Zbytek víkendu proběhl docela poklidně a stejně tomu tak bylo i několik následujících dní, když tedy pominu pondělní aktivitu s Masaoem po tréninku. Předtím jsem byl docela nervózní a můj obličej musel vypadat asi jako nějaké červené výstražní světlo, ale jemu to očividně vůbec nevadilo, spíše naopak. Ale mě více znepokojilo potom to, když mi oznámil, že ve středu se mi bude věnovat Katsuro. Sice říkal, že mu domluvil a to, co se stalo posledně, se už nebude opakovat, tím mě ale nikterak neuklidnil. Byl jsem z toho na nervy po celou dobu a ani teď, před začátkem středečního tréninku, tomu nebylo jinak.
„Ahoj Takumi." zamával jsem na svého dobrého kamaráda, kterého doprovázel, pro mě neznámý, asi o půl hlavy vyšší kluk s krátkými tmavě hnědými vlasy.
„Ahoj." oplatil mi pozdrav a jako vždy se zářivě usmál. „Reii, tohle je Hiroki, kapitán našeho týmu. Byl se svou rodinou na dovolené, takže proto jde v tomhle školním roce na trénink poprvé až dnes." vysvětloval.
„Těší mě." natáhl ke mně Hiroki ruku a já ji s podobně vřelým a přátelským úsměvem na tváři, jako měl on, přijal.

Hiroki

Když už jsme byli tedy seznámeni, zamířili jsme společně do šaten, kde jsme se převlékli na následující asi dvě hodiny do sportovního oblečení. Nervy jsem měl opět jako na pochodu a to bohužel i během hry, na které se to značně podepsalo. Dokonce jsem byl i několikrát okřiknut a napomenut kvůli opakování nejedné chyby, které bych se za normálních okolností nikdy nedopustil. Myslel jsem, že se mi to alespoň na tento okamžik z hlavy vykouří, ale bohužel ne a mě to dost štvalo. A štvalo mě to o to víc, když mě dnes viděl poprvé hrát kapitán týmu, Hiroki. Určitě si musí teď myslet, že jsem úplně neschopný.
„Jsi v pohodě?" ozval se starostlivý hlas Takumiho, který ke mně zrovna přiklusal.
„Jo, asi jo." povzdechl jsem si a rukou si prohrábl blond vlasy. „Jen dnes asi nemám svůj den." otočil jsem k němu hlavu a usmál se na něj, abych svému tvrzení dodal na věrohodnosti. Snad to bylo dostatečné, pomyslel jsem si a nejspíše taky ano, protože se už dál na nic nevyptával, za což jsem byl rád, protože nevím, jak bych to okecal.

Všichni už byli naběhlí v šatně, mezitím co já jsem se tam šouravým krokem stále přemisťoval. Byl jsem otrávený. Nervózní z toho, co mě čeká a otrávený z toho, co jsem předvedl, respektive nepředvedl.
„Rei." zaslechl jsem za sebou mírný hlas, který patřil trenérovi a podle jeho kroků jsem usoudil, že se ke mně přibližuje.
„Všiml jsem si toho tvého chování. Je to kvůli Katsurovi, viď?" zeptal se, když už stál u mě a držel mě za rameno, načež jsem bezeslovně přikývl. Z hlasu bylo poznat, nebo alespoň mně to tak připadalo, že mu to není jedno a taky ho to trápí. Bože, co si to zase namlouvám, jenom se bojí, aby se jeho hračka, čili já, nerozbila a on si nemusel hledat novou.
„Neboj, bude to dobrý, to zvládneš." snažil se mě povzbudit. „Už musím jít, uvidíme se v pátek, hm?" Aniž by čekal na odpověděl, letmo mě políbil na rty a už mizel za rohem, načež já tam dál stál jako solný sloup, dokud se neotevřely dveře od šatny a všichni z ní nevyšli. Chtěl jsem se jít taky konečně převléknout, když v tom se přede mnou objevil Hiroki.
„Nechtěl by jsis jít s námi ještě zahrát?" zeptal se s tím přátelským úsměvem, který měl i dnes na chodbě, když jsem ho poprvé uviděl. Už jsem otevíral pusu na to, abych odmítl, že ještě něco mám, ale hodně rychle jsem si to rozmyslel. Vždyť takhle, když dál nebudu váhat, vypařím se rychleji, než si toho Katsuro všimne. Nastoupím do záchranné loďky, která mi byla nečekaně přistavěna a odpluji s ní daleko, až tam, kam na mě Katsuro nedosáhne, a pak ať si klidně trhne nohou. S nadšením jsem tedy souhlasil a rychle vykročil.

