Norsko bylo pěkné místo, ale jelikož jsem tu nikoho moc neznala, musela jsem si vystačit sama. Táta neustále dojížděl do města a dostavoval dům, čili na mě neměl vůbec čas. Většinu času jsem trávila na hřbetu Glanse, nebo doma.
A taky jsem přemýšlela. Nad NÍM. Hrozně mě iritovalo, že jsem o něm nevěděla vůbec nic, a přesto se mé myšlenky netočily okolo ničeho jiného. Byl tak záhadný a děsivý. Bála jsem se ho, ale zároveň o něm chtěla zjistit víc. Jak pošetilé...

Táta odjel opět do města a já měla hromadu volného času. Mohla jsem dělat, co se mi zachtělo.
Jo, třeba vařit, číst si, jít za Glansem, dívat se na filmy... Ale do ničeho takového se mi nechtělo. Toužila jsem po nějakém blízkém člověku, s kterým bych mohla trávit čas. Nějaký kamarád, kamarádka, zvonek, spolužáci...

Počkat...

Zvonek?

Nastražila jsem uši a po chvíli se ozval hlasitý drnčící zvuk našeho vchodového zvonku, který jsme zatím použili jen jednou. Seběhla jsem schody dolů a zvažovala, jestli mám otevřít. Mohl to být táta, ale to bych slyšela motor naší dodávky. Jenomže nikoho jiného jsem tu kromě paní Rose a Nialla neznala. Ale bylo málo pravděpodobné, že zrovna tihle dva by mě přišli navštívit...

Otevřela jsem tedy opatrně dveře a překvapeně zamrkala, když jsem spatřila JEHO. Netvora. Měla bych mu začít říkat nějak jinak. Nevypadal tak hrozivě. A navíc mi ho pro tu přezdívku bylo líto.

,,Do-Dobrý den,'' pozdravila jsem ho roztřeseně a v duchu se plácla do čela. Proč zním vždycky jak desetiletá holčička?

,,Dobrý,'' odvětil. Zněl opět chladně, ale možná jsem zaslechla i špetku pobavení. ,,Přinesl jsem Vám tohle.'' Do ruky mi podal košík s pečlivě srovnanou utěrkou a umytým talířem. Usmála jsem se a převzala si ho.

,,Děkuju, chutnalo Vám?'' Přišlo mi divné, když jsme si takhle vykali. Kór když vykal on mně, protože jsem nebyla ještě ani plnoletá. Ale připadala jsem si starší, a to jsem v jeho přítomnosti potřebovala. Neměla jsem zapotřebí, aby si o mně myslel, že jsem ubrečená puberťačka.

,,Jo, bylo to výborný,'' řekl a pak se ohlédl za sebe. Hlasitě hvízdl a k jeho nohám poslušně přiběhli jeho dva černí psi. ,,Scare, Dolore! Sednout!'' přikázal a oni povel ihned splnili. Dívali se na mě přátelsky. Úplně jinak než předtím v lese.

,,Páni, máte je vycvičené,'' poznamenala jsem uznale a on pokrčil rameny.

,,Stačí pevná ruka a jde to snadno.'' V očích mu zaplanulo. Na moment jsem spatřila krásný odstín zelené, ale pak se jeho oči zase zakalily, a ten kouzelný okamžik skončil. ,,Tak já už půjdu, jen se Vám chtěl poděkovat a varovat Vás. Do toho lesa nechoďte. Je nebezpečný, a proto tam moc lidí nechodí.'' V jeho hlase bylo slyšet varování, ale nezalekla jsem se.

,,Kvůli Vám? To proto má být nebezpečný?'' zeptala jsem se odhodlaně a on se zamračil.

,,Jo, neříká se to snad?'' procedil skrz zuby. Jeho nálada se změnila během sekundy. Zarazila jsem se a zkoumavě si ho prohlédla. Působil naštvaně, ale bylo vidět, že se ho to jistým způsobem dotýkalo.

