Zdravíííčko :)
Máte tady slíbenou dnešní dávku, tak snad se bude líbit. Nejsem si jistá, jestli bude zítra pokračování, protože kapitolu musím ještě dopsat, což nevím, jestli zvládnu, ale pak třeba samu sebe překvapím :D

Dny ubíhaly relativně rychle, ale já ani pořádně nevěděl, jestli jsem za to rád. Normálně bych rozhodně byl, protože se blíží první zápas, jenomže z důvodu nastalé situace a mému rozhodnutí zůstat s Aimi se pro mě blíží spíše vyloučení z týmu. Stále jsem doufal, že se najde možnost, jak mít obojí, ale zkrátka jsem nemohl vymyslet nic akceptovatelného. Stejně jsem pořád nechápal, jak mě Masao může jen kvůli tomuhle vyloučit. To si nemůže najít nějakou hračku na pobavení mimo tým? Co je na tom tak těžkého?

Zadumaný ve svých myšlenkách jsem zvládl celý školní den a opět mířil na trénink, nejspíše svůj poslední, protože dnes je pátek a zítra je zápas, den, kdy v mých pomyslných přesýpacích hodinách se přesypou poslední zrnka písku značící vypršení časového limitu pro mé rozhodnutí. Hlasitě jsem si povzdechl a dál kráčel chodbou, která se postupně vyprazdňovala a hlasy rozjařených studentů se začaly pomalu vzdalovat.

„Dnes máš nějak pokleslou náladu. Děje se něco?" spustil okamžitě Takumi poté, co se ke mně připlížil zezadu a objal kolem ramen, přesně, jak měl ve zvyku a mě tím vždy způsobil menší srdeční zástavu. Než jsem mu odpověděl, zapřemýšlel jsem, jestli mu o tom mám říct. Ne samozřejmě o tom, co mám s Masaem, ani vlastně o tom, že mě vůbec chce vyhodit, ale o tom, že z jejich týmu zkrátka odejdu. Mohl by to brát nejen on, ale i ostatní z týmu jako takovou podpásovku, že odejdu přímo před zápasem, ale mohl bych se vymluvit, že se na to zkrátka necítím. Je to sice výmluva za všechny prachy, ale nic jiného mě opravdu nenapadá. Nakonec jsem ale jen s lehkým úsměvem zavrtěl hlavou.
„Ale ne, nic. Jen asi nemám svůj den." Nebudu říkat nic. Za tohle celé může Masao, tak ať si sám vymyslí důvod, proč jsem tak náhle musel odejít. Sice pochybuju, že si to nechá na triku a nepošpiní tak mou čest, ale což. Mohlo by to být snad horší? Vlastně... když nad tím tak uvažuju... co když se na mě za to všichni naštvou a budou mě za to nenávidět? A co když mě kvůli tomu nesnášet i Aimi a i tak ji ztratím? Původně jsem nad tím takto vůbec nepřemýšlel, takže tato skutečnost, že bych mohl ztratit i své přátele a přítelkyni, kvůli které jsem se toho musel vzdát, mě vůbec nenapadla. Nechci nikoho ztratit. Jenomže co když se to stane i tehdy, když se rozhodnu opustit Aimi? Třeba se začnou všichni kolem nenávidět právě proto, zvlášť Takumi a Souta, že bych bezdůvodně opustil jejich sestru, ač nevlastní. V tomto případě by mi sice zbyl fotbal, ale jaký by to mělo smysl, když by mě všichni spoluhráči zavrhovali a mysleli si, že jsem nějaký prevít? Není nakonec jedno, pro co se rozhodnu? protože v závěru to vše nejspíše dopadne úplně stejně. Během vteřiny jsem se cítil ještě hůř, než původně, protože s takovými následky jsem opravdu nepočítal. Toto byl jeden z mála okamžiků v mém životě, kdy jsem měl skutečně sto chutí rozeběhnout se domů, schovat se do postele pod peřinu a nevylézt, dokud tohle celé nebude za mnou.

„Hej, Reii! Slyšíš?" probralo mě z mých téměř nekonečných myšlenek až to, když mnou Takumi zatřásl.
„C-co? Jo, promiň, co jsi říkal?" zeptal jsem se zmateně a párkrát zamrkal, abych si byl jistý, že to kolem mě je opravdu skutečné, a že jsem se doopravdy ještě z toho všeho nezcvoknul, čemuž bych se vlastně asi ani nedivil.
„Jsi vážně v pohodě?" zeptal se Takumi ustaraně a neustále na mě upíral svůj zrak. V mém hlase by byla nejspíše slyšet jakási nejistota, jenže než jsem stihl odpovědět, všiml jsem si třetí osoby stojící opodál, Masaa.
„Ne, nic. Nemusíš si dělat obavy." odpověděl jsem sebejistě a svůj pohled jsem věnoval jen a pouze Masaovi a to až do té doby, dokud jsem rázným krokem nevyšel opět směrem do šaten. Nevím, co přesně se to ve mně probudilo, nejspíše zloba k Masaovi. Měl jsem na to právo. Měl jsem právo na to ho vinit z toho všeho, co se kolem právě děje, z toho všeho, co zkazil.

Byl jsem pevně rozhodnutý do dnešního tréninku dát opravdu všechno. Chci, aby minimálně viděl, o jak dobrého hráče přijde, když už nic víc. Nebo že by právě tohle chtěl? Dostat mě do stresové situace a pozorovat, jak se k tomu postavím, a že by právě to rozhodovalo o mém členství? Tohle sice byla asi dosti naivní myšlenka, jenže já právě chytil druhý dech a rozhodnul jsem se to ještě nevzdávat.

