Pohotově jsem strčil  Gordyho za sebe. Nemám u sebe žádnou zbraň, takže ho budu bránit holýma rukama. Ta postava vytáhla od pasu poměrně velký nůž. Přehodnotil jsem své možnosti, popadl za ruku Gordyho a rozběhl se s ním nazpět. Zapadli jsme do chaty. Zabouchl jsem dveře a opřel se o ně. Těsně od mého ramene jimi projela čepel jeho nože, díky bohu se zasekla. Gordy mi pohotově podal už nabitou kuši a opasek s nožem.
"Jdi se schovat." šeptl jsem mu a pohodil hlavou ke komoře. Jen kývl a poslechl. Čepel se uvolnila. Bouchl tělem do dveří, ale udržel jsem je. Jakmile to udělal podruhé, odskočil jsme od nich a neznámý se tak přede mě poroučel k zemi. Vypadl mu z ruky nůž a já na něj namířil.

Byl jsem strachy prakticky bez sebe. Byl jsem schovaný v komoře a jen jsem se snažil poslouchat, co se tam děje. Ale nic jsem neslyšel, a tak jsem jen zůstal schovaný a čekal jsem, co se bude dít. Už mě to začalo znervózňovat, a tak jsem opatrně otevřel dveře a tiše jsem se koukal, co se tam děje. Ale téměř nic jsem odtud neviděl. Rozhodl jsem se tedy, že půjdu kousek dál. Tiše jako myška jsem šel dál a dál, dokud jsem neuviděl Oriho. Až jsem ho uviděl, jen jsem sledoval, co se vlastně děje a kdo to je.

Nohou jsem ho tlačil za hruď k zemi a mířil mu na čelo kuší.
"Kdo jsi?" zavrčel jsem na něj. Mlčel. Nebránil se. Bylo mu to...jedno, že zemře. Mohl bych ho na místě zabít...Ale nemohl jsem, nešlo to. Někoho mi silně připomínal. Nebyl podobný nikomu z města, měl divoké rysy severu, snědší pleť, delší dříve hnědé vlasy už byli na pár pramenech šedé. jeho tvář pokrývalo husté strniště, nedbale oholené, přesto nějak udržovaně. Měl všude jizvy, vypravěče dřívějších bitek a jiných šarvátek. Fascinovaly mě jeho oči. Byli totiž úplně stejné, jako jsem měl já sám. Připomínal mi mě samotného. Jako bych to byl já jako nějaký voják po mnoha bitvách, ať už prohraných nebo vyhraných. Jako bych to byl já, ale ne jako lovec zvířat, nýbrž lidí.
Upustil jsem kuši na zem. Nedokázal jsem zabít svého otce. Nebylo pochyb, že by to snad nebyl on. Místo smrti jsem mu daroval pevné objetí. 
"Tati..." vydechl jsem.
"Orione..." usmál se a objal mě taky.

Ori pustil kuši a objal ho. Nechápal jsem to. Nechápal jsem, co se tam děje. Ale chtěl jsem to pochopit. Za každou cenu.
,,Ori...?"zašeptal jsem.
,,Kdo je to?"zeptal jsem se a sledoval jsem je lehce z dálky. Nevěděl jsem, zda se na mě Ori nebude zlobit, když jsem vylezl ven a riskoval tak. Doufal jsem ale, že se zlobit nebude, protože přeci jen ten muž vypadá... Trochu jako Ori... Že by to byl...?
To bude Oriho táta. Vyjekl jsem v duchu a vykulil jsem oči. Byl mu dost podobný, ale nevěřil jsem tomu. Kde by se tu tak najednou vzal? Proč se vrátil až tak pozdě? Ale jestli je to pravda, tak to Orimu moc přeju a zároveň mu i závidím, protože bych si tak nějak přál to samé.

