,,O-ori.." zakoktal jsem strachy a schoval jsem se za něj. Tenhle muž se mi už jednou pokusil ublížit, ale zvládl jsem mu utéct. Viděl jsem, jak byl zraněný. Ta rána byla hluboká. Nejsem si jistý, jestli se dožije zítřka. Proč mě mají všichni za stvůru? Vždyť lidé jsou různí. Proč jim vadí moje ouška a ocásek? Ptal jsem se sám sebe. Ještě, že mám už mého Oriho. Mého nejúžasnějšího přítele.
,,Vrať se do pekla, odkud jsi přišel!" zaječel na mě ten pán a hodil po mně dřevěný kříž, který měl u sebe. Uhnul jsem mu, pak jsem ho vzal do ruky a podíval jsem se na ten kříž.

Tohle mě hodně vytočilo. Vrazil jsem mu pořádnou ránu do břicha, až mě poprskal krví.
"Takhle o něm mluvit nebudeš!" zařval jsem na něj vztekle. Byl jsem už skoro nepříčetný.
"A teď mi k čertu řekni, kdo jsi!" řval jsem rudý jako ředkev.
"Bože, chraň nešťastného tvého služebníka! Potrestej tohoto kacíře!" křičel stále dokola své fanatické nesmysli. Došli mi nervy. Vytrhl jsem z jeho těla šíp. Zaúpěl bolestí jako zbitý pes. Krev z něj crčela skoro proudem. Věděl jsem, že už mu nic nepomůže. Za chvíli vykrvácí. Vstal jsem.
"Gordy, jdeme..." šeptl jsem trochu chladně a z tváře si setřel stále ještě teplou krev. Gordy mě ale zatahal za ruku a hlavou kynul k němu. Byl už v mdlobách ze ztráty krve. Udělal psí očka a zase hodil hlavičkou k němu. Pochopil jsem. Přebil jsem kuši a namířil k jeho hrudi.
"Nedívej se, prosím..." špitl jsem a jakmile odvrátil zrak, vystřelil jsem ránu z milosti.

Byl jsem rád, že Ori souhlasil s ranou z milosti. I když byl zlý, nechtěl jsem, aby trpěl. Popošel jsem k Orimu a objal jsem ho.
,,Děkuju, ty můj milovaný zachránce." zašeptal jsem mu do hrudi a natiskl jsem se co nejblíže k němu. Ale nevěděl jsem, co teď s tělem toho muže. Nemůžeme ho tu jen tak nechat. Mohli bychom z něj dostat nějakou nemoc. Ori ale byl rychlejší než mé myšlenky, a tak se ode mě odtáhl a šel uklidit tu mrtvolu. Já jsem mezitím zalezl do domu, jak mě Ori před chvílí požádal. Sedl jsem si na postel a čekal jsem, než se vrátí. Mezitím jsem se snažil vymyslet, jak ho odměním.  

Mrtvolu jsem odtáhl do lesa a zakopal. Dost jsem se zapotil, ale jinak to bylo už v pořádku. Vrátil jsem se domů, vešel do ložnice, když mě přepadly výčitky svědomí. Padl jsem před Gordym na kolena a začal vzlykat v jeho klíně. Hladil mě ve vlasech a uklidňoval, že jsem udělal to, co bylo nejlepší, ale moc to nepomáhalo. 
"G-Gordy...já zabil člověka..." vzlykal jsem jako dítě. Sklonil se a políbil mě.
"Ale ochránil jsi mě..." pošeptal a trochu stydlivě se usmál. Zahnal jsem myšlenky do kouta, oplatil mu polibek a ulehl k němu do postele. Na rozdíl od něj jsem ale neusnul. Pořád jsem na to musel myslet. Až někdy brzo ráno jsme si na chvilku zdříml. Probudil jsem se tak, jak jsem zavřel oči - na zádech, jednou rukou pod hlavou a druhou hozenou přes Gordyho, který na mě byl z boku nalepený a klidně oddechoval. Prohlížel jsem si jeho ouška, když se probudil.
"Dobré ráno..." pokusil jsem se o úsměv.

