Ahooj :)
Omlouvám se, že přidávám až teď, ale včera se mnou wifi nechtěla spolupracovat, takže kapču přidávám se zpožděním. Večer se budete moct těšit na pokračování ^^

Večer se mi nakonec podařilo nějakým opravdu záhadným způsobem usnout, ale protože jsem toho naspal méně nežli obvykle, ráno pro mě bylo poněkud krutější. Oči se mi podařilo otevřít až poté, co ranní sluneční paprsky začaly dopadat na můj obličej, když máma v mém pokoji roztáhla závěsy, aby mě, pro mě drastickým způsobem, zvládla dostat z postele.
"Koukej Reii už vstávat, jinak přijdeš pozdě do školy. Na stole máš v kuchyni snídani, tak šup, ať ti nevystydne." pravila ke mně podrážděně, načež jsem nespokojeně zamručel, ale přesto jsem ze sebe začal zkopávat zahřátou peřinu a pomalu se z postele zvedat.

Loudavým krokem jsem se došoural do koupelny, kde jsem se svého odrazu v zrcadle téměř lekl. Lehce jsem si povzdechl, prostě to prozatím hodil za hlavu a začal si čistit zuby. Normálně bych se šel nejdříve nasnídat a až pak spáchat ranní hygienu, zvlášť poté, co mi před pár okamžiky řekla máma a hlavně jakým tónem, jenže se mi pak nechtělo opět vycházet ty schody do patra, takže jsem se rozhodl se převléknout a udělat vše potřebné tedy hned, abych nahoru již nemusel a mohl rovnou vyrazit do školy.

"Můžeš mi laskavě říct, co ti tak trvalo?" vyjela po mně opět máma, když jsem se konečně již převlečený a upravený došoural do kuchyně a posadil se ke stolu, na kterém jsem měl připravenou snídani.
"Jasně jsem ti řekla, že si máš pospíšit, teď už to máš téměř studený." pokračovala dál v kárání a neustále běhala z kuchyně do obýváku a zase zpět a dávala si něco do kabelky.
"Můžeš se přestat nimrat v tom jídle a poslouchat mě?!" bouchla rozzuřeně do stolu, až se kuchyní rozlehlo cinkání od příborů a talíře, které byly na něm a konečně si tím po těch všech výtkách, které jsem ale spíše ignoroval, upoutala mou pozornost. Chvíli na mě jen přísně hleděla, ale pak si povzdechla a prohrábla své dlouhé rozpuštěné vlasy.
"Co se to s tebou v poslední době děje?" zeptala se již mírnějším hlasem, ale místo odpovědi jsem sklopil pohled opět k talíři, což jí ale tentokrát nejspíše tak nevadilo.
"Nikdy s tebou nebyly žádné problémy. Vždy, když tě něco trápilo, tak jsi za mnou nebo za tátou přišel a my jsme ti pomohli, podrželi tě, ale od té doby, co jsi tady nastoupil do školy, jako by ses uzavřel do sebe a nechtěl nás k sobě pustit. Mám toho teď dost už v práci, natož, abych si dělala ještě starosti s tím, co se děje tobě. Myslím, že už jsi dost starý na to, abych to tedy z tebe nemusela páčit, takže se tě zeptám jen jednou. Stalo se něco, co tě trápí a potřebuješ se svěřit nebo s něčím pomoci?" optala se nakonec a v jejím hlase byla slyšet naděje. Malá špetka naděje v to, že se přeci jen umoudřím a tím se všechno navrátí zpátky do starých kolejí.

Chvíli kolem nás panovalo ticho, dokud jsem ho konečně svým hlasem neprolomil.
"Ne, nic." odpověděl jsem tiše a hlavu měl stále sklopenou. Bál jsem se jí podívat do tváře. Bylo mi jasné, že poznala, že neříkám pravdu a s největší pravděpodobností si opravdu již dříve všimla, že není všechno v pořádku. A já se teď obával, že v její tváři uvidím zlobu, zlobu z toho, že lžu a že jsem zničil to, co jsme společně za těch sedmnáct let v naší rodině vybudovali, důvěru v toho druhého. Jenže pro mé překvapení tomu tak nebylo.
"Dobře. Ale kdyby jsi náhodou změnil názor, tak víš, že za mnou můžeš kdykoliv přijít, hm?" políbila mě do vlasů, pohladila po tváři a zamířila opět do obývacího pokoje, ale tentokrát již s kabelkou, což značilo její odchod do práce.
"Mami počkej!" vyhrkl jsem ze sebe a rychlými kroky jsem vyrazil za ní.
"Copak?" podívala se na mě trochu překvapeně a čekala, co ze mě vypadne. Chvíli jsem ještě mlčel a očima těkal po zemi, ale pak jsem se jí podíval do tváře a následně ji objal.
"Mám tě rád." řekl jsem nakonec, čímž jsem ji nejspíše na okamžik zaskočil a to se mi už nějakou dobu nepovedlo.
"Vždyť to já tebe taky." oplatila mi láskyplně a pevně, ale zároveň s mateřskou něhou mě i ona objala, přičemž mi jednou rukou vjela do vlasů, ve kterých mě vískala. I když nejspíše pospíchala do práce, tak počkala, až se sám odtáhnu, protože okamžiky, kdy jsem za ní sám téměř z ničeho nic přišel a objal ji, jí byly velmi vzácné a tak si to chtěla užít.
"Tak běž. Nechci, aby jsi kvůli mně přišla pozdě a ještě z toho měla problémy." usmál jsem se na ni, tentokrát již opravdu upřímně a doprovodil ji ke dveřím.

