Z pohledu Nialla

    S Patem jsme zamířili k místu, kde se nacházela Komora. Šli jsme pomalu, abychom na sebe nevztahovali moc pozornosti. Kamery v rozích se otáčely a zaznamenávaly tak naši přítomnost, kterou měl za pár chvil Center zase vymazat. Věděl jsem, kam jít, ale byl jsem tak zkurveně nervní, že se mi všechny chodby splétaly do jedný.

,,Kam jdeš, Nialle?!'' sykl Pato a strhl mě prudce doleva, kde už se nacházela poslední ulička, která vedla ke Komoře. Vzpamatoval jsem se a zvedl ruce k úrovni hlavy na důkaz omluvy.

Došli jsme na konec chodbičky a vlezli do dveří vedoucích ke Komoře. Na židli seděl obtloustlý hlídač s drobky od koblihy zapletených v hustých vousech, který k nám zvedl svůj mdlý pohled.

,,Prej máš pauzu, vezmu to za tebe,'' prohlásil jsem a Pato kývl, aby potvrdil má slova. Tlouštík se na nic neptal, nechal klíče na stole a se zívnutím se odbelhal pryč spolu s Patem, který ho doprovodil a zůstal stát v chodbě, aby hlídal, jestli někdo půjde.

Trvalo docela dlouho, než se na chodbě ozvaly mužský hlasy. Jeden z nich byl zhrublý a opakoval jen samá vulgární slova, druhej o něco tišší a třetí na sebe upozorňoval jen hekáním. Sedl jsem si na židli, kterou předtím zahříval tlustej hlídač, a čekal, dokud nepřijdou až sem. Pato s někým tiše promlouval a pak se konečně ten důvod, proč jsem se do tohohle všeho vůbec sral, ukázal.

Vypadal děsně. Obličej měl zmlácenej nejspíš od těch dvou goril, který ho ne zrovna jemně táhly do Komory. Bez sebemenší opatrnosti s ním mrštily na měkkou zem potemnělý místnosti a prudce zabouchly, až se ozvala dunivá rána. Pak se ti dva podívali na mě, jen kývli na pozdrav a zase odkráčeli.

Oddechoval jsem a snažil se všechno vstřebat. Nejvyšší si mě nevšiml, protože jeho pohled směřoval dolů. Měl úplně zmrdanej ksicht a mohl každou chvíli upadnout do bezvědomí. Měl jsem obří chuť ty sráče skopat za to, jak se k němu chovali. Nebyl to úplnej svatoušek, ale takovýhle zacházení si nezasloužil. Měl prostě jen kurva že špatnej život a v něm velkou smůlu.

,,Můžeš,'' houkl z chodby Pato a já popadl klíče. Váhavě jsem pohlédl na otáčecí se kameru, za kterou jsem doufal, že stojí pouze Abbie. Odemkl jsem před chvíli přibouchnutý dveře od Komory a dřepl si k nehybnýmu tělu na zemi. Zatřásl jsem s ním a snažil se Nejvyššího probrat.

,,Kurva, Nejvyšší, tohle mi nedělej. Dostali jsme se až do týhle podělaný fáze, kdy stačí jen opustit věznici, tak to tady nezeser!'' přemlouval jsem ho a on něco nesrozumitelnýho zamumlal. Vůbec jsem mu nerozuměl, ale tak těžký tělo jsem sám rozhodně uzvednout nemohl. ,,Pomoc mi, do prdele!'' žádal jsem Nejvyššího a přehodil si jednu jeho svalnatou ruku přes rameno. Zakvílel bolestí, ale to jsem teď musel ignorovat, protože jsme neměli moc času. Zapnul jsem si zběžně vysílačku v uchu, abych mohl poslouchat Centerovy pokyny.

,,Liame, už ho mám, ale zmlátili ho, že ani neví, kde je. Bude to chvíli trvat,'' vysvětlil jsem zběžně, Nejvyššího zase opatrně položil na zem a pak se rozběhl za Patem, aby mi jej pomohl zvednout.

,,Máte čas, hlídám to tu. Lydie je s ředitelem pořád u cel a něco s ním probírá. Zaměstnanci jsou seřazený v řadách a ona je kontroluje. Abbie a já hlídáme po celou dobu kamery. Teď vás jen při odchodu nesmí nikdo zahlídnout,'' mluvil ke mně klidně a já ho poslouchal, zatímco jsem se s Patem snažil Nejvyššího postavit. Nedokázal stát nohama stabilně na zemi, takže je prakticky vláčel za sebou. Byl těžkej jako prase, i když vypadal, že něco zhubnul, a já s Patem jsme s námahou oddechovali. ,,Jděte doprava k požárnímu schodišti, čekám za plotem s dodávkou,'' rozkázal Center a něco naťukal do notebooku. Už jednou se to s Nejvyšším posralo, nehodlal jsem ho v tom nechat znovu.

