Z pohledu Lydie

,,Kolik je vlastně hodin?'' zeptala jsem se Nialla po chvíle jízdy a ten se podíval na své draze vypadající hodinky okolo zápěstí.

,,Už devět ráno. Což znamená, že máme pouze šest dní, než Nejvyššího odkrouhnou,'' odpověděl mi a seznámil mě tak s holými fakty, které mi způsobily husí kůži na rukou. ,,V pohodě, nestane se to,'' ujistil mě hned na to pevně Niall a já se rozhodla mu věřit, abych se zbytečně nestresovala. Navíc vypadal být o svých slovech neoblomně přesvědčený, a to mě uklidňovalo. ,,Lydie, musíš nám říct všechno, co ses dozvěděla, každá informace je pro nás teď užitečná.'' Sepjal ruce v prosícím gestu a naléhavě na mě zíral po celou tu dobu, co jsem se prohrabovala svými myšlenkami. Promnula jsem si čelo a zapřemýšlela se, abych si vybavila, co nejvíce událostí ze včerejšího dne.

,,Dali mi nějaký dopis, o kterém si mysleli, že jsem ho sepsala já. Je tam prakticky shrnuto všechno o Nejvyššího minulosti. Taky tam stojí, že mě týral a ubližoval mi. Musel to na nás nastražit Zayn, Nialle,'' řekla jsem zkroušeně a on mě vyzval, ať povídám dál. ,,Řekli mi, že bude odsouzen k smrti podle britského soudního procesu. Nechápu to... Neměli přece jiné důkazy než jen ten dopis, který se ani za důkaz považovat nedal, když mnou nebyl podložený, proč by ho tedy odsuzovali k smrti? Věděli snad víc, než stálo v tom dopise?'' Podívala jsem se na Nialla, který nad tím přemýšlel, otočený na sedačce směrem ke mně.

,,Někdo si s nimi zjevně dlouho povídal. Možná to dostali ze samotnýho Nejvyššího. Nevíš, kdy ten soud bude?'' zeptal se mě nadějným tónem, ale pokrčila jsem netušíc rameny, protože takové datum v rozhovoru mezi mnou a poručíkem nepadlo. ,,Tak fajn, teď se budeme muset vrátit znovu do Londýna a cestou vymyslíme plán, jak se dostat za Nejvyšším, ať už k soudu nebo rovnou do vězení,'' reagoval a pak pohlédl na Liama za volantem. ,,Jak se vrátíme? Learjetem? Nebo chceš riskovat cestu s ostatníma cestujícíma?'' Nechápala jsem, o čem mluví, ale do jejich rozhovoru se nevkládala.

,,Learjetem, ale nesmíme přistát na tom samým letišti, odkud jsme vyjeli. Pokud budeme mít štěstí, tak nás nechytěj. Pokud nebudem, tak jsme holt v hajzlu,'' odvětil mu jednoduše Liam a já si s povzdechem opřela hlavu o chladné sklo okýnka. Vsázela jsem na jejich plány a doufala, že se hned nepokazí, protože schopnosti těch tří - a vlastně i ty mé - byly naším záchytným bodem, který jsme nemohli ztratit.

Na letišiti v Norsku jsme nasedli do moderního tryskáče, u kterého jsem předpokládala, že je kradený. Modlila jsem se, abychom za prvé nespadli a za druhé na nás v Londýně nečekaly další policejní jednotky. Všech chlapů v uniformách a obuškami za pasem jsem už měla dost.

