Niall's POV
Teď jsem jen přemýšlel co Louisovi říct. Nevím jak by reagoval na: ,,No byl jsem u Harryho a málem se vzbudil...nebo umřel stalo se to zatímco jsem na něj mluvil" Myslím, že ne moc dobře...

***

Louis' POV
Druhý den se Niall vrátil s tím, že byl u Harryho, když jsem se ho zeptal jestli se stalo něco zajímavého odešel od tématu... Což beru jako ano, jen potřebuju zjistit co. Teď už mě čeká jen jeden den a můžu za Hazzou... Přemýšlel jsem co bych mu měl a neměl říkat. Také jsem přemýšlel co budu dělat, kdyby to nevyšlo. Myslím tím, kdyby se neprobudil. Asi bych se musel zabít, a nebo si udělat něco po čem se mi ztratí paměť. Připadám si hrozně, že mě vůbec napadá, že by mohl zemřít, ale mám strach, že už to je něco s čím se musí počítat jako z druhou možností. Ta první je, že se vzbudí. „Lou?" ozval se mámy hlas od dveří. „Je vím, že to máš těžké, ale dnes je poslední den kdy se musíš soustředit, tak to prosím alespoň zkus" Prudce jsem zvedl hlavu, ale místo kouknutí na mámu jsem se bouchnul do hlavy. Až teď jsem si uvědomil, že ležím rozvalený na zemi s hlavou pod postelí. Vlastně ani nevim proč, kdy a jak jsem se sem dostal. Vysoukal jsem se zpoza postele a místo odpovědi jsem raději zamručel a šel si sednout zpět k počítači. Zkoušky mi přicházely e-mailem což by bylo normálně fajn - mohl bych si vše najít na internetu, kdyby někdo v tomto domě (ehm...máma) nevypojila Wi-Fi! Samozřejmě ji vypíná až ve chvíli kdy píšu test. Tentokrát jsem se opravdu zabořil do učení... O kómatu... Máma mě pořád chodila kontrolovat. Vždy jsem stránku přepnul na dané učivo, ale jednou jsem to evidentně nestihl. V klidu jsem si četl jestli nás lidé v kómatu slyší, když mi za zády někdo (kdo asi) promluvil. „Já nevěděla, že v té zkoušce máš i fakta o kómatu"
„Eh nevěděla? No tam na to je pár otázek... "
„Jo? Ráda bych je viděla" Otevřel jsem e-mail a ukázal na první otázku. „Vidíš? V kolika stupních musí ležet lidé v kómatu"
„Já tam teda vidím: Kolik stupňů má vacuum! Nesnaž se mi lhát Louisi! Jak jsem říkala chápu, že si teď procházíš něčím hrozným, ale tohle je důležité VELMI důležité. Důležitější než... "
„Než co?! Než život mého nejlepšího kamaráda a zároveň životní lásky?!! Tak jestli to bereš takhle tak fajn no!!!"
„Ne to jsem říct nechtěla Lou"
„Tak příště radši drž hubu!"
„Takhle se se mnou bavit nebudeš!!!"
„S někým pro koho je důležitější škola než lidský život se můžu bavit jak chci!"
„Pro mě, ale není... "
„Vypadni!"
„Louisi..."
„HNED!!! Potřebuju klid na učení!!!"
„Promiň" Řekla a odešla. Takhle zlý jsem na ni být nechtěl, ale mám nervy na dranc a ona ještě zpochybňuje Harryho život!
Tentokrát už jsem se opravdu učil a složil zkoušku. Pak jsem šel dolů a omluvil se mámě. Ona mě taky a přidala k tomu lívance s javorovým sirupem a šlehačkou. Podle mého receptu s tajnou přísadou.
Bylo 23:00 a máma už šla spát, ale já jsem nemohl, tak jsem si na televizi pustil Pomádu, udělal si kakao přesně se třemi marshmelouny. Vždy si dávám tři. Dva růžové a jeden bílý. Hrneček jsem postavil na stůl a najednou vše zmizelo. Objevil jsem se v Harryho pokoji. Pod stolem jsem uviděl své mladší já. Koukl se mým směrem. Cukl jsem sebou, ale on jakoby koukal skrz mě. „18,19,20! Už jdu!" Uslyšel jsme Harryho hlas a vše pochopil. Byl to ten den kdy jsme s Harrym hráli schovku. Proč bych, ale měl vidět jak hrajeme schovku??? Znovu jsem se zakoukal do dění a musel se začít smát. Byla to naše první hádka. „Ne ty jsi podváděl! Počítal jsi do dvaceti místo třiceti!" Ječel jsem na Harryho. „Nikdo neříkal, že musím do třiceti!!!" Ječel zas on na mě, ale já si stál za svým. „Říkali jsme to na začátku!!!" „Nene!" „Jojo!!!" „Nene!!!" S dozněním posledního Nene jsem se probudil.
Dnes na mě Harry čekal v nemocnici.

_________________________________________
Další díl!!!! Nejsem s ním moc spokojená, ale doufám, že to je jen mnou a vám se bude líbit. Zajímali by mě vaše teorie co bude s Harrym...takže...piště do komentáře prosiiiiim!
Wolfie <3