Opatrně jsem vykukoval z okna a sledoval, co se tam vlastně děje. Koukal jsem z okna, když na mě najednou vyletěl kámen. Nemohl jsem se hnout. Doslova jsem strnul strachy. Nebýt mého milovaného, by bylo asi po mně. Na poslední chvíli mě chytil a přesunul mě od okna. Ihned vzal kuši a vystřelil přímo na ně. Trefil Isaaca do ramene.Ostatní zpanikařili a ihned začali utíkat. Já jsem jen objal svého hrdinu. Pak mi ale došlo, že Isaac se stále svíjí bolestí na zemi. Toho jsem měl z těch kluků asi nejradši. Nikdy mi neubližoval sám od sebe. Bylo vidět, že to dělá jen pro to, aby se ochránil. Sice ho to moc neomlouvá, ale alespoň mi nechtěl ubližovat na rozdíl od nich. Odtáhl jsem se od Oriho.
,,Můžu mu pomoct prosím?" zeptal jsem se a udělal na něj psí kukadla. Psí kukadla a očičí ocásek s oušky. To musel být pohled. Zasmál jsem se na chvíli v hlavě. Stále jsem se díval Orimu do očí a čekal na odpověď. Po chvíli jen váhavě přikývl a my jsme se vydali přímo k Isaacovi. Vzali jsme ho dovnitř a já mu vytáhl šíp. Naštěstí nebyl moc hluboko a krvácení také nebylo zrovna nějak vážné. Posadili jsme ho, protože ležel na zemi a já mu začal rameno obvazovat. ,,Dobrý?" zeptal jsem se starostlivě.

Nedůvěřivě jsem toho kluka sledoval. Vůbec, ale vůbec se mi nelíbil, ale Gordy měl jiný názor. Pomohl jsem mu ho donést domů, ale neměl se k jeho ošetření. Jenom jsem stál ve futrech, ruce složený na prsou a scénu pečlivě sledoval. Chlapec to byl docela malý a vyhublý, vůbec nevypadal, že by se chtěl rvát nebo tak, ale tichá voda břehy mele a já nemám důvod mu věřit. Když Gordy od něj odstoupil, pohnul jsem se směrem k němu a nadzvedl mu divoké vlasy hnědé barvy z čela, abych mu viděl do tváře plné slz a strachu. Za čupřinu jsem ho donutil zvednout hlavu ke mě.
"Ubližoval jsi Gordymu, že?" pronesl jsem tiše, až sykavě. Nemám v úmyslu ho tu mučit, ale vyslýchat ano. Chlapec asi neměl na výběr a jen kývl a polkl.
"Dobrovolně?" ptal jsem se dál. Zakroutil hlavou a popotáhl. Musel být upřímný. Pustil jsem ho a lehce s odporem se odtáhl.
"Zůstaneš tu, dokud se ti ta rána nezahojí, nechci riskovat problém. Tohle sice byla sebeobrana, ale...risk je risk. Jak se jmenuješ?" pronesl jsem po chvíli ticha rozsudek a stáhl k sobě blíž Gordyho, jako kdyby po něm ten kluk měl každou chvíli skočit jako divoká šelma po bezbranné kořisti. Gordy mlčel. Nedokázal jsem z jeho výrazu vyčíst nic, ale byl jsem si jistý, že ho zná.

Ošetřil jsem ho, a pak začal Oriho výslech. Bylo vidět, že se Isaac opravdu bojí. Ono... Na jeho místě bych se bál ještě víc. Po Oriho poslední otázce jen tiše odpověděl.
,,I-Isaac..." zašeptal a popotáhl. Když si mě Ori ochranářsky přitáhl k sobe, jen jsem se na něj natisknul a de facto jsem se uvelebil v jeho objetí. Bylo tak teplé a plné lásky. Musel jsem se nad tím pousmát. Pak mě ale napadlo se Isaaca zeptat....
,,Proč jsi mi pořád ubližoval?"zeptal jsem se. Prostě jsem to musel vědět. Jestli se bál ostatních nebo jaký k tomu měl důvod.