,,Tak jo,'' začal Liam, který seděl v pilotní kabině a řídil celý tenhle penězi nacucaný stroj. ,,Čistě teoreticky bych navrhoval dostat Nejvyššího rovnou z vězení až po soudním procesu, kterej může bejt dneska, zejtra, pozítří... kdykoli.
Dostal bych ho z vězení den před jeho smrtí, protože tak budeme mít nejvíc času na promyšlení našeho plánu. Dostat se do věznice nebude žádná prdel. Budeme muset zapojit víc lidí, sehnat si nějaký kontakty, zablokovat spousty zařízení a sehrát ty nejlepší herecký výkony, ale... pokud do toho všichni dáte 110%, můžu vám slíbit, že toho dvoumetrovýho znetvořenýho parchanta dostaneme na svobodu,'' pronesl povzbudivým tónem a já, Pato a Niall jsme navzájem přikývli, i když se mi nelíbilo, jak Nejvyššího nazval, tak mít Centera na své straně bylo obrovskou výhodou, protože už z deníků jsem věděla, jak chytrý je.

,,Fajn, tak teď se pořádně nažerem, ty přistaneš a v Londýně se dáme do práce,'' rozhodl Niall a šel zkontrolovat Scara s Dolorem, kteří leželi ve vedlejší místnosti na posteli. Vypadali být spokojenější, když kolem sebe měli aspoň někoho známého, ale poznala jsem na nich, že neustále vyhledávají svého pána.

Niall nám naservíroval čtyři hamburgery, které jsme koupili cestou v rychlém občerstvení. Koupit to šel samozřejmě Pato, protože já a Niall už jsme přeci jen měli v Norsku nějakou pověst a Centerovi se nikam nechtělo.

,,Tak se modlete,'' řekl pouze Liam a začal klikat na nějaká tlačítka. Na malé obrazovce se mu objevila mapka, na které jsme viděli, kde přesně má přistát. A šlo to skvěle... do chvíle, než Liam zjistil, že je na přistávací ploše plno.

Bylo to logické, protože jelikož ti tři letadlo ukradli, nikdo na letišti netušil, že bude přistávat jiné, než to, s kterými jindy počítali. Okamžitě jsem se připoutala a ignorovala narůstající strach, že umřu dřív, než se dostanu k Nejvyššímu.

,,Kurva! Držte se, budu to muset vzít na pole,'' oznámil nám křečovitě Liam a Niall ze sebe vydal nesrozumitelný pazvuk. Chytl mě nevědomky za ruku a silně ji stiskl. Liam s letadlem klesal stále níž a nepropadal panice jako my ostatní, což se projevovalo na jeho jistých pohybech.

Klesali jsme prudce dolů a já sledovala, jak se pod námi rozléhají větší a větší plochy zeleně. Na ty Liam ale nemířil, letěl dál a stále snižoval svou výšku nad zemí, až jsme se ocitli u hnědých polí. Já drtila ruku Niallovi, on mně, Pato žmoulal v prstech nezapálenou cigaretu a Liam svíral řídící páky.

Najednou mi přišlo, že klesáme nebezpečně rychle, že se přímo řítíme dolů a Center na malý moment úplně zbedl. Tahal za páky tak usilovně, že jsem se bála, že je urve, něco si pro sebe mumlal a vypadalo to, že si odříkává nějakou svou tichou modlitbičku.

,,Do prdele!'' nadával a snažil se letadlo zpomalit. Už jsme mohli být tak tisíc metrů nad zemí a on ho stále neměl pod kontrolou. Myslela jsem na Nejvyššího, protože to jediné mi aspoň trochu pomáhalo se uklidnit. Na jeho zjizvené ruce, záda, obličej. Na zelené pronikavé oči a husté kudrnaté vlasy k ramenům. Na neslušné řeči, sprostý slovník...

,,Kurva!'' zařval Niall nastejno s Liamem, když jsme dopadli. Přistání se tomu totiž říkat nedalo, protože odpadl kus levého křídla a nejspíš i podvozek, ale přežili jsme.

,,Pane bože,'' vydechla jsem s úlevou a zaklonila hlavu, abych se z toho všeho pořádně vydýchala.

,,Zvládli jsme to,'' dostal ze sebe s ohromením Liamem a promnul si třesoucí se ruce.

