Zdravím své věrné úchyláčky :D tak konečně jste se dočkaly této kapitoly a té důležité, předůležité a zajímavé scény :D Tak už asi nebudu zdržovat, hezké počteníčko přeji ^^

To nemůže být pravda...ne...ne...NE! Já nechci, tohle musí být zlý sen, mihlo se mi hlavou, ale bohužel pro mě tomu tak nebylo. Nemohl jsem se hýbat, ani křičet, jelikož jsem byl rád, že vůbec dýchám. Navíc pochybuji, že by mě někdo slyšel, jelikož všichni už odešli a já tu zůstal napospas tomuhle zvrhlíkovi. Ještě více se na mě natiskl rozkrokem a sklonil se ke mně. Olízl mi ucho, které následně silně skousl a já bolestivě zasyčel. Rukou mi zajel pod volný dres a začal mi cestovat po zádech.
„Tak dost! Pusťte mě!" prodral jsem skrz zatnuté zuby. Odpovědí mi bylo pouze uchechtnutí a rychle se přemisťující ruka k mému rozkroku a mizející pod lemem kalhot. Zalapal jsem po dechu, když se poprvé dotkl mého údu a následně ho začal dráždit. Chtěl jsem protestovat, ale cítil jsem, že pokud jen pootevřu ústa, místo smysluplných slov, by vyšly pouze vzdychy a sténání, což jsem nesměl dopustit, nesměl jsem mu udělat tu radost, a proto jsem jen zatnul zuby ještě silněji a čelem se opřel o desku stolu. Zjevně ale to, že jsem se pod jeho doteky nezačal rozplývat a vzdychat, jako nějaká nadržená děvka, mu srdce nervalo a nedělalo mu nejmenší problém se ukojit sám... za pomoci mého těla.

Cítil jsem stále větší tlak na mé pozadí, o které se začal dokonce i třít, čímž se boule v jeho rozkroku ještě zvětšila, což mě ještě více rozrušilo. Zachvěl jsem se při pomyšlení, co nejspíš bude v nastávajících chvílích následovat. Pokusil jsem se to co nejrychleji vyhnat z hlavy, ale to mi jeho další konání moc neusnadnilo. Přesto jsem ale stále slepě doufal, že se nade mnou osud smiluje, když už ne on, tak že se já z téhle prekérní situace nějakým způsobem dostanu.
„Promiň, ale dnes nemám čas na nějaké velké předehry a tvoje přípravy, takže to bude asi trochu bolet." Při těchto slovech mi rukou přejel od rozkroku k zadku, který začal hladit a pomalu směřoval k mému otvoru, přičemž jsem se okamžitě stáhl, co jenom to šlo.
„Ale neboj, použiju alespoň lubrikant." Ruku stáhl a začal se prohrabovat v šuplíku, čímž se na mě natiskl svým již zcela ztopořeným údem, který zajel mezi mé půlky. Ve snaze se od něj odtáhnout jsem se prohnul, ale jelikož mi stále pevně svíral ruku za zády, neměl jsem nejmenší šanci. On mezitím vyštrachal jakousi lahvičku a mírně se ode mě odtáhl. Doufal jsem, že se mé přání a modlitby vyplnily, že to byl jen žertík na uvítanou, ale jak jsem hned zjistil, šeredně jsem se spletl, asi jsem opravdu hodně naivní. Ruku mi zkroutil o to víc, abych neměl šanci se jakkoliv vrtět a stáhl mi kraťasy, které mi sjely až ke kotníkům. Přímo k mému otvoru přiložil lahvičku, kterou měl ještě před pár okamžiky uschovanou v šupleti svého stolu, a její obsah do mě vymačkal. Po těle mi přejela husina a já se celý zachvěl, jelikož to, co jsem právě měl ve svém nitru, hrozně studilo.
„Ššš..." zaznělo přímo do mého ucha a jeho hřejivá ruka začala cestovat po mých zádech a bocích ve snaze mě alespoň trochu uklidnit. Z ničeho nic povolil mou ruku, kterou jsem měl po celou dobu zkroucenou za zády a již jsem ji téměř necítil. Teď, teď je moje šance, problesklo mi hlavou, ale než jsem stihl cokoliv udělat, pohnul se pánví proti mému tělu a jedním pohybem do mě vnikl až po kořen, čímž mě ke stolu opět přišpendlil. Bolestně jsem zaskučel a prohnul se v zádech. Pevně jsem zatnul pěsti a poraženecky svěsil hlavu. Víčka jsem k sobě pevně tiskl ve snaze zadržel slzy, které se mi vehnaly do očí, ale marně. Postupně začaly skapávat na stůl a slévat se do malé loužičky. Začal téměř okamžitě přirážet a mé tělo se v rámci možností pohybovalo ve směru toho jeho. Při každém jeho přírazu mi z úst unikl drobný bolestný sten, ale čím intenzivněji přirážel, tím více se sténání začalo podobat přímo úpění. Nebyl jsem schopný to v sobě udržet, dralo se mi to z hrdla a já nemohl nic dělat.

