Týden zase utekl jako voda a máme tu pokračování mé nové povídky, která se Vám podle Vašich ohlasů, zatím líbí, což mě moc těší :)  Dnešní díleček bude o něco málo kratší, ale minulý byl naopak zase o něco málo delší, tak mi to snad prominete.

Druhý den nebyl ničím zvláštní. Ranní vstávání a i následnou cestu do školy mi znepříjemňovala přetrvávající bolest. Ze včerejšího dne jsem si vzal ponaučení a tentokrát zamířil na autobusovou zastávku, místo toho, abych šel pěšky. V tomto stavu bych stihl dojít do školy tak na konec první hodiny. Jenže ani varianta 'autobus' nebyla zrovna vítězství, jelikož jsem nemohl pořádně ani sedět a to nemluvím o tom, že ten řidič jel jako magor. Neustále prudce brzdil a následně zase dupal na plyn, takže to tam se mnou házelo a při každém tvrdém dosednutí mým tělem projela ostrá bolest. Z toho důvodu jsem raději po zbytek cesty stál, i když byl autobus poloprázdný... tedy zpočátku. Na každé další stanici nastoupila několika členná skupinka studentů z mojí školy a brzy se mačkal jeden na druhého. No zkrátka báječně započatý den, to Vám povím.

Ve škole jsem si odseděl těch několik hodin, po kterých jsem okamžitě nabral směr domov. Během přestávek se ke mně opět hrnuly holky, takže ve snaze se jim vyhnout, jsem se pokoušel vždy zmizet někam na chodbu. Nebyl jsem však schopný moc rychlého pohybu, tudíž si mě vždy odchytly. Neměl jsem nějak náladu dnes předstírat, že mě zajímá to, čím se mi snaží vymýt mozek, a tak jsem je odbyl tím, že mi není moc dobře.
„Hej, Reii!" zaslechl jsem za sebou známý hlas, když jsem se ploužil k hlavnímu vchodu, byl to Takumi. „Ahoj, tak co ti včera ovčoun chtěl?" zeptal se s úsměvem, když mě doběhl.
„Ahoj, eh...kdo?" podivil jsem se.
„No ovčák, vždyť víš, trenér." dodal, když viděl můj nechápavý výraz.
„Jo ten, aha. Nic důležitýho. Proč se mu tak říká?"pokusil jsem se odvést téma někam jinam, nechtěl jsem, aby se vyptával.
„Víš, už ani pořádně nevím. Možná proto, že vždycky všechny nahání a nedá pokoj, dokud nedosáhne svého, hlavně před zápasem." zasmál se a pohledem sjel opět ke mně, to na mě ale už byly poznat nějaké obavy. Taky aby ne, jestli je trenér takový, jak říká, i mimo tréninky, tak je asi po mně.
„Stalo se něco? Vypadáš tak nějak sklesle a ustaraně." zeptal se trochu starostlivým tónem a koutky mu poklesly.
„Ne, nic. Jsem v pohodě, jen jsem dnes asi nevykročil úplně tou správnou nohou." ujistil jsem ho s předstíraným úsměvem.
„Tak to se dej rychle do kupy, zítra nás čeká další trénink." rozesmál se, čímž mi zrovna dvakrát nepomohl. „Hele, musím letět. Uvidíme se zítra, zatím se měj." poplácal mě ještě na rozloučenou po rameni a už se řítil ze školní budovy.

