Svoje osmnácté narozeniny jsem proležela v posteli a neměla ani šanci si nic přečíst z Nejvyššího deníku, protože se kolem mě pořád někdo motal. Táta, Arthur, Susan a později i zbytek party, kteří se na mě přišli podívat. Bylo to od nich moc milé, ale radši bych byla sama, když už jsem nemohla do lesa. Přemýšlela jsem, co asi Nejvyšší dělá, jestli je mu po mně smutno a jestli má pro mě taky nějaký dárek. Těšila jsem se, až za ním po tom, co se doléčím, zajdu.

Když se konečně táta vrátil do práce a s obavami mě nechal doma, měla jsem klid na čtení. Takže jsem si vytáhla Nejvyššího deník, pohladila koženou vazbu a četla dál.

Můj život v lese pokračoval. Nedalo se tvrdit, že by byl nějakej nudnej, to vůbec. Norsko se mě bálo, i když mě znalo prakticky jen z vyprávění jedný střelený asijský holky, a měl jsem dokonce jednoho blonďatýho kamaráda, kterej mi neustále vykal a sral se mi do soukromí. Hodněkrát jsem na něj řval a odháněl ho, ale ten zmrd mi stejně otravoval život a já byl za to jedině rád. Taky jsem choval dvě černý bestie, co roztrhaly už pár lidskejch těl, schovával jsem u sebe jeden z nejdražších diamantů na světě a měl jsem ty nejodpornější noční můry vůbec.

Nikdy jsem neměl hezký sny. Často jsem v noci nespal, protože jsem nechtěl vidět všechno to svinstvo, který se v mojí hlavě promítalo jako horor v kině. Moje tělo si přivyklo na málo spánku a naučil jsem se s tím žít. Bylo to lepší, než si dokola opakovat, jak mi zneužili a zabili matku. Jak mi zastřelili tátu a mou malou Miu, ubodali tetu, která mě vychovávala, a jak mě znásilnila moje nevlastní sestra, kterou jsem považoval za svýho strážnýho anděla.

Do nočních můr se přidávaly i zážitky z mýho života v Pěti prstech a života na ulici. Každá noční můra byla jako živá, a proto když jsem se vždycky celej zpocenej probudil, hrozně se mi ulevilo, že v tý situaci nejsem.

Když jsem ale přijel do Norska, moje noční můry se zhoršily. Byly mnohem živější a já se probouzel s hlasitým řevem. Skoro vůbec jsem nespal. Lékem mi na to bylo cvičení. Prostě jsem dělal donekonečna kliky nebo shyby, dokud jsem se neuklidnil nebo nevyčerpal. Připadal jsem si jako malý děcko, který potřebuje nutně mámu, aby ho uklidnila, když se mu zdálo něco nepěknýho. Mě nikdy nikdo neutěšoval. Vždycky jsem na to byl sám.

Často jsem chodil na svoje oblíbený místa v lese, v ruce třímal diamant a ptal se sám sebe, jestli ještě někdy najdu jinej smysl života, než pomstít se Zaynovi. Jestli někdy můj život bude taky dobrej, nebo skončil tehdy, kdy nás přepadli ty hajzlové s tetováními na stehnech a vzali mi všechno.

Žádnej smysl nepřicházel, takže jsem dál žil svůj příšerně temnej a smutnej život Netvora spolu se svými dvěma psy. Procházel jsem lesy, vyřezával, psal, cvičil, vařil, trpěl, přežíval... čekal jsem na zázrak. To bylo jediný, co jsem chtěl.

Tím kapitola končila a já se cítila za Nejvyššího hrozně smutně. Byl tak trpělivý a statečný. Nikdy bych nedokázala to, co on. Nikdy bych nedokázala sama vydržet v lese a čekat na to, až přijde člověk, který mi dojebal život, abych se mu pomstila.

Otočila jsem na další stránku a s překvapením zjistila, že se jedná o poslední kapitolku třetího deníku. Měla jsem divný pocit v hrudi, jako by tím mělo něco končit, ale okamžitě jsem takové myšlenky zase zahnala a pokračovala ve čtení.

Deset let. Deset let jsem musel čekat, ale za to všechno mi to stálo. Můžu asi děkovat osudu, že něco takovýho provedl, protože jsem poznal dívku, která mi naprosto pomotala hlavu. Každej den mi v tom lese dělá lepším. Vkrádá se mi do nočních můr a mnohdy z nich dělá dokonce i normální sny.

Je krásná. Malá, s roztomilým smíchem, tmavými vlasy, modrýma pronikavýma očima a růžovými rty, které už jsem jednou ochutnal a tolik bych si přál udělat to znovu. Říkám jí Maličká, protože je oproti mně tolik křehká a drobná. Je to ještě dítě, ale i tak je mnohem chytřejší a rozumnější než já. Bože! Je jí sedmnáct a nemá za sebou skoro nic. A já? Zabil jsem tolik lidí, tolika sračkama jsem si už prošel a jsem pětatřicetiletej samotář.

Vždycky, když se zjeví u mejch dveří, vím, že můj den bude úžasnej. I kdybych ji měl vidět jen na pár vteřin. Koukat se na ni, naslouchat jí, vložit do ní důvěru, to jsou ty nejhezčí kombinace, který jsem za poslední roky zažíval.

Měl bych ji nechat jít. Měl bych ji nechat jít, než se stane něco, čeho bude později litovat. Neměl bych si ji připustit k tělu, neměl bych dovolit, aby se mi dostala pod kůži, protože jsem si slíbil, že to už nikomu nedovolím, ale...