,,Tys to zvládl,'' opravil ho Niall a pak z letadla vyšel na čerstvý vzduch. Přímo na poli sebou sekl a dlouho jen ležel a zrychleně oddechoval.

Já šla zkontroloval Scara s Dolorem, které jsem našla skrčené pod postelí. Chlácholivě jsem je hladila, dokud se neuklidnili, a pak je vyvedla z letadla ven.

,,Tak pojďte, máme ještě spoustu práce,'' zavelel Liam, když se z toho vzpamatoval, a já ho tedy následovala. Pato s Niallem se za náma ploužili a raději mlčeli.

,,Kde to vlastně jsme?'' zeptala jsem se zamračeně, když mi došlo, že se nacházíme někde, kde bychom Londýn jen těžko našli.

,,Kousek od Hungerfordu,'' odkašlal si Liam a já doufala, že si ze mě dělá pouze legraci.

,,Prosím? A jak se chceš dostat do Londýna?'' Rozhodila jsem rukama a Niall se podrbal zaraženě na hlavě, až mu odstálo pár blonďatých pramínků.

,,Klid. Dojdeme do Hungerfordu, seženeme auto a asi za dvě hoďky tam budem,'' řekl jednoduše Liam a já s povzdechem kývla a pomohla mu vzít pár věcí z letadla. Boty jsem měla špinavé od vlhké hlíny na poli a byla jsem unavená, protože mi přišlo, že jsem se pořádně nevyspala už pár dní.

Za hodinu jsme dorazili do malého městečka jménem Hungerford s rozlohou přibližně třicet kilometrů čtverečních. Sedli jsme si v jedné místní restauraci a Scara s Dolorem nechali čekat venku, kde si poslušně lehli přede dveře a čekali na nás. Byla jsem vyhladovělá, ale měla jsem u sebe naštěstí americké dolary ještě z Kalifornie, které tu brali, takže jsem si koupila rybu s hranolky. Ti tři si poručili domácí burgery a celou dobu diskutovali o tom, jak vlastně akci jménem ''Záchrana Nejvyššího'' odstartovat.

,,Mám kamarádku u policie,'' ozval se nejistě Pato a my na něj s překvapením pohlédli. Vyzvali jsme ho, ať mluví dál a on tedy pokračoval: ,,Je to vlastně moje dávná přítelkyně, s kterou jsem pár let žil, pak jsme se rozešli, každý ze svých důvodů, ale vím, že nám pomůže. Nejméně dostat se nepozorovaně do věznice.'' Rozzářila jsem se, protože tím bylo všechno aspoň o malý kousek jednodušší.

,,Dobře, ještě dneska jí prosím zavolej a pak začnem konečně jednat. Nejdřív to chce ale vhodnej bejvák, kde to všechno naplánujem,'' vložil se do toho Niall s plnou pusou a já pohoršeně zamlaskala. Pokrčil rameny na důkaz, že je to u něj normální, a já to nechala být. Niallovo stolování bylo oproti našim velkým problémům v podstatě běžná věc.

,,Já bych navrhovala, abychom...''

Z pohledu Nejvyššího

Nastal den mýho soudu. Od tý doby, co mě do tohohle hororu přivezli, jsem nesnědl nic. Něco málo jsem vypil, ale na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Většinu času jsem bušil do zdi, do polštářů a nebo se přitahoval na železný tyči nad oprýskanejma dveřma. Bylo to doslova čekání na smrt.

,,Pojďte,'' řekl chladně jeden nabušenej polda, kterej mi zase narušil moje osamocený nicnedělání v cele, a popadl mě za paži. Podíval jsem se na něj se svýma pytlema pod očima a v jednu chvíli mě napadlo ho teď na tom místě přitlačit ke zdi a pokusit se nějak zdrhnout. Ale nenašel jsem v sobě tu sílu a možná ani odvahu. S mým štěstím by mě chytli a hodili rovnou na elektrický křeslo.

Ale já měl přece štěstí. Sice ne na dlouho, ale měl.