,,Říká, ale já tomu nevěřím. Po tom, co jste mi zachránil život.'' Moje slova ho překvapila. ,,Líbí se mi ten les, a pokud jste Vy jediné nebezpečí, pak tam budu chodit nadále. Vlastně,'' usmála jsem se. ,,Nechtěl byste mě po něm trochu provést? Jistě to tu znáte.'' Vypadal zaskočeně, nejspíš nečekal, že ho požádám o něco takového, ale rychle se vzpamatoval a nasadil nicneříkající pohled.

,,To asi není dobrej nápad. Já nejsem typ člověka, co se kamarádíčkuje s okolím. Držte se od lesa a ode mě dál, Maličká. Sbohem,'' rozloučil se a nechal mě tam stát. Zmatenou, popuzenou a rozčílenou.

Z pohledu Netvora

Zamračeně jsem došel zpět k lesu a naposledy se za sebe ohlédl. Na chvíli jsem váhal, jestli se nemám vrátit, ale akorát bych se namočil do něčeho nepěknýho. Ta Maličká neví, co mluví. Nejsem muž, co chodí na procházky, drží se za ruce a přátelí se se středoškolačkami. Jsem vyvrhel. Vyvrhel žijící v lesích. A tak to bude vždycky.

Když jsem dorazil ke své chatě, hned jsem poznal, že je někdo uvnitř. Podrážděně jsem zavrčel a vrazil dovnitř. Samozřejmě, že to byl Niall. Stál u malého kuchyňského pultu a roztřiďoval jídlo do skříněk. Poslední roky byl opravdu drzej.

,,Měl byste si tu víc uklízet, šéfe. Člověk se tu nemůže pomalu ani vyznat.'' Zavrtěl znepokojeně hlavou a já protočil očima.

,,Už zase ty,'' prohodil jsem otráveně.

,,A kdo jinej? Všichni Vás tu maj za magora, takže si nestěžujte,'' uzemnil mě a já se uchechtl. Zapomněl jsem, jak za poslední léta dospěl. Po vystrašeném klukovi nebylo ani stopy. Stál přede mnou kus chlapa s vlastním rozumem a prořízlou držkou.

,,Co jsem ti říkal o tom vykání?'' Povzdechl jsem si a sedl si do svého oblíbeného křesla. Říkal jsem mu to už od doby, co mě před osmi lety objevil. Nikdy mě nepřestal nazývat pane, sire, šéfe... Pořád jsem byl pro něj Vůdce. Pořád jsem byl Nejvyšší.

,,A kde ste byl, pane?'' Naprosto ignoroval mou otázku. Zmetek.

,,Nikde,'' odsekl jsem. Neměl jsem chuť se mu svěřovat o té Maličké.

,,Nekecejte. Za těch několik let Vás mám prokouknutýho. Tak kde, pane?'' Byl vytrvalý. Obdivoval jsem jeho trpělivost se mnou. Tolikrát jsem na něj křičel, odmítal ho a dával mu najevo, že ho nepotřebuju. On zůstal. A já mu byl kupodivu vděčnej. Ale nikdy jsem to neřekl na hlas. Byl by to projev slabosti.

,,Jen někomu něco vrátit.'' Zamračil se a na chvíli ustal ve své činnosti.

,,Někomu?'' Věděl jsem, že se ho jinak nezbavím, než když mu to prostě řeknu.

,,Jedný holce,'' zamumlal jsem.

,,Není ta holka náhodou bruneta, malýho vzrůstu a opálená?'' Kývl jsem a pak se zarazil. Podíval jsem se na něj nevraživým pohledem.

,,Jak o ní víš?'' Zvedl jsem se ze židle a zatnul čelist. Pocítil jsem osten žárlivosti, protože Maličkou jsem přeci zachránil já a taky jsem ji jako první uviděl. Nebo snad ne?

,,Klid,'' bránil se s rukama před sebou. ,,Byla v knihkupectví a bavila se tam s tetou Rose. Je tu nová.'' Jeho sdělení mě zaujalo.

,,A co říkala? Odkud je? Řekni mi všechno,'' přikázal jsem mu a moje autoritativní stránka se opět dostala na povrch. Zasmál se a opřel se o pult.

,,Teta říkala, že se přistěhovala z Kalifornie se svým tátou. Je hodně sečtělá a taky celkem zvědavá. Bavily se prej o Vás, pane. Teta je furt vykolejená z toho, jak Vás tehdy viděla v tom lese. Asi je to hodná holka,'' poznamenal a zvedl jedno obočí. Dobíral si mě.

