Zdravíííím! :D

Nebojte, nezapomněla jsem na tuto povídku... i když přidávám kapitolu po více jak dvou měsících :D  Za ten jeden měsíc sice mohla brigáda, o čemž jsem vás informovala, ale stejně :D  No nic, k věci. Během svého volna jsem pár kapitol sesmolila, takže je sem budu v průběhu tohoto měsíce nějak přidávat. Nevím přesně jak, nebude to nijak pravidelné, protože chci přidat kapitoly i k dalším povídkám, takže uvidíme, kolik času a energie se mi bude chtít za den vložit do psaní :D

Tak abych pořád nekecala, tady je po delší odmlce pokračování a snad se bude líbit :)

V sobotu večer jsem se vrátil domů, přesně, jako jsem měl v plánu. Naštěstí jsem se do té doby zvládl dít i docela do kupy, hlavně díky Aimi, která se o mě po celou dobu starala. Měl jsem stále výčitky, že jsem se nepodílel na úklidu, i když jsem ho snad z větší části já nezavinil, ale především jsem si vyčítal, že hned druhý den po té, co spolu začneme chodit, Aimi přidělávám zbytečné problémy místo toho, abychom spolu trávili nějaké hezké chvíle. Sice mě ujišťovala, že se nic neděje a nemusím si s tím lámat hlavu, jenže přesto mě to trochu užíralo. Rozhodně jí to musím vynahradit. Mám v plánu ji vzít na nějaké skvělé rande, ale jelikož dnes, v neděli nemá čas, údajně si zařizuje ještě něco ohledně vysoké školy, na kterou podala přihlášku, tak svůj volný čas využiju na učení, přeci jen mám za celý víkend co dohánět.

Jenže i přes to, že normálně s udržením pozorností nemám žádné větší problémy, tentokrát tomu bylo jinak. Neustále jsem přemýšlel, kam bych měl Aimi vzít, kde by se jí mohlo líbit nebo co bych jí mohl koupit. Přeci jen ještě o sobě toho moc nevíme, čímž mě ještě více udivuje, jak rychle jsme se dali dohromady. Měl bych ji vzít třeba na oběd nebo večeři? Ne, jsme spolu chvíli a tohle mi jako úplně nejvhodnější pro první rande nepřipadá. Tak do cukrárny? Ale co když nemá ráda sladké? Pizzerie nebo třeba kino? Tohle jsou asi takové ty klasiky, kterými bych nic nezkazil, ale rád bych vymyslel něco trošku originálnějšího, aby věděla, že jsem si dal s vymýšlením trochu práce a nevzal jsem ji na první místo, které mě napadlo.

Nakonec se mi přeci jen podařilo se soustředit na učení, protože jsem věděl, že pokud si zhorším známky, tak dostanu zaracha a z mého rande, které by mohlo být jakkoli skvěle promyšlené, by vůbec nic nebylo. Navíc mám na přemýšlení ještě celý zítřek, jelikož mám trénink a po něm se taky budu muset ještě trochu učit, takže rande se prozatím přesouvá na úterý. No jo, ale když už jsem myšlenkami zabrousil k tomu tréninku... jak mám říct Masaovi, že je konec? Tohle se narozdíl od prozatimních  úterních plánů přesunout rozhodně nedá, protože nehodlám Aimi s Masaem nebo Katsurem podvádět do té doby, dokud si nevymyslím ta nejvhodnější slova, jak to zrzkovi řeknu a pochybuju, že se oba rozhodnou mě na začátku týdne ušetřit a neuspokojit své touhy a potřeby, když k tomu budou mít příležitost. Nebo kolem toho možná dělám zbytečný rozruch, třeba to pochopí. Určitě někdy někoho taky milovali, záleželo jim na něm a nechtěli mu dělat za zády nic, co by se mu nelíbilo a myslím, že nikomu by se nelíbilo, kdyby z něho dělal kdokoli paroháče.

Touto myšlenkou jsem se zvládl uklidnit a pozornost přesměrovat tam, kde jí byla potřeba, díky čemuž jsem se zvládl z pátečního vyučování vše naučit a nemusel se bát žádných přepadových testů. Dokonce mi zbylo i relativně dost času, ale protože se mi už nechtělo ven, zapnul jsem počítač a začal si psát s Takumim, který byl zrovna online na facebooku. Řeč se samozřejmě stočila nejdříve k pátečnímu večírku a pošklebování se mi, že jsem si našel starší holku, než jsem já sám a že by to mělo být spíše naopak, ale to jsem všechno jednoduše hodil za hlavu a když už jsme se dostali na toto téma, raději jsem se ho optal, co má Aimi ráda. Přeci jen je to jeho starší sestra, i když nevlastní, ale přesto by o ní toho měl dost vědět.

Během pár chvil jsem se tedy dozvěděl, že ať ji vezmu na jakékoli jídlo, rozhodně neudělám chybu, protože má ráda takřka všechno. Ráda se baví a i přes to, že pochází z bohaté rodiny, dává přednost jednoduchosti. Dokonce mi poradil ji vzít na pouť, která tu od tohoto týdne bude, že bude určitě ráda, když ji tam vezmu. Byl jsem Takumimu vděčný, protože takto jsem měl dá se říct vystaráno. Sice to nebylo bůh ví jak originální, ale alespoň mám jistotu, že ji to potěší. Konec konců, bude to naše první rande a nerad bych hned na něm vyplácal veškeré své nápady.

