohle jsi neudělal naschvál, ani jsi nechtěl udělat nic špatného, tak není důvod." To...to...to neeeee! Vždyť to bylo moje vysvobození, na které jsem spoléhal. Sakra, to tam zítra fakt musím? Fajn, asi se tomu vážně budu muset postavit čelem. Navíc, pokud bych tam nešel, jen bych to zbytečně oddálil a cítil bych se jako slaboch. A co já vím, třeba se to zítra nějakým způsobem vyřeší, začal jsem myslet pozitivně.

Mé odhodlání mi překvapivě vydrželo až do rána a takřka i po celý den. Ale jak čas rychle a neúprosně ubíhal, mizela s ním i má odhodlanost a sebejistota. Zvonek ukončil poslední hodinu a já se pomalými kroky přesunul na chodbu. Jakýsi hlásek někde v mé hlavě mi neustále našeptával, že ještě není pozdě, že stále mohu podat výmluvu, proč dnes nemůžu na trénink dorazit. Ne, musím tam, musím se mu postavit. Nejsem poseroutka, už jsem téměř dospělý, tak bych se tak měl i chovat.
*Lepší poseroutka, nežli sloužit jako leštič klacků a nakonec dopadnout jako nadívaný krocan.* promlouval ke mně opět vnitřní hlas. Nad tou nechutnou představou jsem se musel oklepat. Chtěl jsem opět něco namítnout, ale když v tom mi někdo kolem krku obtočil paži a sevřel mě do kravaty. „Nazdar." vykřikla osoba radostně a začala mi cuchat vlasy.
„Ahoj." opětoval jsem pozdrav rozzářenému Takumimu a upravil si rozcuchané vlasy.
„Jdeš už do šatny?" zeptal se zvídavě a na tváři se mu stále roztahoval úsměv.
„No...jo." odpověděl jsem váhavě.
*Teď už je pozdě, idiote! A on tě omrdá do bezvědomí zas a znovu. Užij si to, já to tady balím a už mě tu v životě nikdy nikdo neuvidí.* zahulákal zase až výsměšně hlas v hlavě. Už jsem chtěl začít nadávat, ale když jsem si uvědomil, jak by to asi vypadalo a co by si o mě Takumi asi pomyslel, raději jsem se ovládl. Asi jsem fakt magor. Měl bych si zajít k psychologovi nebo možná rovnou psychiatrovi a ten mi řekne, že jsem cáklej a že třeba ve skutečnosti tohle je jen iluze, kterou si má mysl sama vytvořila.

Už byli všichni nastoupeni v tělocvičně, samozřejmě tam nechyběl ani ovčák, tedy trenér, když jsme přišli. Vedle něho stál ale ještě někdo. Byl asi o hlavu větší, nežli já a měl delší černé vlasy, které by se už daly klidně svázat do culíku. Měl možná o rok více, jako ryšavý trenér, ale na rozdíl od něj vypadal chladně a necitelně, trochu mi z něho běhal mráz po zádech.
„Omlouváme se za menší zpoždění." upoutal na nás Takumi pozornost, když jsme mířili k nastoupené skupince a všichni se podívali naším směrem. Zrzek vypadal docela překvapeně, když jeho pohled spočinul na mě, nejspíše si myslel, že se tu už neukážu. Lehce se ušklíbl, ale okamžitě zvážněl.
„Jdete pozdě, čekáme jenom na vás." pravil vyčítavě a oči mu těkaly z jednoho na druhého. Beze slova jsme se zařadili a ještě si vyslechli od černovlasého jakýsi výklad, během kterého jsem se naklonil k Takumimu.
„Kdo to je?" špitl jsem tiše. „To je Katsuro, manažer. Bývá na všech trénincích, jen minule musel něco řešit, tak tu nebyl." dostalo se mi stejně tiché odpovědi.
„A nejenom že pan Mayurama s Kurosawou přišli pozdě, ale dokonce se teď i vykecávají!" zavrčel vztekle Katsuro a probodl nás oba pohledem, z čehož mi přeběhl mráz po zádech. Přesně tak chladný a děsivý, jak jsem si myslel.
„Takže pokud si milostiví pánové již dostatečně popovídali, můžete začít s rozcvičováním." Vypadá to, že si docela potrpí na morálku, pomyslel jsem si, když jsem dobíhal poslední kolečko na rozehřátí svalů. Určitě by tedy nechtěl, aby se v jeho týmu dělo něco nekalého a i když vypadá dost děsivě, v tomhle směru by mi mohl pomoci. Jen ho musím po tréninku odchytit, aby nezmizel dřív, než se podaří zrzounovi odchytit mě. Samozřejmě jsem neměl v plánu mu vylíčit, co se za jeho nepřítomnosti po středečním tréninku dělo, to ani omylem, spíše jsem chtěl tak nějak chodit kolem horké kaše, ale tak, aby pochopil vážnost situace a okamžitě ji začal řešit. Hm, to zní jako plán, ušklíbl jsem se pro sebe a hned jsem měl z toho všeho lepší pocit, i napětí ze mě více méně opadlo.

Po celou dobu jsem si v hlavě neustále opakoval, co mu řeknu, ale v konečné fázi mi bylo jasné, že díky nervozitě, která začala opět narůstat, to těmito slovy stejně neřeknu a vycucám si něco z prstu. Všichni jsme zamířili do šatny, kde jsme se převlékli do civilního oblečení a postupně, až tedy na mě, začali odcházet. Čekal jsem v úzké chodbičce, kde jsem měl naprostý přehled o všech příchodech i odchodech, takže jsem si byl stoprocentně jistý, že Katsuro jistě ještě neodešel. Jediné, co mě znervózňovalo bylo to, že společně s ním tam byl i trenér. Doufám, že si bude myslet, že už jsem odešel a pro dnešek to vzdá. Jen, co jsem dokončil myšlenku, vřítil se do uličky ten zpropadený zrzek a běžel přímo proti mně. Jsem v háji! Ale pro moje překvapení o mě zavadil jen pohledem, houkl něco na rozloučenou a pokračoval v cestě. Chvíli jsem tam stál a ještě koukal na dozavírající se boční dveře budovy, kterými vyběhl ven. Asi má na spěch, pomyslel jsem si. Tím líp pro mě. Když už jsem si byl jistý, že všichni, kromě mě a manažera, tu nikdo nezůstal, vydal jsem se po něm kouknout, abych konečně mohl nadobro vyřešit svůj problém. Zastihl jsem ho v tělocvičně, kde ještě uklízel plastové kužele, kolem kterých jsme dnes dělali slalom a zdokonalovali práci nohou.
„Ehm, omlouvám se, ale neměl by jste chvilku?" Okamžitě ke mně otočil svůj zrak a já měl v tu chvíli pocit, že už ze sebe nevydám ani hlásku. Ty tmavé oči, jakoby mi kvůli nim všechna slova uvízla v hrdle.

Dnes jsem zase ukecaná, ale toho jste si nejspíš už všimli :D Jak si myslíte, že bude Katsuro na Reie reagovat? Bude nakonec donucený jít s pravdou ven? Mohl by být Katsuro Reiův vysvoboditel? Klidně své názory zase můžete psát do komentářů, moc mě to potěší :)