„Ehm ehm." zaslechl jsem za sebou si někoho až nápadně hlasitě odkašlat, jakoby na sebe chtěl upoutat pozornost a mně samozřejmě hned došlo, o koho šlo a stejně, jako zbytek jsem se okamžitě zastavil.
„Reii, myslím, že tu máš ještě nějakou práci." Na tváři měl opět ten svůj děsivý a mrazivý výraz, z kterého mi při pohledu na něj tuhla krev v žilách.
„Ale..." chtěl jsem začít protestovat, ale Hiroki mě přerušil.
„To nic, můžeš za námi potom přijít, budeme na hřišti. Tak se zatím měj." zamával na mě na rozloučenou a já cítil, jak provaz od mé záchranné loďky mi prokluzuje mezi prsty, až se úplně vymaní z mého sevření a mizí kdesi v dáli za obzorem. Jo, to určitě. Proboha, vždyť já budu rád, když vůbec budu moct chodit! Naštvaně probodnu Katsura pohledem, ale to si mu už na tváři pohrává škodolibý úšklebek. „Tak pojď."
Jak já bych mu nejraději teď jednu vrazil. To by ale nebyl úplně dobrý nápad, jelikož bych proti němu neměl nejmenší šanci a on by si mě ještě o to více vychutnal. Proto jsem ho raději poslechl a dálnic nenamítal.

„Masao mě pěkně sprdnul za minule a chce, abych alespoň dnes na tebe byl mírnější." promluvil znovu, když už za námi byly zavřeně dveře.
„Ale je samozřejmě i na tobě, jak to bude probíhat. Klekni si." Mluvil chladně a to mě dost děsilo. Vlastně ať mluvil jakkoli, tak mě to děsilo. Začal si rozepínat kalhoty a očekával, že udělám, jak řekl, jenže to se šeredně spletl a já místo toho od něj o krok couvl. Dokud se ke mně bude chovat takhle, tak ať ode mě neočekává žádnou spolupráci.
„Aleee, chceš vzdorovat? Dám ti ještě jednu šanci, čehož by sis měl vážit, protože to normálně nedělám." Přistoupil ke mně a hleděl mi přímo do očí, z čehož se mi rozklepala kolena. Nejen kolena, ale spíše celý jsem se rozechvěl a musel jsem vypadat jako třesoucí se ratlík. Bál jsem se, co se stane, když neposlechnu, ale přes to jsem byl odhodlaný se jen tak nevzdat.
„Ještě jednou to zopakuju. Klekni si. Upozorňuju tě, že jestli neposlechneš, tak mám své metody, jak tě k tomu donutit a věř, že by se ti nelíbily. Tak co bude?" Položil mi ruku na rameno a zatlačil na něj, což má kolena, která už tak byla ráda, že mě vůbec udrží, nezvládla ustát, podlomila se a já teď před ním opravdu klečel. A v tu chvíli, kdy jsem měl hlavu v úrovni jeho rozkroku, mi došlo, co má s největší pravděpodobností v plánu. Když uviděl můj výraz, ušklíbl se. Vím to, bylo mu to poznat z hlasu.
„Hodný kluk. Vidíš, že to jde. Předem tě varuju, že pokud se pokusíš mi ublížit, tak to s tebou nedopadne dobře. To, co jsem ti udělal minule, by ti v tu chvíli připadalo jako procházka růžovou zahradou." zvážněl znovu a stáhl si kalhoty i s boxerkami.

„Tohle dělat nebudu." řekl jsem lehce třesoucím se hlasem, který mi bránil dát na svá slova dostatečný důraz. Okamžitě jsem se začal zvedat, jenže on mě rukou zase přitlačil zpět a já s bolestným zaskučením dopadl zpátky na kolena.
„Vůbec mi to neulehčuješ." procedil mezi zuby, hrubě mě chytil za vlasy a přiměl mě se mu podívat do tváře, takže jsem musel mít hlavu hodně zakloněnou.
„Dobře, trochu ti pomůžu, ale jen protentokrát." Nechal mé prameny vlasů proklouznout mezi svými prsty a já opět mohl dát hlavu do přirozené polohy, ve které jsem ji ovšem moc dlouho nenechal, protože se přímo přede mnou začal uspokojovat, a proto jsem raději zíral do země.

Aaaano, prostě jsem to musela tady useknout :D tak co, máte mě rádi? xD
Nevím, jak to bude příští týden s kapitolou, protože jí mám už rozepsanou asi čtrnáct dní a nějak se nemám k tomu jí dopsat. Ale pokusím se k tomu třeba nějak dokopat a uvidíme.