Bylo mi líto, že byl Ori smutný, a tak jsem se ho snažil co nejlépe utišit.
,,Dobré ráno..." zašeptal jsem také a povzbudivě jsem se usmál. Nevěděl jsem, jak mu pomoct, ať na to nemyslí, a tak jsem ho jen objal a co nejvíc jsem se k němu tisknul. I přes ten jeho úsměv jsem viděl, že ho to trápí, ale... asi ho chápu.
,,Ori prosím. Už se tím netrap. Zastal jsi se mě. Jsi můj velký hrdina."  snažil jsem se ho podpořit a hladil jsem ho po hrudi. 

Pohladil jsem ho po zádech až k zadečku a jen přikývl. Měl pravdu...
"Co by sis dal k snídani?" zeptal jsem se už trochu veseleji než předtím. Zavrtěl ocáskem.
"Můžu nám udělat alespoň chleba...." protáhl jsem se, ale ještě chvíli ležel s Gordym na hrudi, který mi po ní jezdil prstem a dělal všelijaké klikiháky. Já jen zíral do stropu a snažil se psychicky připravit na zimu...Bude tu co nevidět...

...o měsíc později...

Klidně jsem oddechoval, když mě probudil Gordy. Rajcoval mi po boku, tahal mě zoubky za ucho a tahal ze mě deku.
"Ori! Ori, vstávej! To musíš vidět!" volal vesele.
"Ještě pět minut, Gordy..." snažil jsem se ho mumláním odehnat, ale nenechal se a tak jsem unaveně otevřel oči. Culil se na mě jako sluníčko.
"Co se děje?" zeptal jsem se rozespale. Vzal mě za ruku a dotáhl k oknu. Za ním se pomalu snášely první sněhové vločky. Zima přišla.

Uplynul měsíc a moje ouška už měly zase moji srst. Byl jsem hodně šťastný. Ten měsíc byl klidný. Ráno jsem se probudil se svítáním a jak jsem si za ten měsíc navykl, podíval jsem se z okna. Ten pohled, co se mi ale naskytl, jsem nečekal. Venku už padaly první sněhové vločky. Hned jsem dotáhl Oriho k oknu, ať tu krásu vidí taky. Sníh jsem vždycky miloval. Když jsem ho k tomu oknu dotáhl, přitulil jsem se k němu a i s ním jsem se díval ven na krásu prvních sněhových vloček, které padaly dolů z nebes. Poslední měsíc pro mě byl nádherný. Nic moc se nedělo a to mi celkem vyhovovalo, protože jsme s Orim měli čas jen a jen na sebe.

Hladil jsem ho po zádech a koukal na sníh. Zároveň mi ale došlo, co to teď bude znamenat.
"Gordy...pojď, musíme zatopit." vzal jsem ho za ruku a odvedl do kuchyně, kde se zhostil snídaně a já vyvolání ohně. Když plameny praskaly a jídlo bylo snězené, Gordy mi vlezl do klína a nechal se hladit.Poslední měsíc byl přítulnější a přítulnější, bylo vidět, že i vzpomínky na to trauma jeho dětství z něj zmizeli. Nechtěl jsem otevírat steré rány, ale bylo to nutné - před pár dny jsme viděl kolem chaty lidské postavy nápadně podobné tomu magorovi.
"Gordy, zlato..." šeptl jsem, abych na sebe upoutal jeho pozornost. Vzhlédl a usmál se.
"Tys...tys toho muže znal?" zeptal jsem se ho opatrně. Sklopil smutně očka. Nakonec jemně kývl.
"A on znal tebe...?" Opět kývl. Pohladil jsme ho po zádech. 
"A povíš mi...odkud?" otázal jsem se co nejopatrněji.