Zdravííčkoo!! ^^
Po opravdu dlouhé době zase přidávám kapču. Nebyl moc čas, ale zároveň ani nálada na psaní, ale když už jsem se k tomu dokopala, tak jsem neměla počítač, do kterého bych to sepsala, jelikož svůj mám měsíc v opravně a další měsíc tam ještě bude.No, už přestanu kecat a jen popřeju příjemné čtení. Snad se bude kapča líbit :)

"A je to góóól!!" rozkřikl se komentátor a na tribunách to začalo radostí jásat. "Dámy a pánové, to je něco neuvěřitelného! Domácímu týmu Kemono se podařilo jen posledních pár minut před koncem zápasu dát hostům dva góly a tak se dostat do vedení! To je opravdu něco fantastického!"
"Nemohu nic víc, než s tebou souhlasit Sachio, toto se opravdu jen tak nevidí." přitakal svému kolegovy druhý komentátor. "Podařilo se jim povstat jako bájnému fénixovi z popela a teď nám všem přímo vytřeli zrak. Stačí toto scóre udržet jen pár posledních vteřin a vítězství je jejich. Musím říct, že toto je opravdu napínavé utkání."

Zápas byl u konce a my již mířili do šaten. Bylo to opravdu náročné a až nervy drásající, ale stálo to za to, protože nyní jsme se mohli radovat ze sladkého vítězství a dalšího postupu. Tento den ale nebyl jen o tomhle, byl něčím výjimečný. Každý rok naše škola pořádá charitativní akci pro tělesně postižené v podobě fotbalového utkání, takže veškeré vydělané peníze, ať již ze vstupného nebo rychlého občerstvení jdou právě jim. To by se samozřejmě neobešlo bez štědrých sponzorů, kteří se zde budou moci společně se školou zviditelnit. Na tuto akci se ovšem rádi chodí porozhlédnout i manažeři, kteří zde hledají své potenciální nové hráče do týmu, což se jevilo jako ohromná příležitost pro nás, kteří jsme se chtěli jednou stát profesionálními fotbalisty a zvláště pro mě, protože narozdíl od svých spoluhráčů jsem dnes své schopnosti, talent a zapálení do hry mohl předvést poprvé. Proto také jsem měl z tohoto dne velké obavy, protože v sázce bylo opravdu hodně. Nejen postup, ale popřípadě i má budoucnost. Naštěstí s prvním písknutím má nervozita zmizela a já se nestaral již o nic jiného než o dění na hřišti, čímž se mi také podařilo podat ty nejlepší výsledky.

Většina z nás byla již převlečená a téměř připravená k odchodu, když se otevřely dveře a v nich samozřejmě nestál nikdo jiný než Masao, náš trenér a Katsuro, náš manažer. Zpočátku mi moc nedocházelo, co tady teď chtějí, ale když zrzek spustil tu svou motivační řeč, v duchu jsem se plácl do čela, protože to mě zkrátka mohlo napadnout. Moc jsem ho ale nevnímal, protože jsem na něj neměl nějak náladu. Vlastně stejně, jako celkově v poslední době.

Už uběhlo několik týdnů od mého rozchodu s Aimi a překvapivě rychle jsem se z toho dostal. Pochybuji však, že to bylo tím, že by tu díru zaplnil právě Masao... tedy nějakou mou díru zaplnil, ale tu jsem na mysli neměl. Musel jsem zatřást hlavou, abych se této myšlenky zbavil. Zkrátka jsem byl Aimi nejspíše jen poblázněný a ne zamilovaný, jak jsem si původně myslel. Na jednu stranu jsem rád, že se teď kvůli tomu netrápím, ale na druhou jsem trochu znepokojený, že se ani nevyznám ve vlastních citech. Když to ale vezmu kolem a kolem, nyní mi jsou stejně veškeré city k prdu, protože můj život řídí ON. A to zrovna ne v dobrém slova smyslu. Připadá mi, jako bych měl snad kolem krku řetěz, který svírá v rukách a vždy, kdy bych chtěl trávit čas jinak než s ním, škubne za něj. A mně pomalu, ale jistě začínají docházet nervy.

"Tak mládeži, doufám, že se nám bude dařit i nadále." dokončil svou řeč a po pár krátkých souhlasných projevech z naší strany se všichni vydali k odchodu, načež já následoval jejich příkladu, ale to by mě nemohl zastavit. Pevně jsem stiskl zuby. Zase ten řetěz! Všichni kolem nás prošli, včetně Katsura a my se v šatně ocitli sami. Bože, jen to ne! Co jsem komu udělal. Přitáhla si mě a přitiskl si mě zády na hruď. Jeho dech jsem cítil nejdříve na svém krku, na který mi složil jemný polibek a následně na tváři, když ke mně vzhlédl.
"Nepůjdeme ke mně?" navrhnul tichým hlasem, ale přitom se špetkou svůdnosti, což se mi ale vůbec nezamlouvalo.
"Chci si odpočinout." odbyl jsem ho a pokusil se neznít moc otráveně, ač jsem byl víc než to. Zkrátka mě to už unavovalo být jakousi loutkou, která skáče, jak kdo tahá za provázky a hračka pro pobavení a zahnání dlouhých chvil.
"Můžeš si odpočinout u mě." nenechal se tak lehce odradit a i když jsem opravdu chtěl ty nitě, za které mě tahá, okamžitě zpřetrhat, neměl jsem na to momentálně energii.
"Tak fajn." povzdechl jsem si, ale jemu jsem svou odpovědí vykouzlil na tváři úsměv, za což jsem byl odměněn, z mého pohledu spíše potrestán, polibkem na tvář.
"Skvěle, tak pojď." vybídl mě a energeticky vyšel na chodbu, zatímco já se za ním spíš jen ploužil.

