Jubilejní desítka :)

Vyběhl jsem z domu a po chvíli jsem přes slzy neviděl. Nevěděl jsem, kam běžím, ale bál jsem se se vrátit. Když pak jsem ztratil pevnou půdu pod nohama. Sotva jsem stihl zareagovat a chytit se nějaké klády, co byla zaklíněna mezi skalami.
,,Pomoc!!" začal jsem ječet, když mi to začalo klouzat. Pak se ale objevil Ori.
,,Chyť se!" zakřičel a natáhl ke mě ruku. Já se pokusil se jí chytit, ale pokaždé mi to podklouzlo a já se chytit nemohl. Ori začal pomalu přecházet po té kládě, aby mě mohl chytit. Když ke mě ovšem znovu natáhl ruku mě to uklouzlo totálně a nebýt Oriho spadl bych.  

Naštěstí se chytil a já ho bleskově vytáhl. Udýchaně jsem ho k sobě přitiskl a rozbrečel se.
"Tohle...tohle už do háje nedělej..." dostal jsem ze sebe přes prudké nádechy. Cítil jsem, že jsem přepnutý a naprosto vyčerpaný. Jenom jsem ho hladil po zádech. Zaklonil jsem hlavu a zkoušel to rozdýchat, ale stejně jsem omdlel a kolem mě se tak rozhostila tma.

,,Nebudu.."zašeptal jsem. Pak jsem si ale všiml, že omdlel..
,,Proboha Ori!" zaječel jsem, vstal jsem a zvedl jsem mu nohy do vzduchu. Po chvíli se začal probouzet.
,,Tohle už mi nedělej"zašeptal jsem a políbil ho... sice nesměle, ale políbil. Když pak...
,,Ježiš promiň!" Zapištěl jsem a odskočil od něj.  

Byl jsem naprosto vyčerpaný, nedokázal jsem nic. Jenom ležet a mhouřit oči. Polibek jsem sice zaznamenal, ale....hlavou se mi honilo, jestli tohle mohu udělat. Já ho mám rád, ale ne natolik, abych ho zvládl milovat. Nebo si to jen namlouvám? Dělám to jen proto, že se bojím ostatních? Odsouzení? No tak...vzal jsme si ho k sobě, ikdyž jsem ho skoro neznal. Postaral jsem se o něj, zachránil mu život...to není jen z kamarádství.
"G-Gord-y..." zachraptěl jsem a s vypětím sil k němu natáhl ruku. Dobře, jenom jsem jí lehce nadzvedl a namířil jeho směrem.

,,Ano Ori?" zareagoval jsem a jeho ruky se lehce dotkl. Kéž bych tak mohl číst myšlenky. Hodně věcí by to usnadnilo.
,,Pojď..." začal jsem.
,,Půjdeme domů." pronesl jsem, vstal a pomohl jsem Orimu vyškrábat se na nohy.
,,Kudy vlastně máme jít?"zeptal jsem se, protože jsem cestu sem nevnímal a ani neviděl přes slzy, co se mi hrnuly do očí. Ori ukázal směr a spolu jsme se vydali domů.  

Celou cestu jsem si prokusoval ret a usilovně přemýšlel. Držel jsem se za ním v podivném, dusivém tichu. Před chatou chtěl dovnitř, když jsem ho strhl za ruku k sobě a přitiskl svoje rty na jeho. Ani nevím jak a proč, ale prostě jsem to musel udělat.
"Promiň, ale...musel jsem...Jestli...jestli ti to vadí, tak...tak tě už nechám být..." vykoktal jsem a podrbal se na zátylku. Odvrátil jsem raději obličej, rudý jako ředkvička.