Šli jsme po dlouhý chodbě a za Nejvyšším zůstávaly drobný kapky krve odkapávajíc mu z úst a nosu. Zatnul jsem čelist a přidal na tempu. Po chvíli už jsem zahlídl vchod ke schodům. Pak stačilo jen dojít ke plotu a vlízt do zaparkovaný dodávky, kde čekal Liam. Tady hlídka totiž nebyla, jen kamery, čili o to jsme to měli malinko snazší.

,,Přidej, Nialle. Ibberson už míří do ředitelny spolu s Lydií. Dýl ho nezdrží!'' popoháněl mě Liam a já zatínal zuby tak usilovně, že jsem se bál, že mi popraskaj a já o ně přijdu. Snažil jsem se rychle a zároveň opatrně nakračovat ze schodů, ale i tak Nejvyšší neustále upozorňoval na svou bolest skučením. ,,Máte nanejvýš pět minut.'' Liamovy kecy mi moc nepomáhaly, ale snažil jsem se co nejvíc motivovat slovama, který mi kolovaly hlavou. Potil jsem se jako prase, bolely mě všechny svaly na těle a navíc jsem se bál, že to vážně nestihnem.

,,Nech mě tady,'' zamumlal Nejvyšší, když už jsme scházeli poslední podlaží a on se trochu vzpamatoval. Překvapeně jsem na něj pohlédl, ale nedíval se na mě. Hlava mu pořád visela směrem dolů a poskakovala mu jako pingpongový míček na pálce.

,,Nemel a radši nám pomoc,'' zavrčel jsem popuzeně a Nejvyšší se pokusil zapřít na nohách. Pomáhal nám aspoň postrkováním se, ale i tak jsme museli používat všechny svaly na těle, abychom ho vůbec nějak odtáhli. Na posledních asi třech schodech před pevnou zemí se Nejvyšší smekl a všichni tři jsme se zřítili do trávy. Narazil jsem si zápěstí a prokousl ret. Pato se chytl za hlavu a Nejvyšší se konečně probral.

,,Co se... děje?'' zašeptal tázavým tónem a otřel si pramínek krve, kterej mu stékal po bradě. Zavrtěl jsem hlavou, že není čas na vysvětlování, a on ztuhl, když si mě všiml. Nedošlo mi, že mě vlastně celou dobu považoval za mrtvýho. ,,Nialle?'' vypadlo z něj nevěřícně a já protočil očima, protože na to teď vážně nebyl čas.

,,Pak ti to vysvětlím, ale teď se pokus prosím tě vstát!'' popohnal jsem ho a opět si jednu jeho paži přehodil okolo ramen. Teď už nám to šlo líp, ale stále jsme neměli vyhráno a pádem jsme ztratili několik drahocennejch vteřin.

,,Nialle, už vědí, že jsou zablokovaný kamery, Abbie se snaží zdržet čas, ale je to marný!'' mluvil panickým tónem Liam a já zavřel oči. Přišel jsem, abych Nejvyššímu zachránil zadek, ne, abych ho poslal na smrt.

,,Drž hubu, zvládnem to!'' přerušil jsem ho a zastavil se u plotu. Zahlídl jsem dodávku, ve který už čekal Liam, ale nikde jsem neviděl vchod na druhou stranu. ,,Kudy se odtud kurva dostanu?!'' zanadával jsem a vší silou do plotu praštil. Nejvyšší se zapřel na nohách a jednou rukou se chytl za moje rameno. V dálce jsem zahlídl běžící Lydii i s Abbie, který se tvářily vyděšeně. Šlo tedy o vteřiny.

,,Jdi, Nialle! Můžu to pořád vzít na sebe a ty se můžeš s ostatníma zachránit. Jděte hlavní bránou. V uniformách vás nepoznaj,'' přemlouval mě Nejvyšší lámavým tónem, ale já to nehodlal vzdát.

,,Kurva, drž hubu! Už jsem se dostal sem, tak to přece nevzdám!'' zavrčel jsem a vytáhl nůž z kapsy, kterej jsem si vzal od Liama ještě v autě. Ten otevřel dodávku a rozběhl se ke mně s kufříkem nějakýho svýho nářadí. Nejvyšší ho sledoval s šokem, ale nic neříkal.

Řezal jsem do tenkejch drátků a vytvářel tak větší a větší prostor pro vchod. Mezitím k nám doběhly Abbie s Lydií, který nám sdělily, že opustily kancelář tehdy, kdy se do ní nahrnuly skupinky policistů, protože si je zavolal ředitel Ibberson.

Všichni jsme se snažili co nejrychleji vytvořit dost velký průchod pro nás tři, ale pak se ozval hlasitej alarm, protože bylo téměř jistý, že našli prázdnou Komoru.

