,,J-jo bojím..." řekl jsem smutně...
,,Promiň"omluvil jsem se. Nevěděl jsem, co bychom teď měli dělat. Přece tu toho koně nemůže jen tak nechat. Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodl.
,,Tak já to zkusím." řekl jsem odhodlaně a začal pomalu přistupovat ke koni... Ale on se po mě nějak ohnal a já skončil na zadku. ,,Au!"zaskuhral jsem.  

"Ne, takhle ne..." uklidnil jsem Shadieho a pomohl mu na nohy.
"Cítí z tebe nervozitu, bál se ty trupko....nesmíš se přemlouvat." vysvětlil jsem mu.
"Nemá cenu to takhle hrotit. Nebo...zavři oči." navrhl jsem. Zkusím na něj to samé, co použila mamka na mě, když jsem se bál prasat. Snad mě nechá a nebude jančit.

Chvíli jsem se na něj díval... Radši nebudu říkat, jak jsem se na něj díval, protože.. to bylo divný... Ale po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl, že mu budu věřit. Přeci jen, kdyby mi chtěl ublížit, udělal by to už dávno. Tak jsem zavřel oči a čekal, co se mnou udělá.  

Opatrně jsem hmátl po uzdě a ovázal Shadioho. Přivedl jsme ho blíž k sobě a držel jeho hlavu dole. Druhou jsem vzal za ruku Gordyho a přiložil jeho maličkou dlaň na čelo koně. Ruku jsme mu tam jemně držel.
"Tak..." vydechl jsem a ruku stáhl. Buď ucukne a začne jančit jako bych ho chtěl zabít, nebo se nechá. Nebo ho klepne pepka. 

Když vzal mou ruku a přiložil ji na hlavu koně, jen jsem lehce cukl, ale držel. Nebylo to tak zlé. Bylo to lepší, než jsem si kdy myslel. Koně nejsou zase tak zlí. Já se vždy jen bál kvůli jejich velikosti. Byli vždy tak ohromní. Jak já bych chtěl být vyšší. Zasnil jsem se, což jsem tak nějak dělat neměl, protože když jsem se probral, už mě vysazoval na toho ohromně velikého koně, kterého jsem se ještě před chvílí bál. Bylo to zvláštní. Taková rychlá změna.  

Když se nijak nebránil, vysadil jsem ho do sedla, usedl za něj a pobídl koně patami. Shadie se dal pomalu do klusu.

"Kam bys chtěl?" zeptal jsem se prcka. Mě - upřímně řečeno - to bylo jedno. Ať se rozhodne sám.
"Můžeme do lesa, nebo někam do města...řekni si." pobídl jsem ho.  

Chvíli jsem se zamyslel.

,,Půjdeme do lesa?" zeptal jsem se. Chtěl jsem vidět, kde a jak bydlí. Určitě bydlí lépe, než já. Jak já bych chtěl s ním bydlet.
,,Mohli bychom se podívat k tobě domů?" zeptal jsem se s nadějí v hlase. Když ten kůň zrychlil, pevně jsem se Oriho chytil a zavřel silně víčka. Ty jo... já jsem ale statečný... Pomyslel jsem si ironicky. Měl bych se sebou něco dělat... zasmál jsem se v duchu...  

Chytil se mě za ruce, které jsem měl po jeho bocích, abych držel uzdu. Bylo to hrozně roztomilé."Jasně, drž se.." Ušklíbl jsem se a ještě víc pobídl koně, který už letěl jako namydlený blesk. Za chvilku už ale klidně kráčel známou pěšinkou vedoucí k mému domu. Zastavil, já sesedl a sundal dolů pískle.
"Tak...tady si vegetím. Tam je stáj, hned tam dám i Shadieho...klidně jdi dovnitř do domu, neboj, nic tě tam neukousne." Ukázal jsem mu přístřeší pro hřebce a taky vchod do chatky. Pomaličku se tam rozcupital.