Po nějaké době nepřetržitého utrpení jsem v sobě ucítil stále se rozšiřující teplo, i přírazy ustaly... TEN ZMRD SE DO MĚ UDĚLAL!! I přes to, že jsem byl rozzuřený, nebyl jsem schopen jediného slova, natož pohybu. Vystoupil ze mě a natáhl mi kraťasy.
„Promiň brouku, příště ti to vynahradím, dneska fakt nemám čas." řekl s opravdu omluvným tónem. No moment... příště?! Já nechci žádné příště, ani nic vynahrazovat! To mu tady vážně budu dělat šukací děvku? Ne, samozřejmě, že nebudu, tohle si totiž líbit nenechám!
„Tak v pátek na tréninku." ještě se ke mně naklonil, dal mi malou pusu na spánek a už mizel za zavírajícími se dveřmi. Chvíli jsem se ještě opíral o stůl a stále dokola jsem se přesvědčoval, že se jedná jistě jen o zlý sen, který se lehce vymkl kontrole. Jenže jediné, co se tak vymklo kontrole, byla realita. Vzal jsem lahvičku lubrikantu, prudce se otočil a mrsknul jí po dveřích, ve kterých před malou chvilkou zmizel ten zpropadený zrzavý lišák. Jenže to jsem dělat neměl. Okamžitě celým mým tělem projela ohromná bolest, která pocházela od mého ztýraného pozadí. Zakvílel jsem bolestí a chvíli počkal, než přejde. Pomalými a zvláště opatrnými kroky jsem se přemístil zpět do šatny, kde jsem zalezl do sprchy, která byla díky bohu k dispozici. Pustil jsem na sebe vlažnou vodu a celý se začal pečlivě drhnout, abych ze sebe smyl tu „špínu", kterou na mě jeho pracky zanechaly. Jenže to nebylo jediné, co mi zanechal. Cítil jsem, jak ze mě začíná vytékat jeho již vychladlé sperma. Trvalo opravdu dlouho, než se mi podařilo dočista se umýt, přesto jsem se ale nezbavil toho hnusného pocitu, jak mě osahává a vniká do mě.

Domů jsem šel opět pěšky, jelikož mi autobus ujel přímo před nosem. Když bych ale byl věděl, že mi cesta bude trvat třičtvrtě hodiny a půjdu jak namrdanej kačer, ještě rád bych si těch deset minut na další autobus počkal. Odemkl jsem hlavní vchodové dveře a vešel do rodinného domku. Naštěstí ještě nikdo nebyl doma, takže jsem měl čas se pořádně uklidnit. Okamžitě jsem zamířil do svého pokoje, nenamáhal se a jednoduše odhodil školní tašku do kouta a uvelebil se v měkké posteli. Začal jsem si přemítat, co se to vlastně před těma několika okamžiky stalo a hlavně, proč se to stalo. Opravdu jsem si myslel, že jsem byl do týmu vybrán díky svému talentu a schopnostem, ale byl jsem vyveden z omylu. Proč zrovna já? Vždyť nejsem žádný drobný a roztomilý hošík s červenajícíma se tvářičkama. A jsou takto zneužíváni všichni? Pochybuju. Čím více jsem nad tím přemýšlel, tím více jsem upadal do deprese a propadal beznaději. Co si počnu? Co bych měl správně udělat a co udělám? začalo se mi honit hlavou. Nejspíše bych to měl někomu říct, ale komu? Navíc, tohle není zrovna obvyklé a neříká se to zrovna snadno. Ne, tohle se nesmí nikdo dozvědět, musí se to vyřešit nějak jinak. Ale toť otázka, jak? Nemůžu tam přestat jen tak chodit, jak bych asi před ostatními vypadal. Navíc, chci hrát fotbal. Třeba bude stačit, když se budu neustále držet někoho poblíž, pak přeci nic nezmůže.