**** o několik hodin později ****

Rychle jsem i se školní taškou vyběhl schody do patra a vběhl do svého pokoje, kde jsem batoh odhodil do nejbližšího rohu. Nedá se říct, že by to bylo mým zvykem, ale teď jsem pospíchal, abych se stihl připravit, a tak nebylo času nazmar. Ze skříně jsem vyházel snad polovinu věcí, co jsem tam měl, než jsem se rozhodl, co si na sebe vezmu, takže uteklo relativně hodně času, ale s tím jsem naštěstí počítal, a tak zatím stále stíhám. Hodil jsem na sebe ještě mikinu, kterou jsem prozatím nechal rozepnutou, protože venku bylo teplo, ale večer bude chladněji a nerad bych klepal kosu.

"Máš nějak naspěch." prohodil pobaveně táta, kterého jsem téměř srazil na chodbě, když jsem se vyřítil z pokoje.
"Jdu ven. Do deseti budu doma. Zatím ahoj." oznámil jsem a po schodech seběhl k hlavním dveřím se obout. Tátovi nebylo potřeba nic vysvětlovat, ani zacházet do detailů, jako například kam jdu a s kým, což u mamky bych se podrobnému výslechu opravdu nevyhnul.
"Mobil mám, klíče mám, peněženku mám, čas... stíhám." říkal jsem si sám pro sebe a zkontroloval čas na displayi svého telefonu, který jsem měl zastrčený v přední kapse riflí. Svižným krokem jsem došel na místo setkání, na které se jen pár minut po mně dostavila i Aimi, a tak jsme společně vyrazili na pouť. Byl jsem Takumimu opravdu vděčný za tento tip, protože když se dozvěděla, kam máme namířeno, byla nadšená. Jenže i když se usmívala a na první pohled vypadala šťastně, z neznámého důvodu mi připadala napjatá. Hodlal jsem to ale zpočátku neřešit, protože mohla mít zkrátka jen špatný den a pokud by se opravdu dělo něco, co by ji trápilo, věřím, že by se mi svěřila, popřípadě se jí později zeptám. Žádné později ale naštěstí nebylo třeba řešit, protože čím déle jsme na pouti bylo a čím více atrakcí jsme vyzkoušeli, tím se mi zdála opravdu veselejší a jakoby z ní veškeré to napětí postupně opadalo, až zbyla jen čistá radost.

"Dnešek jsem si opravdu moc užila." řekla téměř zasněně, když měla hlavu opřenou o mé rameno a v kabince jsme se nechávali vynést Ruském kolem do výšin, až nad ta všechna pouťová světla.
"To jsem rád." odvětil jsem a rukou jsem ji hladil po boku, kolem kterého jsem si ji držel u sebe a objímal.
"Podívej, je odsud vidět krásně západ slunce." ukázal jsem volnou rukou na slunce zalézající za obzor a oblohu, která byla zbarvena do oranžova až červena. Chvíli jsme se tiše kochali pohledem, když v tom okamžiku, kdy jsme byli téměř úplně nahoře, se kolotoč náhle zastavil a naše kabinka se společně se všemi ostatními začala jen pohupovat ze strany na stranu.
"Co se stalo?" zeptala se Aimi zmateně a lehce vyděšeně. Objal jsem si o trošku pevněji a chtěl ji ujistit, že to jistě nebude nic vážného, ale předstihl mě hlas z reproduktoru uvnitř kabinky, kterého jsem si původně nevšiml.
"Dámy a pánové, omlouváme se za vyskytlou situaci, ale bohužel se nám vyskytly menší potíže. Již se na tom pracuje, takže nemusíte mít žádné obavy a kolo zprovozníme co nejdříve jen to půjde. Ještě jednou se omlouváme za vzniklé potíže." Po ukončení hlášení si Aimi hlasitě povzdechla a oběma rukama mě objala. Nechtěl jsem, aby jí nálada klesla ani za takto zhoršených podmínek a brala to spíše jako okamžik, kdy můžeme být spolu, a tak jsem si s ní začal povídat o všem, co mě zrovna napadlo a různě ji rozveseloval, což se mi taky povedlo.

"Ty jsi trdlo." zasmála se krátce, když jsem j vyprávěl jeden svůj zábavný zážitek. I já se zasmál, ale hned na to jsem si všiml, jak se lehce chvěje a ve snaze se alespoň trošku zahřát se ke mně tiskne.
"Tobě je zima?" ptal jsem se ustaraně, ale aniž bych počkal na jakoukoliv odpověď, už jsem si sundaval mikinu a přehodil ji Aimi přes ramena.
"Lepší?" pousmál jsem se a i ona s úsměvem přikývla. Naše pohledy se stočily k nebi, které nyní bylo již téměř zcela černé a osvětlovaly ho jen hvězdy v podobě malých zářivých teček.

Uběhlo ještě mnoho dlouhých minut, než se naše kabinka opět dala do pohybu, ale já si to po celou dobu náramně užíval. Byl jsem se svou Aimi a to mi bohatě stačilo.
"Aimi?" vyslovil jsem její jméno se špetkou zvědavosti, když jsme byli již na cestě dolů.
"Co jsi mi to vlastně chtěla říct?" podíval jsem se jí stále s lehkým úsměvem do tváře.
"No... vlastně nic." oplatila mi úsměv a trochu víc se uvelebila na mém rameni. Opět trochu ztuhla a jakoby ji začalo znovu pohlcovat to napětí, které ji svíralo na začátku, jenomže já si tu chvíli s ní tak užíval, že jsem si toho tentokrát nevšiml.