Hladil jsem Gordyho po zádech. Cítil jsem z něj ten strach.
"Pokud chceš jeho kůži, buď vypadni, nebo se o ní zkus servat se mnou." dal jsem mu ultimátum. Sklopil poraženě oči.
"Já...nechci ani jedno. Nechám ho být." zašeptal.
"Přísaháš?"
"Ano..."
"Tak jo..." objal jsem ho a zkusil do objetí přitáhnout i Gordyho. Ten spíš, aby mi udělal radost, ho kradmě objal taky.
"Máš kam jít?" zeptal jsem se.
"Nemám...Teda, mám, ale už se tam nemohu vrátit."
"Kam?"
"Do tábora."
"Vás je tady víc."
"Jo...je." špitl.
"Já je tady ale nechci. Oni jsou schopný Gordyho vykuchat."
"To je pravda..."
Gordy se víc zavrtal do mé hrudi.
"Tati, sundej si to. Myslím, že...něco na tebe najdu." šeptl jsem tiše a trochu chladně a i s Gordym vstal. Ani jeden nechtěl, aby u mého pološíleného otce zůstal sám.
"Buď tady zlato, ano?" políbil jsme ho na čelo a posadil na postel v ložnici. Jen kývl. Vzal jsme nějaké oblečení a donesl ho tátovi. Měl jsme možnost si prohlédnout jeho tělo plné svalů a jizev.

Jen jsem mlčky stál kousek dál od Oriho otce a nedůvěřivě jsem si ho prohlížel. Za chvíli přiběhl Ori a dal jeho otci něco na sebe. Zase jsem přiskočil k Orimu a tiše jsem ho objal. Celkem jsem se jeho otce bál. Co když... mi ublíží? Ptal jsem se sám sebe.
,,Ori... co budeme dělat?" zeptal jsem se ho. Nebyl jsem si teď opravdu vůbec ničím jistý. Chtěl bych odsud pryč. Fakt hodně daleko. Kde by nás nikdo neznal. Zasnil jsem se trochu nad tím, že bychom mohli začít znovu a žít alespoň trošičku normální život.

"Klid...to bude dobrý Gordy ano? Budu ho hlídat, slibuju...Nemůžu ho poslat pryč, je to můj...táta." šeptl jsem.
"Tati? Chceš jídlo?" nabídl jsem mu. 
"Ne, děkuji...jedl jsme v táboře."
"No, dobře...hele...měl bys jim říct, ať vypadnou, že tu není nic k vidění." Navrhl jsem mu.
"To nejde, chlapče...oni o něm už vím..." povzdechl si táta.
"Cože?!" 
Gordy sebou škubl.
"Tati, a-ale...to-to musíme pryč...."" začal jsem panikařit. Nemůžu tu s Gordym zůstat, oni ho najdou. Ale v zimě je příliš lehké stopovat....
"Tati, proboha...tos nemohl říct dřív?" nadával jsem mu.
"Omlouvám se..."
"Gordy, zítra musíme pryč." rozhodl jsem se risknout.
"Kam chceš jít, synu?"
"Já....já nevím, ne nikam daleko...třeba k Isaacovi, určitě nám pomohou alespoň do jara, kdy se bude dát cestovat...." mumlal jsem.

,,Tak hned zítra..." zopakoval jsem po Orim. Za Isaacem se celkem těším, ale bojím se. Opravdu hodně se bojím toho, co bude dál. Co když nás tam najdou? Co když nám něco udělají? Nebo nedejbože mému Orimu! To bych neunesl.
Schoval jsem se k Oriho hrudi. Zase mám stejný strach, jako když jsem byl ještě v sirotčinci.
,,Ori, musíme se zabalit." zamumlal jsem do jeho hrudi a trochu ho zatahal za ruku. On souhlasil a spolu jsme šli do ložnice, kde jsme si začali balit to nejpotřebnější.
"Gordy? Já vím, že je to tak náhle...ale..." pokusil jsem se něco říct, když ke mě přicupital a políbil. Usmál se a zase balil.
"Tak...já zařídím ten zbytek." šeptl jsem a odebral se do vedlejšího pokoje.
"Tati, laskavě...nás nepráskni, ano?" poprosil jsem ho. Kývl a objal mě.
"Kdyby něco, my utekli někam na sever, ano?" dodal jsem.
"Dobře." souhlasil.
Vyšel jsem ven a osedlal Shadieho. Nasadil jsem mu i speciální brašny, do kterých jsem dal věci a nějaké jídlo, co se tam jen vešlo. Pak už jen do sedla Gordyho a já za něj. Ještě jsem se letmě usmál na tátu a pobídl koně. Ten se tryskem rozjel k městu.