A jmenovalo se Lydia a bylo to nejkrásnější štěstí na světě. Takový, že za něj stálo umřít.

Ten policista mě po schodech zavedl do nejvyššího patra. Bylo mi děsný horko a potil jsem se, jako bych právě zaběhl několikakilometrovej marathon. Potřeboval jsem si dát doutník, sklenku whiskey a posadit si na klín svou Maličkou. Ani jsem nepotřeboval tabák a alkohol ke spokojenosti. Jen ji.

,,Tak co, ty sráči? Jak se těšíš na svůj soud? To bude snad poprvý, kdy ti někdo věnuje pozornost, ne?'' zašeptal mi jedovatě do ucha ten posranej polda v uniformě a já se zatvářil stylem, že mi je vlastně úplně u prdele, co říká. A taky bylo.

,,Hele, ty sráči, jak se těšíš na to, až tě po svý smrti budu každej den chodit navštěvovat v noci a strašit tebe, tvou manželku i děti, dokud se, ty sráči, nezblázníš?'' ucedil jsem zpátky a on překvapeně zamrkal. Zjevně nečekal, že budu takhle v klidu.

Upřímně... uvnitř jsem byl na sračky. Rozemelenej na tisíce malejch kousků. Bolelo mě celý tělo. Nebál jsem se smrti. Bál jsem se zapomnění. Bál jsem se, že na mě Lydia zapomene. Sobecky jsem si přál, aby si už nikdy nikoho nenašla a aby láska mezi mnou a jí navždy vytrvala. Byl jsem tak hroznej sobec. Zasloužil jsem si chcípnout.

Předstoupil jsem před ten ctěněj soud, za kterým seděla asi čtyřicetiletá žena a dva prošedivělí chlápkové. Nikdo jinej tu kromě mě, jich a dvou policajtů u dveří nebyl. S povzdechem jsem si stoupl za takovou malou ohrádku a opřel si o ni svoje spoutaný ruce. Vždycky jsem doufal, že  jediný místo, kde pouta uvidím, bude v posteli.

,,Můžeme začít,'' protrhla ticho hlavní soudkyně a s chladným pohledem si mě celýho prohlídla. Nedala na sobě nic znát, když se zastavila na mým zjizveným obličeji, ale věděl jsem, že je z toho celá pryč a v duchu doufá, že už soud skončí, aby se na mě nemusela dívat.

,,Jaké je vaše jméno? Doslechli jsme se, že zjevně žádné nemáte,'' zeptal se mě takovej obtloustlej přísněj chlap, kterej mi připomínal mýho adoptivního otce z dětství.

,,Nemám. Už jsem to řekl. Nepamatuju si ho,'' odpověděl jsem neutrálním tónem a všechny tři si prohlídl. Vypadali být už předem rozhodnutí, co se mnou udělaj.

,,Dobrá, vezmeme to tedy velmi rychle, pane Bezejmenný, protože váš případ je už rozdělán roky a zaslouží si být uzavřený. Britský soudní proces rozhodl na základě těchto faktů, že za obvinění z vražd desítek lidí, ať už z dobré vůle nebo ne, z krádeží a škod v hodnotách stamiliónů, z utíkání před zákonem, přestupků, zneužívání, intrik a teroru Londýna po dobu několika let, jste odsouzen k smrti zastřelením. Náš stát sice trest smrti v roce 1965 zakázal, ale z důvodu překročení tolika zákonů jsme učinili výjimku. Víme totiž, že byste byl schopný i tentokrát proklouznout, i kdybychom vás zavřeli do nejhlídanější věznice na světě. Budete tedy převezen zítra ráno do vězení Frankland ve vesnici Brasside v okrese Durham. Přesně za pět dní vás čeká poprava zastřelením. To je nejbolestivější možná smrt, kterou náš stát nabízí.'' Třikrát klepla svým kladívkem o stůl a já na sucho polkl.

Zasloužil jsem si to.

To jediný mi kolovalo hlavou.