Jako každé ráno jsem se vzbudil mezi prvními.Bylo ještě dost brzo. Stále nebylo vidět ani slunce, tak jsem se rozhodl, že se pokusím ještě usnout. Nešlo to. Jen jsem se celou dobu převaloval na "posteli", kterou jsem měl.
,,Hej ty zasráná zrůdo!"začal na mě někdo řvát...
,,Okamžitě toho nechej nebo ti rozbiju držku!" zařval lehce vyšším hlasem než před tím. Úplně mi z toho zatrnulo a okamžitě jsem se přestal jakkoliv pohybovat.

Vzbudil jsem se s prvními slunečními paprsky, které dopadaly dovnitř škvírou mezi několika celtami, které mi tvořili provizorní záclony. Vypadalo to na další pěkný den, mě čekala každodenní pochůzka po pastech, abych si obhlédl, copak se mi tam za noc chytilo.
Usadil jsem se na posteli, protřel oči a mocně zívl.  Pak jsem vstal a vydal se k židli, na které jsem měl pohozené svoje oblečení.

 Stále jsem ležel ve stejné poloze, protože jsem se opravdu velmi bál. Poloha mi začala být nepohodlná, a tak jsem se začal pomalu a potichu otáčet. Taky jsem si myslel, že to vyšlo, než se přede mnou objevil o dost vyšší za chvíli už dospělý mládenec.
,,Říkal jsem...ať toho necháš!" řekl tlumeným hlasem, chytl mě za vrchní část oblečení a táhl mě neznámo kam.  

Přetáhl jsme si přes hlavu košili a natáhl pevné kalhoty. Podařilo se mi nalézt i kožené boty. Takhle oblečený jsme se docoural s několika zívnutími do kuchyňky, kde jsem si udělal čaj a namazal chleba sýrem. 
Jídlo jsem jsem snědl ani nevím jak a dál pokračoval v ranní rutině. Opláchl jsme se na dvorku ve studni ledovou vodou a prohrábl své vlasy, aby neměli svůj ranní rozcuch.

 Dotáhl mě kamsi na chodbu a začal do mě surově bušit. Skuhral jsem a křičel bolestí.
,,Máš jen to co si zasloužíš...Zrůdo..." zašeptal do ucha a začal do mě kopat. Ale po chvíli... prostě odešel... Využil jsem toho a pokusil se vstát. Bolelo to. Ale nemohl jsem tu zůstat, tak jsem se snažil vstát a i přes tu bolest se dobelhat zpět do "postele". Dalo mi to dost námahy, ale konečně jsem se tam došoural. Převlékl jsem se a čekal než dostaneme povel k odchodu do školy.  

Když jsem vše v ranní rutině splnil, popadl jsem svůj opasek s nožem a pár dalšími nástroji a zbraněmi, přes rameno si hodil kuši pro nejhorší případ, přidal toulec a přes hlavu si přetáhl kapuci. Takhle jsem vyrazil do lesního porostu a vegetace.
Vyrazil jsme nejprve k řece. Měl jsme tam klec, do které ryba sice vplave, ale už nevyplave. Bohužel, ještě nebyla taková dokonalá, aby zadržela i případné příživníky, kteří mi často ryby kradli a požírali.

 Vyrazili jsme do školy. Škola byla celkem daleko. Tak půl hodiny cesty rychlou chůzí. Dnes jsme rychlou chůzí jít museli, protože ostatní zdržovali. Šel jsem mezi prvními, protože jsem se prakticky jako jediný do školy těšil... Po dlouhé cestě jsme dorazili do školy a rozdělili jsme se do tříd. Dnes jsem měl být ve škole jen krátce, tak jsem chtěl po škole zajít do lesa, kde bude klid... Teda doufám...  