Ah, bylo až neuvěřitelné, jak mi mohl zkazit náladu. Nevím, asi jsem byl na něj již vysazený, protože i když se snažil být ke mně opravdu milý, mě to bylo úplně ukradený a naopak má nálada klesala nadále na bod mrazu. Proto jsem se snažil své myšlenky přesměrovat někam jinam, protože bylo stále ještě dopoledne, což pro mě znamenalo, že u něj budu muset zůstat skoro až do podvečera. Byl sice všední den, tudíž bych měl být ve škole, ale díky zápasu jsem byl z ní omluven na celý den. To se ovšem nelíbilo mamce a chtěla, abych po fotbale šel na zbylé hodiny, ale jelikož si nebude zjišťovat, jestli jsem tak opravdu učinil, mohl  jsem si dělat, co budu chtít. Tedy... nebýt jeho.

Dorazili jsme do jeho bytu, který mi byl již více než známý. Vyzul jsem se z bot a chtěl zamířit do koupelny, abych se osprchoval a smyl pot, ale než jsem se vůbec nadál, už jsem byl zády natištěný na zdi a jeho měl přisátého na rtech.
"C-mhh... co... co to děláš?!!" křikl jsem na něj vztekle a odstrčil ho od sebe. "Říkal jsem, že si chci odpočinout!" zvýšil jsem na něj ještě hlas a mračil se. Že mě tohle ještě překvapuje. Na co jiného by asi myslel než na to si užít.

Chvíli na mě jen mlčky koukal, ale pak zavřel oči a prsty si promnul kořen nosu.
" Můžeš mi říct, co se s tebou v poslední době děje?" zeptal se trochu nevrle, ale bylo znát, že se snaží zůstat v klidu. No alespoň jeden z nás, protože já v klidu rozhodně nebyl.
"Proč by se se mnou mělo něco dít? Prostě si chci taky trochu odpočinout." odsekl jsem a chtěl kolem něj projít, ale rukou opřenou o zeď mi zatarasil cestu.
Prudce jsem vydechl, zatnout zuby a na hrudi si založil ruce. Vážně nevím, čeho chce tímhle dosáhnout, protože tentokrát ustoupit rozhodně nehodlám.
" Jasně, teď jsi unavený, ale to jsi byl už předtím, musel jsi se učit nebo jsi prostě neměl čas. Já už jenom čekám, kdy tě začne bolet hlava." odvětil trochu dotčeně, ale již s lehkou naštvanosti.  Nevěděl jsem, co mu na tohle říct, protože to byla pravda. Ale což, vždyť tohle jsem nedělal dobrovolně, to on mě k tomu donutil!
" Ježíši, no a co?! Nech mě proboha žít!" rozhodil jsem naštvaně ruce a odstrčil ho, aby mi už dál nebránil v cestě. Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechl. Už jsem čekal, že na mě začne křičet, vyhrožovat mi nebo něco podobného, ale spletl jsem se.
"Projevilo o tebe zájem několik manažerů..." řekl zase zcela klidně, skoro až zlomeně touto situací. Jeho slova jakoby náhle Rozehnala veškerou mou zlobu a on si jimi opět získal mou upřímnou pozornost. Z kapsy od kalhot vyndal složený papírek a natáhl ke mně ruku ve které ho mezi prsty svíral.  Udělal jsem k němu těch pár kroků, které nás od sebe dělily a malý lístek si od něj nevzal.
"Jsou tam na něm telefonní čísla, aby ses jim ozval. Vem si to a běž pryč." Bylo znát, že na svá slova se snaží dát alespoň špetku důrazu, ale to se mu nepovedlo a místo toho z jeho hlasu bylo slyšet zklamání. Doopravdy jsem ho nechápal. Nejdřív chce, abych šel k němu a teď mě od sebe prakticky vyhání a ještě do toho asi chce, abych se za to cítil provinile, nebo co. Ale s tím ať nepočítá. Nenechám si házet na triko nic, za co nemůžu. Zakroutil jsem hlavou, obešel ho, v rychlosti si obul boty a vyšel z jeho bytu na chodbu, přičem jsem za sebou nezapomněl prásknout dveřmi.

Já vážně nevím, jak to dělám. Když tu kapču píšu, tak jsem s tím spokojená, ale jakmile to přepisuju nebo si to zpětně čtu, připadá mi to jako děs a hrůza :D  No nevadí, já doufám, že se kapitola alespoň trochu líbila, i když se v ní vlastně nic extra nestalo. Mám napsaný už i další díl, takže až se opět dokopu k přepsání, máte to tady ^^