Nějakým způsobem se mi podařilo usnout a probudil mě až čísi dotyk na mé tváři. Cukl jsem sebou a podíval se na osobu sedící vedle mé postele, máma.
„Copak zlato? Jsi nějaký napjatý." její hlas zněl lehce starostlivě. „Jak bylo první den ve škole?" zajímala se s lehkým úsměvem na tváři. Že by to byl všechno jen sen? pomyslel jsem si, ale pronikavá bolest mého pozadí mě ujistila o opaku, když jsem se rychle posadil.
„Sss, au... Eh, co? J-jo, dobrý..." odpověděl jsem se zatnutými zuby, abych nezačal úpět na celý pokoj. „Co se ti stalo? Bolí tě něco? Nemám se ti na to podívat?" strachovala se a na tváři se jí objevily vrásky. „Ne, to je dobrý mami, jsem v pořádku. Jenom jsem upadl." ujišťoval jsem ji ne tedy zrovna originální lží, kterou nejspíše ještě ke všemu prokoukla, jelikož na mě hleděla stále tím svým starostlivým výrazem. Lhát jsem neuměl, byl jsem její mazánek a nikdy jsem neměl důvod lhát. Navíc, pokud bych lhal a ona mi na to přišla, okamžitě by mi přitáhla imaginární řetěz a já bych měl po fotbalu, takže jsem radši vždy sekal latinu, a když už se něco stalo, šel jsem s pravdou ven. V tomto případě to ale není tak lehké. Když bych jí pověděl pravdu, přidělal bych jí pouze další starosti a ke všemu je to dost choulostivé. Všude by mě vodila za ručičku a nechci dopustit ani jedno, ani druhý, už jsem dost starý na to, abych si jisté záležitosti vyřešil sám... i když v tomto případě to úplně ideální řešení není. „Neboj, jsem vážně v pořádku." usmál jsem se, abych svou odpověď utvrdil a ji alespoň trochu uklidnil.
„No dobrá." povzdechla si. „Ale kdyby se přeci jen něco dělo, tak víš, že jsem tady pro tebe a vše se dá nějakým způsobem vyřešit." objala mě a políbila do vlasů.
„Já vím, děkuju mami." odvětil jsem tiše, ale s jistotou v hlase, aby opět nebyla na jakýchsi pochybách.
„Teď se ale pojď najíst. Měl jsi těžký den, určitě musíš mít hlad." usmála se a vykročila ke dveřím mého pokoje.

Po večeři jsem okamžitě zapadl zpátky do pokoje. Nechtěl jsem, aby se mě moc vyptávali, a tak jsem se vymluvil, že jsem unavený, což byla konec konců pravda. Ještě jsem rychle prolítl koupelnou a už jsem byl zase zalezlý v posteli. Tréninky jsou v pondělí, středu a pátek, díky bohu, že je zítra čtvrtek, pomyslel jsem si. Alespoň mám čas na nějakou regeneraci. Bylo sice jenom něco po sedmé hodině večer, ale já docela rychle vytuhnul. Dokonce jsem se nestihl ani rozloučit s rodiči a i příchod mámy, pro pusu na dobrou noc, jsem zaspal.

Trenér

Doufám, že se kapča líbila a nejste zklamaní :D ale pokud jste se scénkou, na kterou jste těch sedm dní čekali, líbila, tak Vám udělám radost, protože se něco podobného brzy opět objeví, nevím přesně kdy, možná v nastávající kapitole nebo možná až té další, ale bude to brzy, tak se těšte :D
Jinak už mám asi polovinu další kapitoly, takže myslím, že normálně za týden by se tu měl další díl opět objevit ;)