Celou cestu jsem si všímal, jak jde Ori za mnou a divným šouravým krokem, ale neřešil jsem to. Přeci jen, při tom co jsem provedl, se mu ani nedivím. Když jsme přicházeli domů, ale než jsem stačil vejít dovnitř, Ori si mě přitáhl k sobě a políbil mě. Opravdu... Mě políbil! Jásal jsem v hlavě, jako by to bylo něco, bez čeho bych zemřel. Pak se ale odtáhl a začal se omlouvat.
,,To nevadí." zašeptal jsem tak, aby to slyšel jen on a objal ho. Cítil jsem něco, co ještě nikdy dříve. Byl to zvláštní, ale velice příjemný pocit.
,,Ori?" začal jsem po chvíli.
,,Pojďme dovnitř....Začíná být zima." dokončil jsem proslov a vydali jsme se dovnitř.  

"Dobře..." usmál jsem se a při cestě skrz dveře jsem ho chytil za ruku. Byla tak drobounká...musel jsem si jí chránit ve své pracce.
"Co bys chtěl k večeři?" zeptal jsem se, když mi došlo, že jsem tak trochu hrrr.
"Uhm...možná....první otázka a důležitější...eto..." zase jsem si drbal zátylek, jako vždy, když jsem trémoval. 
"Budeš...budeš....můj...pří-přítel?" skoro jsem to ze sebe ani nedostal.

Když se zeptal, co bych si dal na večeři zamyslel jsem se, ale nic mě nenapadlo. Zajíkl jsem se, když se mě zeptal... no zeptal. Vykulil jsem oči, ale pak se mi do nich nahrnuly slzy. ,,Ano!" zapištěl jsem a skočil po něm. Byl jsem štěstím bez sebe. On opravdu řekl, že chce být mým přítelem? Ptal jsem se sám sebe v hlavě a stále ho objímal.  

Jeho výpad jsem neustál a svalil se na zem. Tiskl se na mě, mazlil a tulil, tak jsme ho jen spokojeně obejmul. Najednou jsem ucítil, že mi asi teče krev z kebule.
"Gordy...Počkej..." jemně jsem ho odstrčil a dotkl se prsty bolavého místa. Horká lepkavá tekutina mi pouze potvrdila, že se pode mnou tvoří menší kalužka krve. Bezvadné, já se dneska málem zabiju...Měl bych si dát facku, jsem jak utržený ze řetězu.
"Prosímtě...zavážeš mi to? Nějaké obvazy mám v ložnici v šuplících, nevím kde, ale někde tam jsou..." koukl jsem po něm. Jen kývl, sebral se a odběhl.

Když mě požádal jestli mu to zavážu, nechápal jsem, ale když jsem viděl tu kaluž krve pod ním mi to došlo.
,,Oh, proboha!" zaječel jsem a běžel pro ty obvazy. Strašně moc jsem panikařil. On se zeptá, jestli se stanu jeho přítelem a já ho na oplátku zraním... Jen tak dál Gordy...zasyčel jsem na sebe v duchu, když jsem konečně našel ten obvaz.
,,Už běžím..Už běžím!" křičel jsem přes celý barák. Doběhl jsem k němu a ovázal mu ránu.
,,Moc mě to mrzí." zaskuhral jsem a políbil zraněné místečko.  

"Neřvi, ty třeštiprdlo..." uculil jsem se. Když mi to zavázal a jemně políbil, nějaká krev mu ulpěla na rtech. Přiložil jsme dlaň na jeho tvář a palcem krev otřel. Červenal jsem se snad víc, než ta krev pode mnou. Trochu jsem si ho přitáhl, trochu se natáhl a spojil naše rty v jeden celek. Nějak se mi to zalíbilo... Prsty jsem zabloudil k jeho ouškům a jemně mu jedno promnul mezi prsty. Sice nevím, jakou to bude mít odezvu, ale snad alespoň trošku kladnou. Zvedl jsem se do sedu, ale nerozpojil rty. Obejmul jsem ho a natiskl víc na sebe. Musel jsme se držet, abych ho štěstím neumačkal na placičku. Byl jsem radostí bez sebe, když mi došlo, že si ho takhle nemůžu promenádovat ve městě, vždyť....je to zakázané. Ale tady nikdo není, jen my dva. Takže tu se může dít cokoliv...