,,Nech toho,'' odpálkoval jsem ho a zase si sedl do křesla. ,,Nemůžu s ní mít nic společnýho. Kromě tebe s nikým kontakty nenavazuju.'' Niall si otráveně povzdechl a zase se začal hrabat v tašce.

,,Ste hroznej morous, šéfe. Mohl byste navazovat. Už dávno po Vás nikdo nejde.'' Neposlouchal jsem ho. Měl jsem na věci svůj vlastní názor.

,,Jak o mně?'' vrátil jsem se k jeho původní odpovědi.

,,Prostě jí navykládala ty kecy, co tu kolujou. Že zabíjíte a necháváte svý oběti zabíjet Scarem a Dolorem.'' Oba psi zvedli hlavu. Luskl jsem a zase se odvrátili.

,,Vážně?'' zněl jsem potěšeně. I přesto, co jí ta slavná Rose řekla, neutekla. Možná jsem se v té Maličké spletl.

Z pohledu Lydie

Koukala jsem uraženě do stropu s rukama založenýma na prsou a špulila rty. Já tak nemám ráda, když mi někdo poroučí a když mě hned soudí. Mám na věci vlastní názor! Nehodlám se někým manipulovat. Proč bych se měla držet dál? Chci o něm zjistit víc. Nejprve mu budu ale muset vymyslet přezdívku. Říkat mu Netvor, to není úplně dobrý. Tak třeba...

Spasitel?

To ne, připomíná mi to toho psa ze Simpsonových...

A co takhle Nejvyšší? Je to totiž opravdu ten největší muž, jakého jsem kdy viděla. Sám mi říká Malička, tak pro mě bude Nejvyšší. Jeho autorita, postoj a vše kolem, tomu odpovídá.

Proč se tvářil tak udiveně, když jsem mu nabídla, aby mi to tu ukázal? Mohli bychom se navzájem poznat. Mohla bych tu mít dokonce přítele! Ale on nevypadal jako společenský typ... Spíše uzavřený, samostatný, soběstačný...

Možná to chtělo chvíli času. Pak se uvidí...

Před osmi lety

Rok 2009

Z pohledu Netvora

Seděl jsem na velkým kameni v lese, díval se před sebe na malej vodopád, kterej hlučně dopadal do malýho rybníčku, a přemejšlel. Jako vždy jsem myslel jen na diamant. Jen na tu jedinou věc, která mi zbyla. Třímal jsem ho v ruce a rty tiskl těsně k sobě.

,,Takže jsem Vás přece jenom našel, Nejvyšší.'' Pomalu jsem otevřel oči. Zaskočen, že slyším známej, jen trochu zhrublej, hlas.
Otočil jsem se za ním a opravdu spatřil svýho nejvěrnějšího pomocníka. Ušklíbl jsem se. Vypadal dospěleji. Na rukou měl mohutný prsteny, vlasy vyčesaný nahoru a celkově byl vzrostlejší.

,,Pinky,'' pozdravil jsem ho tiše. Nedával jsem najevo své překvapení.

,,Už dávno jím nejsem,'' řekl stroze.

,,Pak já zas už nejsem Nejvyšším.'' Posadil se vedle mě a mlčky hleděl na modrou hladinu. Seděli jsme beze slov několik minut. Skoro jako dlouholetí známí.

,,Odešel jsem hned, jak jsem měl příležitost. Chtěl jsem se vrátit, pane.'' Kývl jsem. Věřil jsem mu. Jemu ano. Ale vracet se ke vzpomínkám, to bylo až moc znepokojující. Stále jsem mlčel a byl za jeho přítomnost vděčnej.

,,Dospěl si,'' poznamenal jsem.

,,Musel jsem. Vy ste mě naučil, že každej kope za sebe. Nebo za opravdovýho přítele. To ste pro mě vy. Nezradím Vás, pane,'' ujistil mě.

,,Já vím, Nialle, a proto si taky jedinej, komu kdy budu věřit.''

┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦ Není to moc dlouhé, ale slibuji, že příště delší bude :)) Musí se to teprve rozjet XDD