"Kde jsi byl?" odtáhl jsem se, když jsem uslyšel Gordyho. Vyjukaně na mě koukal.
"Gordy, pojď sem..." přivolal jsem ho k sobě. Bázlivě přilezl po čtyřech až ke mě, ale ukryl se v mé náruči.
"Já? Snad ty a tvoje matka..." posadil se muž.
"Co?" nechápal jsem.
"Když jsi se narodil...bydleli jsme jinde. Jenže...tvoje matka si myslela, že mám milenku, zatímco tě čekala. Nebyla to pravda, ale i tak odešla okamžitě, jak jsme se pohádali. bylo mi to moc líto, už kvůli tobě. O pár let později jsem se dozvěděl, že mám syna a docela pozdě, že tvoje je po smrti." začal vyprávět muž. Gordy mě pevně objal a já ho jednou rukou držel za záda u sebe.
"Myslel jsem si, že jsi asi už mrtvý taky, bez matky...Nemůžu uvěřit, že žiješ..." objal mě znovu. To už jsem se lehce z euforického šoku nad nalezením otcem vzpamatoval.
"Co...co tady děláš?" zeptal jsem se už trochu chladněji.

Přitulil jsem se k Orimu, který klečel na zemi u svého otce. Pak jsem si ale všiml jednoho celkem vážného detailu.
,,Ori... Proč má na sobě ten hábit, který měl ten muž, co mě chtěl zabít?" Zeptal jsem se ho. Začal jsem být celkem nervózní. Nevěděl jsem, co se stane, ani jestli je to opravdu jeho táta, ač si jsou opravdu velmi podobní. Dál jsem se schovával u Oriho hrudi. On jediný mi tady alespoň trochu dodával pocit bezpečí, a tak jsem se na něj tisknul, jak nejvíce jsem mohl. Co když si Ori radši vybere zůstat se svým otcem a mě zabít? Zeptal jsem se sám sebe v duchu a rozklepal jsem se, protože takhle představa byla celkem ubíjející.  

"Gordy, copak je?" pohladil jsem ho po zádech.
"To je taky dobrá otázka - co to máš na sobě?" chrlil jsem na něj otázky.
"Tohle? To je moje roucho, nevidíš?" odsekl lehce drze. Ještě, že tuhle vlastnost po něm nemám...
"Já vím. Takže, co tady děláš? Jdeš si tady pro Gordyho, že?" už jsem se na něj trochu osopil.
"Jeho?" natáhl ruku a odhrnul Gordymu vlasy tak, aby viděl jeho ouška. Gordy, vylekaný jeho dotekem, vytrhl ocásek z kalhot, kde ho měl ukrytý a vyděšeně jím zašvihal sem a tam. Otec lehce ucukl.
"Proč máš toto stvoření zde, chlapče?" zeptal se. To s emi nelíbilo.
"Protože ho mám rád a vzal jsem si ho sem, abych nebyl sám. Nevím, kde jsi byl těch několik let ty." Přitiskl jsem Gordyho víc k sobě.
"Je to prokleté stvoření..."
"To říká kdo?"
"Představený."
"Ty tomu věříš, tati?"
"Jistě, nechci se protivit Bohu."
"Tati...Gordy je naprosto stejný jako ty nebo já. Jenom má ouška, ocásek a je o mnoho roztomilejší."

Bylo krásné, jak se mě Ori zastává, ale i tak jsem byl smutný, že jeho otec sem přišel, aby se mě zbavil. S touto smutnou myšlenkou jsem omotal ocásek kolem Oriho nohy a tím jsem se na něj víc natiskl. Proč všichni říkají, že jsem prokletý? To jsme se dostali do bodu, kde se řeší jen a jen vzhled a vůbec nic jiného? Teda ještě peníze to ano, ale i kdybych měl hory zlata stejně by mě kvůli vzhledu nikdo neměl rád. Až na mojeho úžasného Oriho. Malinko jsem se pousmál a dál jsem ho sledoval. Nechápal jsem výraz jeho otce. Byl tak nějak...rozporuplný...