,,To by jsi pro mě vážně udělal?" zeptal jsem se s nadějí v hlase. Já možná neumřu mladý. Zasmál jsem se pesimisticky v duchu.
,,Ale já už tam nechci ani dnes." začal jsem.
,,Co když mi ublíží?" zeptal jsem se ho. Už chci být s ním. Chci, abych mohl být zase šťastný. Jako když jsem byl malý. Budeme spolu chodit po lese a budu mít s kým si povídat a nebude odsuzovat můj vzhled. Teda doufám... 

"Tak budu spát u tebe." Plácl jsem rovnou. Trochu zalaškuju s vychovatelkou a nechá mne tam. A bude to.
"Pokud ti to nebude vadit." Dodal jsem rychle. Přeci jenom, je to volovina. Překulil jsem se na záda a pohodlně uvelebil. Měkká postel...čekal jsem na odpověď a přemýšlel, co budu dělat, když si ho nechám. Určitě to bude náročné, možná...si budu muset najít druhou práci, ale pokud to prcka učiní šťastným, tak klidně budu dělat i couru.  

Když řekl, že by spal u mě, trochu to ve mě poskočilo. Ani nevím proč.
,,Jo to by asi šlo." pousmál jsem se. Když si lehl ke mě do té měkké postele, tak jsem na druhé straně tak trochu poskočil. Musel jsem se tomu trochu uchechtnout. Líbilo se mi, jak si bydlí a zároveň ve mě trochu hlodala závist. Ale když mi došlo, že tady možná budu taky za chvíli bydlet, v duchu jsem zajásal, protože posteeeel!
,,Tak co chceš dělat?"zeptal jsem se zvídavě, protože mě válení se v posteli už trochu znudilo.  

"Hmm...možná vím..." vyplázl jsem jazyk, protáhl se a vstal - s prckem v náručí. Rychle jsem ho zase položil a šel pomalu na chodbu.
"Jdeš? Něco ti ukážu." ohlédl jsme se na něj. Když jsem viděl, že jde za mnou, pousmál jsem se, ale pro jistotu jsme si přes záda přehodil kuši. V lese nikdy nevíte, co si z vás bude chtít udělat sváču.
"Hmm...počkej, takhle tam courat nemůžeš." zabroukal jsem, když jsme si všiml, že má jenom vytahané oblečení. Sáhl jsem na věšák pro jednu svou bundu a navlékl ho do ní.
"Hmm....to by ušlo. Tak pojď, to dojdem." pobídl jsem ho a vyšel ven.

Vyšli jsme z chatky. Ta bunda voněla po něm a mě to bylo z neznámého důvodu příjemné.
"Kam to jdeme?" zeptal jsem se zvídavě. Přeci jen, dal mi dokonce i jiné oblečení, ale na druhou stranu si vzal tu kuši, takže asi budeme v lese. Hold mi to asi zůstne záhadou. Z přemýšlení mě dostala až veverka, která proběhla přes lesní pěšinu. Následkem toho, že jsem ji zaujatě sledoval, jsem zakopl o kořen stromu a padal přímo na Oriho.

Už už jsem se nadechoval k odpovědi, když mi něco spadlo na záda. Odjistila se kuše a vystřelila šíp, který se zarazil do stromu naproti mě. Došlo mi, že to byl prcek. nehýbal se.
"Jsi v pořádku?" rychle jsem se přetočil, abych viděl jeho oči, jak se na mě trochu uslzeně dívají. Měly barvu tyrkysu...
"To nemůžeš, musíš koukat na cestu. Teď se ti mohlo něco stát. Pojď, vstávej. Uvidíš, kam tě vedu." trochu jsem huboval, ale ne moc. Přeji jen, nikomu se nic nestalo, tak je vše v cajku. vytáhl jsem šíp ze stromu, ale raději už nepřebíjel kuši.
"Tak pojď ty dárečku..." usmál jsem se na něj a raději ho vedl před sebou. Sichr je sichr.

Zamáčkl jsem  slzy a šli jsme dál, i když jsem nevěděl, kam mám jít, protože jsem šel před ním. Ocitli jsme se na křižovatce.
"Tak kudy?" zeptal jsem se a rozhlédl po okolí. Ten les mě fascinuje. Je tu krásně čerstvý vzduch a to ticho. Toho bych se nemohl nikdy nabažit, protože já miluju ticho, pokud nejsem s osobou mně blízkou.

"Tudy." ukázal jsem doprava. Cesta se trochu rozšíčila, takže jsem mohl jít po jeho boku. Nechal jsem ticho, bylo to tak lepší. Najednou se anše hřbety dlaní o sebe otřely, když zvedal ruku, aby si odhrnul vlasy z čela. Zčervenal jsem a uhnul pohledem. Co to se mnou je?!

Ukázal mi směr a já se jím vydal. Cesta už byla větší, tak jsme šli vedle sebe. Bylo to o dost pohodlnější. Když se začervenal, tak se snažil otočit, ale já přiskočil na druhou stranu a naskytl se mi pohled na jeho roztomilé červenáé tváře. Byl tak roztomilý, i když vysoký.
"Jéé...Ty jsi roztomilýý." začal jsem se roztékat nad tím, co vidí mé oči.

"Nejsem. Nakoukej, jsem ošklivý, když se cervenám." nafoukl jsem naoko uraženě tváře a zavřel oči. To jsem dělat neměl protože jsem vrazil poslepu do stromu.
"Jauvajs... kdo sem dal tu věc..." zabrblal jsem a hodil zlostný pohled po stromu, co mi uráčil vyrůst do cesty. S ním si to ještě vyřídím.
"Už tam budem. Ale aby překvapení bylo lepší...ů otočil jsem se na Gordyho a zakryl mu oči. Vedl jsem ho až na onu mýtinku.
Na ní leželo malé horské jezírko s vodopádem průzračné barvy, který se tříštil do bílé pěny na zrcadlové hladině a jeho odletující kapky tak vytvářely maličkou duhu. Voda byla čirá jako krystal, takže jsme mohli pozorovat pestrobarevné lesní rybky, jak v ní pokojně plavou nad hladkými oblázky. Velmi rád jsem se tu v létě koupal.

Když mi zakryl oči, trochu jsem znervózněl. Pak jsem uslyšel šumění vody, a když mi odkryl oči, nemohl jsem se toho pohledu nabažit. To krásné jezírko, co se přede mnou rozprostíralo, bylo to prostě úžasné.
,,To...To je úžasné" vydechl jsem. Věděl jsem, že slova nedokážou vyjádřit, co právě cítím, protože tohle.... Bylo něco neskutečného.
,,Jak dlouho o tom víš?" zeptal jsem se zvědavě. Je to tu tak klidné. Jen voda, já a Ori... prostě skvělé. Možná to tu bylo ještě hezčí, než v tom lese.  

"Hmm...odmala, našel jsem to tu sám." pokrčil jsem rameny. Kdyby bylo léto, nejraději bych do něj skočil, ale protože není léto, nemůžu. Nachladil bych se.
"V létě se v něm dá koupat a když nemám vodu ve studni, tak sem můžu jít pro jinou, je čistě." pousmál jsem se a kecl si na zem. Koukal jsem na uklidňující hladinu a když se i on usadil a taky koukal. Něco mě napadlo.
 Když jsem chodil do školy jako prcek, viděl jsem, jak si děti hrají s kočkami. Vždycky jsem si to přál taky zkusit. Prsty jsem se lehce dotkl chloupků v jeho uších a když jimi zacukal, měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Bylo to přesně tak, jak jsem to viděl. Citlivě chloupky...