S poděkováním a ještě prosbou, ať o tom Aimi nic neříká, jsem se s Takumim nakonec rozloučil a rozhodl se jít do hajan. Na nic jsem tedy nečekal, vypnul počítač a zamířil do koupelny, kde jsem si dal poněkud delší sprchu. Musel jsem se stále usmívat a přemýšlet nad tím, jak to v úterý celé proběhne. Vyrušilo mě až zaklepání na dveře a ustaraný mámin hlas, díky čemuž jsem se navrátil zpátky do reality.
"Reii? je všechno v pořádku? Jsi tam nějak dlouho."
"J-jo, všechno je v pohodě, už půjdu ven." odpověděl jsem a otočil dvěma kohoutky od sprchy, abych proud tekoucí vody zastavil.
"Dobře, ale pospěš si. Taky se potřebuju ještě umýt a navíc ráno vstáváš do školy, tak abys nešel spát bůh ví v kolik hodin." Na to jsem jí odpověděl jen hlasitým zamručením. Vážně občas tu její starostlivost nechápu. Mám vlastní hlavu a nepotřebuju, aby se o mě stále tak přehnaně starala. Je to ale moje máma a navíc jsem jedináček, takže jí to nemůžu mít za zlé.

Po rychlém usušení a obléknutí se do oblečení na spaní, večerní hygieně a po popřání oběma rodičům dobrou noc jsem se tedy vydal zpátky do pokoje a rovnou do postele. Spát jsem šel s klidnou myslí, protože rande jsem měl dá se říct vymyšlené a to, jak to celé řeknu Masaovi nehodlám řešit. Sdělím mu to tak, jak mě zrovna napadne a nebudu kolem toho dělat zbytečné haló.

Ráno po probuzení proběhlo vše jako obvykle a ani ve škole se nic zvláštního nedělo, jen jsem si o přestávkách narozdíl od dnů předešlých psal s Aimi. Prý mi chce něco říct, ale že to nechce rozebírat přes zprávy, tak jsem se s ní rovnou dohodl na úterý, kdy máme oba dost času. byl jsem rád, že to nemusíme zbytečně odsouvat na jiný den. Rád bych se s ní viděl dřív, ale protože dnes si ještě zařizuje něco ohledné té školy, tak to ani nejde, protože se vrátí až někdy večer. Ale tak do zítřka to snad ještě nějak vydržím. Jen doufám, že si na mě zvládne udělat čas, když ji přijmou na tu školu, kvůli které má teď plné ruce práce.

Zvonění oznámilo konečně konec poslední hodiny a já se společně s davem dalších studentů vydal ke skříňkám, které jsme měli rozdělené podle jednotlivých tříd do školních šaten. Po zadání svého kódu na své skříňce jsem si ale narozdíl od ostatních do ní uschoval batoh s učením a vytáhl si tašku, ve které jsem měl potřebné věci na trénink, který mě právě čekal. Když jsem se ujistil, že opravdu mám vše, co potřebuji, vyšel jsem pro změnu do šatny u tělocvičny, kde už se pár kluků převlékalo do sportovního oblečení. Po pozdravení jsme se okamžitě dali do řeči a já se dozvěděl, že už příští týden nás čeká první utkání. Údajně jde o relativně nový tým s ne moc dobrými a zkušenými hráči, tudíž vítězství máme takřka v kapse, ale pro mě to bude první zápas a rozhodně do toho dám všechno. Tímto zjištěním jsem se doslova nabil energií, kterou ze sebe hodlám dostat. Chci se zlepšit. Musím se zlepšit. Budou následovat další zápasy, ve kterých se budeme utkávat s lepšími hráči a já svému týmu chci napomoci k vítězství a ne být pro něj přítěží.

Plný elánu jsem doběhl na hřiště a po řádném seznámení s náplní našeho dnešního tréninku a i těch následujících se pustil do pořádné rozcvičky. Dnes jsem hodlal ukázat všem tady, ale i sobě, že tady nejsem jen tak náhodou. Možná tu jsem nový, ale to neznamená, že pro ně nebudu prospěšný a budu se jim plést do cesty. Taky získám to uznání od všech okolo, jako si ho získali oni!

"Páni, dnes jsi se vážně předvedl." poplácal mě pochvalně Takumi po zádech, když jsem se vydýchával. Byl jsem na sebe hrdý a doufal, že jsem kluky ujistil, že se hry se mnou nemusí obávat.
"Jo, snažil jsem se." usmál jsem se od ucha k uchu a otřel si potítkem kapičky potu, které mi stékaly po čele. Všichni už vyrazili do šatny, ale já pohledem přejel ještě přes Masaa. Dnes se mě hodlal ujmout nejspíše on, protože Katsuro byl již s taškou přehozenou přes rameno na odchodu. Modrooký zrzek si ještě stále něco zapisoval do svých papírů a vypadalo to, že má dobrou náladu. Tím líp, pomyslel jsem si. O to snáz by to mělo jít. Bez dalšího váhání jsem k němu tedy zamířil a po tom, co již všichni z tělocvičny odešli, jsem si ještě lehce odkašlal, abych upoutal jeho pozornost.
"Můžeme si promluvit?" zeptal jsem se a upnul k němu svůj zrak.
"My budeme mluvit?" uchechtl se a pobaveně se na mě podíval. "Dobře, tak se zatím skoč převléknout a pak probereme to, co potřebuješ, ano?" kouknul na mě a já jen na souhlas přikývl a poslušně se i já vydal do šatny se převléct.

Uááá! :D  Musím říct, že přepisování z toho sešitu do počítače mě silně nebaví, takže zítra další díl ještě neočekávejte. Takže zatím páčko a do dalšího dílu se s vámi prozatím loučím :)