"Nevím, jestli bys to dokázal vynahradit. Nech to být, poradím si." Odpověděl jsem na jeho otázku. Je mi jasné, ze králíka už nazpět nepřivede a ani neuloví, tak to nemělo cenu řešit.
"Měl by ses vrátit do města. Pro pískle jako ty je to tu nebezpečné, ikdyž je po poledni." Řekl jsem nakonec nepřístupně, jako by tu hrozilo smrtelné nebezpečí. Sice les vypadal klidně, ale něco by si tu udělat mohl. Zároveň to ale není nic vážného. Ale i tak, bezpečné to tu pro děcka není. Vypadá tak na 15,16...
"Vyvedu tě na cestu, chceš?" Nabídl jsem mu opatrně a stále si prohlížel jeho uši. Byli jako u koček - které já šíleně miluju - a i tak fungovali. Hýbal jimi, sklápěl je a i tím ocáskem švihal. Prostě jako pravé kotě.  

Posmutněl jsem, když mi řekl, že mu nemohu nějak pomoci.
,,No, tak dobře." souhlasil jsem s tím, že mě dovede do města. Vstal jsem a rozešli jsme se do města.
,,Ty žiješ v lese?" zeptal jsem se po dlouhé době ticha. Opravdu mě to zajímalo, protože přeci jen... Kdyby bydlel ve městě, asi by tolik nejančil kvůli jednomu králíčkovi.  

"Žiju v lese od narození. Jsem lovec, zajišťují maso, hlavně zvěřinu. Popřípadně i babkám kořenářkám bylinky." Odpověděl jsem a sledoval ubíhající cestu. Občas jsem očima zabloudil k tomu klukovi. Byl docela prcek proti mě, jako David a Goliáš.

"A kde ses tady vyloupl ty? Předpokládám, že jsi nespadl z nebe." Zeptal jsem se ho, abych se neptal na ty uši. Ale oni jsou tak hezké, mám chuť se jich dotknout! Ale nechci byt za nějakého blba, co si chce ochmatlat ty husté uši. Navíc se ho na to asi ptá každý, tak toho musí mít plné zuby.  

,,Já jsem se přišel do lesa uklidnit, protože v sirotčinci by mě zase zmlátili." pronesl jsem a pak jsem si uvědomil, co jsem vlastně řekl.
,,Tedá... "snažil jsem se z toho vymluvit, ale nevěděl jsem jak. Bál jsem se, co na to řekne.

"Proč by tě mlátili? Kvůli...tomuhle...?" Cvrnkl jsem prsty do těch uší. Nechápu, vždyť to je tak roztomilé...jako když spojíte člověka a koťátko.
 "Ty jsi ze sirotčince?" Vyptával jsem se. Sám jsem vyrůstal s matkou, ale vím, jaké to je být opuštěný. Když zemřela, bylo mi 12,takže jsem měl osamělou pubertu. Více, než osamělou...ale zvládl jsem to, ale tenhle to evidentně nezvládá, vždyť jenom trpí.  

,,No právě kvůli tomu." svěřil jsem se a opět se rozplakal. Došel jsem k nejbližšímu stromu a stočil jsem se do klubíčka. Do nedávna jsem to ještě zvládal, ale začíná to pro mě být těžší a těžší. Nechtěl jsem už před ním plakat. Připadal jsem si jako nicka.

Zhroutil se u nejbližšího stromu do klubíčka.
"Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout, jenom jsem zvědavej jak opice, promiň." Omlouval jsem, se hořečně a opatrně si k němu klekl. Položil jsem dlaň na jeho rozechvělá záda pláčem a pár jemnými pohyby ho hladil. Snad mu to pomůže.
Pak mě napadlo, že bude lepší, když ho zanesu do sirotčince. Rád bych mu pomohl, ale jak? Budu to muset promyslet. Ale ne teď, teď opravdu není čas. On musí nazpět a já musím jít prodat maso a postarat se o domácnost. Zvedl jsem ho do náručí a něžně nesl po cestě ke zkratce k tomu domu.  

Uklidnilo mě, když mě začal hladit po zádech.
,,Já můžu jít po svých" řekl jsem a seskočil mu z náručí.
,,Já.. promiň, že takhle hysterčím, jen je toho na mě moc." omluvil jsem se a šli jsme dál.
,,Jsi fajn... Mohl bych tě ještě někdy vidět? Jsi jeden z mála, co mě neodsuzují." Řekl jsem s malým strachem v hlase.

Trochu jsem se lekl, když seskočil, ale asi měl pravdu.
"Nemám s tím problém." Pokrčil jsem rameny.
"Nemám proč tě odsuzovat." Dodal jsem a mírně se usmál. Sakra, moje sociální interakce jsou vážně na úrovni krtonožky. Stáli jsme před budovou sirotčince.
"Nebudeš mít problém, ze jsi jim tak trochu pláchl?" Otočil jsem se na něj. Není potřeba, aby měl ještě k tomu problém, že byl venku.  

,,Nebudu, když se pro mě zastavíš."pousmál jsem se. Ale když jsem se podíval na ten sirotčinec úsměv se rázem ztratil. Rozloučili jsme se a já se vydal šouravým krokem dovnitř. Divil jsem se, že jsem dorazil první. Tak jsem toho využil a okamžitě se začal učit. Přeci jen... je to jediná zábava mého života...  

Když mi zmizel ve vchodu, otočil jsme se k odchodu a vrátil se domů.
Po cestě jsem si ještě zkontroloval pár pastí a spokojeně shledal, že mám dalšího králíka. Plus ještě nějaké bažanty a koroptví vajíčka, takže se nemusím bát, že bych přišel o výdělek.
Doma jsem se připravil na cestu do města a šel za svým koněm. 
Byl to velký černý fríský kůň, hřebec. Říkal jsem mu Shadow Walker, ale zkráceně Shadie. Dal jsem mu seno a očistil ho. Pak jsme ho osedlal a vyvedl před dům, abych mu nasadil náklad, nasedl a rychle se rozjel do města. Mám v plánu prodat bažanty a vajíčka, koupit chleba a asi o bochník navíc, abych ho donesl do sirotčince. Možná bych mohl i sýr...

Učil jsem se snad hodinu, než začali přicházet ostatní. To jsem radši utekl a schoval se do kouta, protože jsem se bál další nakládačky. V tom rohu jsem vydržel tak dvě hodiny, a pak nás zavolali na večeři. Tam jsem si tradičně vzal kus chleba a schoval se opět do rohu, protože kradení jídla u nás v sirotčinci bylo taky zvykem. Naštěstí se to dnes vyhlo mě. Yo! Zaradoval jsem se v duchu a jedl chleba. Dojedl jsem, ale setrvával jsem v rohu. Přeci jen. Nechtěl jsem opravdu dostat dálší nakládačku.  

Na tržišti jsme utržil dost peněz a mojl tak za ně koupit i dva bochníky pro sirotky. Nevím, proč je takhle dotuju, ale....cítím to jako svou povinnost.
Když jsem chléb předával jedné z vychovatelek, napadlo mě se přeptat na toho kluka. Neznám jeho jméno, ale rád bych. Neřekl mi ho sám.
"Prosím vás..." zastavil jsme ještě ženu, než odešla.
"Jak se jmenuje takový černovlasý kluk? Má uši a ocas, taky černé. Je hodně tichý a citlivý, měří asi takhle..." vyptával jsem se.
"Oh, myslíte Gordyho? Jmenuje se Gordon. Mackenzie." usmála se a odešla. Takže Gordy, huh?