Konečně mě bolest již přešla, takže jsem se vydal domů opět pěšky a měl čas na přemýšlení, ale ani přes to jsem nepřišel na žádné možné řešení... řešení, které by mě ochránilo před dalším 'obskočením'. Abych přišel na jiné myšlenky, šel jsem si raději zaběhat. Lepší, než sedět doma a jak se říká, přemýšlet nad nesmrtelností chrousta. Bylo teplo, tak jsem si vzal na sebe jen lehké tepláky a tílko a zase seběhl schody dolů. Rodiče, jako vždy, nebyli doma, tak jsem jim nechal na stole v kuchyni vzkaz, aby se nestrachovali. Obul jsem si tenisky a vyběhl z vchodových dveří. I přes to, že jsme tu už pár týdnů bydleli, bylo to všechno kolem mě tak nějak nové, takže jsem absolutně netušil, kam běžím. Cesta mě zavedla až na samotný okraj města k louce, na které byly vyježděné koleje od aut směřující k nedalekému lesu. Vydal jsem se po prašně cestě a přeskakoval z jedné koleje do druhé, abych nešlápl do žádné kaluže, které ještě nestihly úplně vyschnout. Slunce svítící mi do zad bylo zpočátku příjemné, ale po chvíli jsem byl rád, že jsem zmizel pod stromy, které celý les zahalují do stínu a mezi jejich větvemi se prodere jen pár slunečních paprsků. Běžel jsem dál po jehličnaté stezce žíhanou občasným slunečním svitem do hlubokého lesa a ponořoval jsem se do jeho temnoty. Všude se rozprostíralo ticho, které prolamovalo křupání větviček lámajících se pod náporem mých bot a občasné pozpěvování ptáků. Nasával jsem vůni jehličí a veškeré starosti se mi vykouřily z hlavy, byla to opravdu úleva. Tedy až do té doby, dokud jsem si neuvědomil, že je docela pozdě a měl bych se vrátit domů... a zde nastával ten problém. Absolutně jsem netušil, jak se mám domů dostat, protože jsem nedával pozor, kde jsem jak odbočil, a aby toho nebylo málo, už nějakou dobu jsem kličkoval mezi kmeny stromů, protože cestička, po které jsem se vydal, se mi pod nohama náhle ztratila. Zastavil jsem se a začal se rozhlížet, kudy bych se asi měl dát. Neměl jsem představu, kde se alespoň přibližně nacházím, ani jak daleko od domova jsem a mobil jsem samozřejmě také sebou neměl, abych někomu zavolal. I kdybych ho měl, tak si ale myslím, že by to moc velkou roli nehrálo, protože tu přes ty vysoké a husté stromy stejně nejspíš žádný signál nebude. Rozešel jsem se směrem, kterým jsem si myslel, že bych se mohl dostat zpět na cestu, ze které jsem sešel. Prohlížel jsem si každý keř a kámen, který jsem minul ve snaze najít něco povědomého, čeho bych se mohl chytit. Všechny pokusy a nejspíše i odbočení byla však chybná, jelikož jsem se ocitl u rybníku, kolem kterého jsem rozhodně neprocházel. Chtěl jsem si na chvíli odpočinout, tak jsem se posadil k jeho břehu a zahleděl se na jeho hladinu. I když na první pohled vykazoval dojem svou temnotou znečištěnosti, ve skutečnosti byl křišťálově čistý.

Už se pomalu šeřilo, sluneční paprsky svou intenzitu již také mírnily a mně po kůži přejel nepříjemný chlad, který za sebou zanechal husí kůži, což mě donutilo se zase zvednout. Než jsem ale vůbec vykročil, zaslechl jsem někde v dáli motor auta. Chvíli jsem si myslel, že se mi to jenom zdá, ale když jsem se zaposlouchal, byl slyšet stále zřetelněji. Šel jsem tedy podle poslechu a narazil na relativně širokou cestu a na jejím konci zahlédl světla přijíždějícího auta, která mě oslepila. V duchu jsem se zaradoval, že tu přeci jen nebudu nadále bloudit, ale zároveň jsem znervózněl při pomyšlení, kdo všechno by v tuto hodinu mohl projíždět lesem. Musel jsem si rukou zastínit obličej, protože při pohledu do světel pomalu se přibližujícího auta, mě oči začaly okamžitě štípat. Slyšel jsem, jak se mu pod koly lámou větve spadlé ze stromů a odlétají malé kamínky, kterými byla cesta poseta. Už byl téměř u mě. Hluk od pneumatik, přejíždějících všechny překážky, které před ně byly postaveny, se postupně tlumil, až úplně zmizel. Zastavil. Zastavil a s ním i moje srdce, připravující se, kdo se skrývá za pomalu se stahujícím okénkem.

Já vím, já vím, jsem prostě strašná :D Kdo si myslíte, že se objeví na scéně? Někdo, koho už zná nebo úplně nová postava? Bude pro Reie setkání se s touto osobou příhodné nebo si zase nebude moci sednout? :D Své tipy si můžete nechat pro sebe nebo jej klidně napište do komentářů a zase přesně za týden se dozvíte, jak to s Reiem v této situaci nakonec dopadne.

Jinak, je na to asi brzo, ale už máte nějaké tipy, s kým bych mohla Reie spárovat? :P Mohl by se vztah mezi ním a trenérem nějak prohloubit nebo tomu nedáváte žádné naděje? Nebo si najde zalíbení v někom jiném? třeba v nově nalezeném příteli a nebo jsme s touto osobou ještě neměli tu čest se v příběhu setkat? Jej, já dnes bych nějak pořád mlela pantem, a protože nemám tady nikoho, komu bych mohla vymývat mozek, tak ho budu vymývat všem, kteří mi napíší a zároveň i Vám, chjo, já Vás fakt lituju :D Tak fajn, už Vám dám pokoj, aby jste nepřestali mé úžasné dodatkové postřehy a komentáře číst :D Takže se mějte a za týden se zase ozvu :)