Pár ryb tak zůstalo, výborně. Vylovil jsem je a zabil. Poté, abych se s nimi netahal a tedy za sebou nezanechával i ten pach, uložil jsem je do dutiny stromu. Poté si je vezmu, ale až nakonec. Teď projít pasti v lese.
Zabralo to dlouho, než jsem dolezl k první. Byla vysoko ve větvích, kde měla za úkol zadržet nějaké ptáky. K mému ne zrovna přejícímu štěstí jsem dneska na opeřence měl smůlu, takže byla síť prázdná.
Druhá past už byla úspěšnější a zadržela ve svém nitru osamělého zajíčka. Když jsem ho vyndal, vypadal, že každou chvilkou se vytrhne a uteče, ale nakonec jsem ho mohl bez problémů vložit do menší krabičky, takové cestovní klece.

 Škola skončila a já se vydal přímou cestou do lesa. Dorazil jsem na okraj lesa a zhluboka se nadechl.
,,Ahhhh..."vydechl jsem. Ten čerstvý vzduch mi hrál na čichové buňky. Vyšel jsem vycházkovým tempem přímo do lesa. Dnes jsem se odvážil jít hlouběji do lesa. Chvíli jsem pochodoval po lesní pěšince, když jsem viděl jak se v pasti pohybuje lehce zraněný králíček. Přistoupil jsem k pasti a po chvilce praní se s pastí jsem králíčka vypustil.
,,Jen utíkej!"zavolal jsem za ním a opřel se o strom. Aniž by mi to došlo, jsem po chvíli usnul.  

Najednou, když jsem se trochu vzdálil od klece, abych mohl zkontrolovat i jiné pasti, kolem mne proběhl ten zajda a zmizel v porostu. Nebyla šance, aby si otevřel sám, zavírání je zvenku...
Někdo mu pomohl. A ten někdo tam stále stál. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem si uvědomil, že se dívám na chlapce mladšího, než jsem já. To by nebylo tak divné, dokud jsme si nevšiml dvou černých uší vystupujících z jeho hlavy tak, jako kočce. Za zády měl i ocásek...Ale byl to on, kdo mě připravil o večeři, což mě trochu štvalo.
"Hej, ty." ozval jsem se a oslovil ho.

Byl jsem rád, že ten zajíček utekl... Alespoň on může mít hezký život. Pousmál jsem se nad mou myšlenkou. Pak jsem ale uslyšel hlas, jak na mě křičí. Okamžitě jsem strnul strachem a nahrnuly se mi slzy do očí.
,,P-p-promiňte.. Já...mě s-se ho j-jen zželelo." vykoktal jsem ze sebe. Byl jsem tak prosycený strachem, že to snad ani více nešlo. Po chvíli už slzy překonaly hráz a já se rozplakal přímo na místě před tím mužem, aniž bych se na něj jen podíval.  

Ten prcek se rozbrečel. Dobře, připravil mně o mojí oblíbenou večeři, ale takhle vyděsit jsem ho zase nechtěl. Povzdechl jsem si.
"Promiň, ale to byla moje dnešní večeře. Nechtěl jsem se tě dotknout, ale já jsem teď bez jídla, chápeš?" řekl jsem opatrně, abych ho ještě víc nezranil. Posledních pár let jsem nejednal s nikým jiným, než řezníkem a ředitelem sirotčince, kam jsem dodával alespoň část jídla, takže to bylo na mé komunikační schopnosti dost vidět. Vždyť jsem dvěma slovy rozbrečel kluka...který je ještě k tomu nějaký Neko nebo jak se tě mutaci říká, nikdy jsem to naživo neviděl, až teď.  

Zhroutil jsem se na zem a přitulil se ke kolenům. Začal se mi omlouvat a mě to začalo uklidňovat. Chvíli jsem nemluvil než jsem se uklidnil.
,,Já... Omlouvám se. Nevěděl jsem, že je to vaše večeře. Myslel jsem, že ho chytil nějaký pytlák." omluvil jsem se ještě jednou a odůvodnil, proč jsem ho pustil. Moc mě mrzelo, že bude kvůli mě hlady.
,,Mohu to nějak napravit?" zeptal jsem se slušně. Chtěl jsem to upřímně vynahradit, protože přeci jen....