Rychle jsme se rozjeli k městu. Jen jsem se opřel o Oriho a nechali jsme se unášet Shadiem.
Za chvíli jsme dorazili za Isaacem. Ten souhlasil s tím, že nás tu na chvíli nechá, a tak jsme mohli v klidu uložit naše věci.
,,Isaacu a kde budeme spát?" zeptal jsem se ho a přitulil jsem se co nejvíce k Orimu. Byl jsem z dneška celkem vyděšený. Celkem hodně. Opravdu moc.Ori si i se mnou sedl na postel, zatím co se Isaac zamyslel, kde budeme moct v noci spát. Na to, abychom spali na zemi je už tak nějak moc velká zima.

"Já klidně budu spát na zemi a Gordy bude spát u tebe, vejdete se tam." řekl jsem klidně.
"No...dobře." kývl Isaac. 
Pomohl nám vybalit a pak si dlouho povídal s Gordym, zatímco já vypomáhal řezníkovi a masem.
Večer jsem je oba našel v přátelském objetí spát klidným spánkem. Zakryl jsem je a lehl si k posteli na zem do pár kožešin, co jsem si vzal.
Ráno jsem byl celý rozlámaný, ale když jsem viděl Gordyho výrazně klidnějšího a šťastného se svým kamarádem, jen jsem se pousmál a řekl si, že to mě nezabije a zvyknu si.
"Dobré ráno, zlato." usmál se na mě a objal mě kolem krku. Také jsem ho objal.
"Dobré..." zabořil jsem hlavu do jeho ramene. Hezky voněl....Po Isaacovi. To mě trochu rozrušilo, ale řekl jsem si, že to je jen proto, že spolu spali. Eh...to zní divně. Po zádech mi přejela husina. Nechtěl jsem začít žárlit...

Ráno jsem se probudil a hned první, na co jsem se zaměřil, byl Ori. Okamžitě jsem ho musel obejmout.
,,Vyspal ses?" zeptal jsem se ho a políbil jsem ho. Doufal jsem, že se ta situace brzy uklidní. Nakonec jsem se od Oriho kousek odtáhl.
,,Co budem dnes dělat?"zeptal jsem se ho, když se začal Isaac probouzet.
,,Dobré ráno!" pozdravil nás celkem energicky. Celkem jsem se divil, kde se všechna ta energie v něm vzala. Ale neřešil jsem to. Jen jsem mu pozdrav oplatil a dál jsem si hleděl Oriho a jeho odpovědi.

"Jo, v pohodě, vyspal jsem se...dobře." řekl jsem a trochu zaskřípal zuby při pohledu na Isaaca.
Pak jsem ale objal mojí lásku a uklidnil se. Vždyť je jenom můj...slíbil mi to. 
"Budu pomáhat řezníkovi. Ty můžeš...no, raději bys neměl ven. Isaac tě snad nějak zabaví." řekl jsem trochu trpce.
"Jasně." usmál se Isaac. Gordy souhlasil a oba pak někam odešli.
Já se vrátil k nudné práci. Nevydrželo mi to dlouho - musel jsem se jet podívat na tátu. Konečně jsem ho našel a teď ho mám zase ztratit?
"Tati?" vešel jsem do domu.
"Ano?" vyšel z ložnice.
"Já...jen jsem se na tebe přijel podívat a promluvit si o...o lidech jako je Gordy. Co je na nich tak špatného, že je musíte takhle...lovit?" odtáhl jsme ho ke stolu a usadil.
"Heh...víš, že já ani nevím?" povzdechl si.
"To je dost hnusný..."
"Jo, já vím. Trochu si pamatuju, že když jsme byl mladší, bylo jich hodně mezi lidmi a byli všichni v míru, ale pak...já už nevím. Něco se stalo a lidé je začali nenávidět. Nevzpomenu si teď, promiň..."