„Vidím, že je ti už dobře." prohodil zrzek ledabyle, když jsem již společně s ostatními mířil do šatny celý zpocený z výkonu, který jsem podal.
„Cítím se skvěle a na zítřek jsem plně připravený." odvětil jsem mu až nepříjemně. Bylo mi naprosto jasné, že toto mé 'škobrtnutí' se mu náramně hodí a tím spíše mi to hodí na triko, pokud mě z týmu opravdu vystrnadí.
„No to doufám." zamumlal si spíše pro sebe, ale přesto tak, abych ho slyšel. Už jsem na to nijak nereagoval a pokračoval dál do šatny. Během převlékání do čistého oblečení jsem nad tím ještě trochu přemýšlel a nakonec se rozhodl za Masaem ještě zajít. Ne, že bych si od toho něco sliboval, ale asi to byla má poslední naděje a já se ji rozhodl využít, protože za to zkrátka nic nedám I když u Masaa si asi člověk nemůže být nikdy v ničem jistý.

„Dále." ozvalo se z místnosti za dveřmi, na které jsem před pár okamžiky zaklepal. Přišlo mi to až ponižující za ním takto dolézat, ale když už to nevyjde a vše se zhroutí tak, jak by se dalo předpokládat, nechci si potom alespoň vyčítat, že jsem pro to neudělal maximum.
„Co chceš?" odvrátil ode mě pět pohled a zamračil se. Bylo vidět, jak se mu pevně zatnuly svaly v okamžiku, kdy mě spatřil a začal předstírat, že ve svém stole mezi složkami hledá něco velmi důležitého jen proto, aby se na mě nemusel dívat. Takového jsem ho neznal. Vždyť to on byl vždy nad věcí, tak proč ho tohle celé tak strašně rozhodilo?
„Chci si o tom ještě promluvit." promluvil jsem tentokrát již klidně, ale to mě už zarazil.
„Není o čem mluvit. Moje pravidla zní jasně." odvětil nekompromisně.
„Jenže ty si ani neumíš představit, jak mi to může obrátit celý život naruby. Všichni si budou myslet, že jsem se na ně vykašlal a budou mě nesnášet. A Aimi rozhodně podvádět nechci!" do poslední věty jsem vložil jasný důraz, i když jsem se snažil zůstat po celou dobu v klidu, protože bych to mohl asi opravdu rovnou zabalit, kdybych tady na něj začal řvát.

Ironicky se pousmál, udělal směrem ke mně pár kroků a konečně se mi opět podíval do tváře.
„Ale vždyť já po tobě nechci, abys ji podváděl. Rozejdi se s ní." řekl prostě, jako by snad vůbec o nic nešlo.
„Bojíš se, že bys snad tu svoji Aimi musel podvádět, ale je ti úplně jedno, že podvádíš mě." krátce se opět ironicky zasmál a prohrábl si vlasy. Bylo vidět, že má opravdu co dělat, aby se udržel, protože začal nervózně pochodovat po místnosti tam a zpět. Chtěl jsem na to něco říct, ale pravdou je, že tímto mě doslova oněměl a já nebyl schopný jediného slova, natož se mu to snažit nějak vyvracet nebo vymlouvat se.

„Víš co? radši běž. Čas máš do zítřka, ale jestli se rozhodneš špatně, vůbec se neukazuj." pravil už o něco klidněji, ale opět mi nevěnoval jediný pohled a z jeho hlasu byly znát smíšené pocity.
„P-počkej, co? Jak, že tě podvádím? Vždyť mezi námi nic není. A i kdyby jo, tak jsi mě nutil být i s Katsurem!" snažil jsem se bránit jeho slovům, protože jsem opravdu nechápal, kam tohle směřuje. Vlastně moment. Chápat jsem to začínal a nejspíš proto se mi to tak nelíbilo.
„Prosím tě, co sem taháš zase Katsura?! Jak je to dlouho, co jsi s ním byl naposledy?! Jestli sis nevšiml, tak ho od tebe už nějakou chvíli držím dál!" zvýšil opět mírně hlas, ale ne natolik, aby ho bylo slyšet, kdyby náhodou někdo byl na chodbě. Když se zpětně tak zamyslím, je fakt, že v poslední době jsem s ním do kontaktu mimo trénink nepřišel, ale nikdy jsem si nepomyslel, že by to byla Masaova zásluha.

Snažil jsem se najít nějaká vhodná slova, ale momentálně se samozřejmě žádná nedostavovala, a tak jsem se prostě jen otočil ke dveřím, se kterými jsem za sebou nezapomněl alespoň trochu bouchnout. Pokoušel jsem se vše, co se právě odehrálo, srovnat v hlavě. Konečně mi Masaova dřívější slova, kterým jsem zpočátku nerozuměl, začala dávat smysl, i když je pravda, že teď sám nevím, jestli jsem za to rád. Přeci jen představa, že by se chtěl v našem vztahu, jestli se to dá tak vůbec nazývat, posunout o krok dál, je poněkud děsivá.

Z kapsy mých kalhot se ozvala známá melodie oznamující příchozí novou zprávu. Psala Aimi a chtěla se sejít. Na jednu stranu jsem za to byl rád, ale na druhoou jsem z toho měl divný pocit, ale tak nějak jsem doufal, že je to jen z toho, co se před pár okamžiky stalo. Nehodlal jsem nad tím teď ale přemýšlet a raději jsem rovnou zamířil na místo našeho setkání, do nedalekého parku.