Rozcupital jsem se směrem, který ukázal. Za chvíli jsem stál u dveří. Otevřel jsem je a ten pohled, co se mi naskytl, byl naprosto úžasný. Krásná chatka s kuchyní a dvěma velkými místnostmi. Bylo to opravdu úžasné.

Vešel jsem do jedné z místností a tam se rozkládala obrovská měkká postel, a když jsem si do ni lehl, byla tak úžasná. On měl i peřinu a polštář. Hleděl jsem na polštář, jako na svatý grál.  

Když jsem se vrátil, našel jsem ho, jak se mazlí s mým polštářem...když z něj vylétlo peříčko, začal  po něm chňapat a chtěl ho i chytit, jako by to byla jeho kořist. Opřel jsem se o futra a s úsměvem ho pozoroval. Zároveň jsem si i založil ruce na prsou a díval se, jak si hraje. Když se ale nebezpečně moc přiblížil k okraji postele, přiskočil jsem a jen tak tak ho chytil.
"Pozor, ty trubko, vždyť bys spadnul..." Uchechtl jsem se z pod něj. Byl na mě rozvaleny, ale nebyl na zemi. Úspěch!  

Když jsem spadl na Oriho, okamžitě jsem se začal omlouvat.
,,Promiň, promiň, promiň!"zakřičel jsem a rozplakal se. Ani nevím proč, ale s ním jsem nějak více přecitlivělý. Moc mi na něm záleželo a bál jsem se, že ho ztratím, kvůli mému chování. Pak to ve mě cvaklo. Co když ho naštvu kvůli tomu, jak jsem přecitlivělý, v ten moment jsem zaběhl do rohu a rozplakal jsem se ještě víc. Měl pravdu, jsem trubka. A kdyby jen to. Jsem i troska, co si nezaslouží žít.  

Podivil jsem se, když začal plašit a zalezl mi do rohu.

"Nic se neděle prcku, jenom jsem nechtěl aby sis ublížil..." šeptl jsem a dolezl po čtyřech k němu. Mačkal se v rohu, jako by se bál. Bál se mne? Nikdy jsem na takové problémy nebyl. Ale když jsem byl smutný, mamka mne objala a broukala melodii ukolébavky. Udělal jde to taky tak. Pevně jsem ho schoval v náručí a začal tichounce pobrukovat známou melodii. Nevím jestli to vyjde, ale...alespoň to zkusím.  

Opatrně ke mě přišel, objal mě a začal mi broukat ukolébavku, což mě začalo uklidňovat. Po celkem dlouhé chvíli jsem přestal plakat a začal mluvit.
,,Já už tam zpátky nechci. "začal jsem se svěřovat.
,,Bojím se, že mě zabijou" svěřil jsem se úplně. Zase jsem se rozplakal a ruce jsem obmotal kolem jeho krku. ,,Teď mě opustíš že?" Začal jsem.
,,Určitě nechceš znát někoho, kdo furt jen pláče, nic neumí a bojí se koní. Jen to řekni. Já to pochopím. Jen mi to řekni." zase jsem s tím začal... Kdybych mohl a měl volné ruce, asi bych se zmlátil. Já tak moc chci kamaráda.  

"Ale jdi ty, brepto...nedivím se ti. A pokud tam nechceš...mohl bych...si tě vzít sem. Teda doufám...ale asi mohl." Hladil jsem ho.
 "Každý se něčeho bojíme, já třeba myší. Je mi z těch kanálových veverek blbě. No a je to venku. Jsem chlap jak hora, ale když vidím myš, řvu jak panička." Zasmál jde se a usadil se s ním na postel."Klidně už dneska můžeš usínat s vědomím, že si tě zítra vezmu. Myslím, ze budou jen rádi, no ne?" Usmál jsem se. Výdej děti je naštěstí rychlý. Žádné papíry, stačí jen přislíbit, že se o dítě postaráte. Ano...dá se to zneužít, ale alespoň se nebude dlouho trápit.