Pohladil jsem Gordyho po zádech a dál skenoval našeho "zajatce". Když se Gordy zeptal, zbystřil jsem a koukal, co odpoví. Také by mě to zajímalo.
"Nechtěl jsem, aby mě ostatní mlátili jako Gordyho! Bál jsem se!" vyhrkl s pláčem a stáhl se do klubka. Nehnul jsem se, ale Gordy mě pustil a šel ho uklidňovat a hladit po zádech. Prosebně se na mě podíval, tak jsem se povzdechem nesouhlasu odešel z ložnice, abych jim nechal soukromí. Měl jsme chuť prásknout dveřmi, ale udržel jsem se a místo toho se zaměřil na okno, které bylo z většiny vysklené. Tohle musím opravit, než vyrazíme, navíc kvůli té malé příšerce to budu muset asi posunout, ale...to jídlo potřebujeme. Musím si o tom promluvit s Gordym. Zatím se pokusím to okno opravit....

Ori odešel a já si nebyl jistý, jestli je to správně. Věděl jsem, že z toho nebude nadšený, ale nevěděl jsem, že mu to bude vadit.
,,Vážně jsi mi nechtěl nikdy ublížit?"zeptal jsem se nevěřícně. Musel jsem se ještě minimálně jednou ujistit. Na to jen zakýval.
,,Bolí to moc?"zeptal jsem se a ukázal na jeho rameno.
,,C-celkem jo..." řekl trhaně. Bylo mi ho líto, ale neměl chodit s nimi. Pořád plakal. Asi se bál, že mu Ori ublíží. Ani bych se tomu nedivil. Přeci jen ten jeho výraz byl opravdu strašidelný.

Podařilo se mi okno vyndat z pantů a dokonce z něj dostat i skla, ale dál jsem si rady nevěděl. Byl jsem navztekaný, že tohle musím opravovat, ale ještě více mě rozčilovalo, že může kdykoliv přijít zima a my máme v domě takhle díru, kudy by mohlo unikat teplo. Zima byla už velmi blízko a já se bál. Už teď asi musím posunout cestu pro zásoby a teď tohle. Vrátil jsem se do domu a alespoň zakryl díru po okně prkny, které jsem ke zdi přibil hřeby. Poté jsem uvařil čaj a donesl ho do ložnice. Překvapilo mě, že Gordy objímal toho kluka, který stále vzlykal. Vypadal klidně a jemně ho hladil po zádech. Jala se mě trochu žárlivost, ale zároveň jsem věděl, že nemám proč. Přesto nějaké obavy byly na místě....

Bylo mi už opravdu líto, jak Isaac plakal, tak jsem k němu přistoupil a objal ho. Doufal jsem, že ho tím alespoň trochu utiším. A taky, že ano. Po chvíli se začínal uklidňovat. Pak ale do místnosti vešel Ori a on se znovu rozplakal. 
,,Neboj se....Ori už ti neublíží..." konejšil jsem ho a on mi asi uvěřil, protože se začal uklidňovat. Až přestal plakat jsem od něj odstoupil a přeběhl k Orimu, kterého jsem pevně objal, jako by mi chtěl někdo ukrást.

Pohladil jsem Gordyho a dál si s už neutrálním výrazem prohlížel toho kluka. Budu mu muset ustlat u kuchyně u krbu, protože jinak nemám místo a do postele k mému - zdůrazňuji, že mému - Gordymu ho jednoduše nepustím. Mám naštěstí dost dek a kožešin, takže to přežije těch pár dní. Naposledy jsem pohladil Gordyho a pustil ho, abych se zaměřil na toho kluka.
"Budeš spát v druhém místnosti, tady ne. Tohle je naše místo a ty sem nesmíš, ano?" řekl jsme důrazně, ale ne tolik, aby se tu zase hroutil. Jenom kývl.
"Nemusíš se bát, už ti neublížím. Teď si dáš něco k jídlu a pořádně se napiješ bylinného čaje." řekl jsem a pomohl mu na nohy, abych ho odvedl do kuchyně ke stolu, kde jsem mu připravil jídlo a zmiňovaný čaj. Nezapomněl jsme ani na Gordyho, kterému jsem ale udělal normální. S prohrábnutím jeho černých vlasů jsem se vrátil ven k rozbitému oknu a vymýšlel, co teď s tím budu dělat.