,,To projdem. Serte na to,'' prohlásil jsem, když byla díra v plotu už docela slušně velká. Nejdřív jsem prolezl bezpečně já, pak Pato a nakonec Nejvyšší. Byl na otvor ale příliš velkej, takže se mu drátky zaryly do kůže. Nevšímal si toho a prodral se jimi. Na obličeji mu přibyly další škrábance a vězeňský oděv mu místy prosákl čerstvou krví.

,,Do dodávky!'' zavelel Liam, když už jsme všichni stáli venku z věznice. Liam si sedl za volant a my ostatní dozadu. Ještě s otevřenými dveřmi nastartoval a vyjel pryč.
Z malýho okýnka dodávky jsme zahlídli běžící hlouček policistů, jenž mířil ke svejm služebním autům.

Stále jsme neměli vyhráno.

Z pohledu Lydie

,,Vezmu to do lesa. Sbalte všechny  věci, který tam vzadu sou!'' zavolal na nás Liam mezitím, co řídil, a my brali do rukou vše, co leželo na zemi. Ledabyle jsme to házeli do dvou velkých černých tašek, v kterých už byly nějaké věci.

Nejvyšší se taky snažil pomáhat, ale nemohla jsem mu dávat za zlé, že mu to šlo pomaleji. Neustále se držel za rameno, které měl nejspíš vykloubené, a nevšimla jsem si snad žádného místa, které by ještě nebylo zbarvené do ruda či fialova. Nechtěla jsem věřit tomu, že mu to způsobili hlídači ve vězení jen proto, že dělal nepořádek. V momentě, kdy se to dělo, jsem byla v jiném patře, protože mě Ibberson odvedl pryč, abych to nemusela poslouchat. Tak moc jsem tomu chtěla zabránit, ale pokud jsem chtěla Nejvyššího z vězení dostat, musela jsem to vydržet a pomlčet.

Liam  špičkou auta lehce narazil do stromu u lesa, až jsme pár centimetrů nadskočili, a nařídil nám vystoupit ven. Sám vzal ze zadní části dodávky kanystr s benzinem a začal s ním dopravní prostředek polévat. Niallovi došlo, o co mu jde, a pomohl mu. Já podpírala Nejvyššího, který přivíral oči a vypadal na to, že se za chvíli složí.

,,Jděte dál!'' zahřměl Liam a my o několik kroků ucouvli. Sám vytáhl z kapsy zapalovač, hodil jej otevřený dovnitř velkého auta a rozběhl se k nám. Ozvala se rána a my si lehli k zemi. Zvuk policejních sirén se přibližoval, ale nás už nemusel zajímat. Právě jsme je zdrželi na dost dlouhou dobu, aby si mysleli, že pachatelé narazili do stromu a uhořeli uvnitř dodávky. Obdivovala jsem Liama za to, že ho to během takové chvíle napadlo.

Z lesa jsme se dostali. Vběhli jsme na silnici a zmizeli mezi okolními baráky, odkud Liam zavolal svému příteli Adalbertovi. Byl to nějaký kluk v mém věku, o kterém mi Niall řekl, že je to prakticky Liamův nevlastní syn, o něhož se tak trochu staral. Vrátili jsme se do naší základny v osamocené části Londýna, kterou jsme objevili v den, kdy jsme ''přistáli'' v Hungerfordu. Druhý den Pato pozval Abbie, která si nás vyslechla a později na naši prosbu kývla. Pato jí pak musel slíbit, že jí každé ráno bude vozit do práce snídani, což byla dost nízká podmínka.

Na základně Pato ošetřil Nejvyššího, a když se po pár hodinách Nejvyšší konečně probral, všechno jsme mu vysvětlili. Niall mu vyprávěl o svém plánu se Zaynem, který jsem si já už vyslechla před několika dny. Nejvyšší jen nevěřícně vrtěl hlavou a prohlížel si nás, jako bychom snad byli výplodem jeho fantazie.

,,Děkuju vám. Nikdy bych nevěřil, jak skvělý lidi kolem sebe mám,'' zašeptal vděčně a já se na něj přívětivě usmála. Už zase jsem ho měla u sebe. Teď jsem se ho už nehodlala nikdy vzdát

,,Nejen lidi,'' poznamenal Niall a hvízdl. Dvě černé dogy se vyřítily zvenčí a okamžitě se vrhly na svého milovaného pána, který jim tolik chyběl. Nedbaly na to, že je čerstvě ošetřený, a skákaly po něm a olizovaly ho. On se tomu smál a šťastně si psy tiskl na hruď. Dívala jsem se na to s malým úsměvem a nemohla popsat ten skvělý pocit, že... jsme to zvládli.

Zvládli jsme to.

┼┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼

♦️ Příběh ještě není u konce! Ale... huh, v podstatě už moc nezbývá. Nemuzu tomu nějak verit.