...ale ona je jiná. Ona mě vidí jinak. S ní mi přijde, že jsem snad normální. Je to můj malej zázrak, na kterej jsem čekal takovou dobu. Moje světlo, který mi svítí na tý hnusný cestě plný temnejch vzpomínek.

Tím deník číslo tři končil a já se rozplakala, protože to celé bylo moc rychlé a krásné. Stýskalo se mi po Nejvyšším, protože už jsem ho několik dní neviděla. Mluvil o mně tak krásně a pak mě klidně dokázal tak bezcitně odehnat. Nerozuměla jsem mu, ale věděla jsem, že pro něj nejsem jen pouhá holka, kterou potkal v lese a pomohl jí. Byla jsem pro něj mnohem víc. Možná ne tolik, co on pro mě, ale aspoň částečně.

Vstala jsem a šla deníky schovat pod matraci své postele. Po policistech jsem tam měla stále nepořádek, ale neměla jsem sílu to uklízet. Bydlela jsem teď v obýváku, kde se nacházela televize i pohodlný gauč. Tátovi to kupodivu nevadilo, a když se chtěl dívat na sportovní stanici, sedl si mi k nohám.

Už jsem neměla horečku a nezbývalo moc času, abych se vyléčila, takže jsem se těšila, až zase vyrazím do lesa. Většinu času jsem trávila díváním se na filmy nebo čtením. Bylo mi samotné smutno a s ostatními jsem se nudila, protože se ke mně chovali jako k marodovi. Osmnáctiny jsem měla oslavit až po tom, co mi bude lépe. Arthur s partou mě chtěli vzít pařit a táta měl pro mě také překvapení. Dárky už jsem ve svých osmnácti moc neřešila. Doby, kdy jsem byla zvědavá na to, co dostanu, odešly, jakmile jsem musela předčasně dospět, protože jsem zůstala sama s tátou.

Přemohla mě únava, čili jsem si zase lehla a usnula. Zdálo se mi o mně a Nejvyšším, jak spolu sedíme u vodopádu a smějeme se.

┼

O další dva dny později už jsem se cítila skoro zdravě, a i když mi táta řekl, že mám i tak zůstat doma, počkala jsem si, až odejde, a pak se šla okamžitě převléknout. Vzala jsem si džíny, tričko, mikinu a udělala ze sebe trošku člověka, i když mi to dalo hodně práce.

Šla jsem se podívat na Glanse a zvažovala, jestli se na něm projet, ale kdyby to zjistil táta, určitě by to nedopadlo dobře. Už tak to mezi námi dost skřípalo a nevěděla jsem, co můžu, nebo ne. Od té doby, co jsem mu řekla, že jsem zamilovaná, choval se ke mně trošku jinak. Jako bych byla nemocná a on se se mnou snažil jednat jen opatrně.

Neběžela jsem, protože jsem si nechtěla ještě zhoršit svůj momentální zdravotní vztah, a tak jsem se spíše procházela a užívala si čerstvého vzduchu. Na Nejvyššího jsem se těšila tolik, že se to ani nedalo popsat. Měla jsem o něj poslední dobou strach, protože se tu neustále ochomýtali policisté, a i když neměli zatím nic, co by je mohlo svést k němu, bála jsem se.

Podlezla jsem provaz a rozzářila se, když už jsem spatřila chatu Nejvyššího. Záclony měl zatažené a z komínu se kouřilo, takže mnou hned projel příjemný pocit, že je uvnitř. Na chvíli jsem  před dveřmi zaváhala, jestli jsme spolu nyní v pohodě, ale když jsem si vzpomněla, jak něžně se ke mně choval, když mě nalezl v lese, tak jsem jen zavrtěla hlavou, abych zahnala pochyby, a zaklepala.

Nic se nedělo. Jen Scar s Dolorem se rozběhli ke dveřím a otírali se packami o dveře, ale nikdo neotevřel. Nezaslechla jsem žádné kroky. Zamračila jsem se a zaklepala znovu, tentokrát mnohem hlasitěji.

,,Nejvyšší?'' zvolala jsem. ,,To jsem já! Lydie!'' Bušila jsem na dveře, ale žádné odezvy se mi nedostalo. Po chvíli se pohnula záclonka v okně, ale než jsem stačila zareagovat, byla zase dole a jen se pomalu houpala sem a tam. Za ní pronikalo světlo z krbu, ale víc jsem nezahlédla. ,,Nejvyšší?'' křikla jsem znovu a došlo mi, že mi neotvírá záměrně. ,,Já vím, že tam jsi,'' řekla jsem a nahlas mi to znělo ještě zoufaleji. ,,Proč mi neotvíráš?'' zeptala jsem se, ale možná odpověď znala předem. ,,No tak! Já myslela, že už jsme to vyřešili, nebo to vyřešíme, ale nemůžeš mě přeci jen tak odstřihnout! Už... Už jsme toho tolik zažili. Ukázal jsi mi spoustu věcí, četla jsem všechny tři deníky! Všechny! A v tom posledním jsi mluvil o mně a bylo to to nejhezčí, co jsem kdy slyšela. Ještě spolu s tím, jak si řekl, že jsi se s nikým necítil tak jako se mnou a že ti ani na nikom tolik nezáleželo,'' mluvila jsem dál a hlas se mi třásl. ,,Copak si to nepamatuješ? Nejvyšší, nedělej hlouposti a pusť mě dovnitř! Já vím, že tam jsi, že mě posloucháš. Chci s tebou mluvit a chci ti toho tolik říct. Já... Já ti musím říct něco hrozně důležitého!'' vyhrkla jsem a doufala, že to zabere. Byla bych schopná mu i říct, co cítím, kdyby ty proklaté dveře otevřel. Ale oni zůstávaly zavřené a mně se do očí nahrnuly slzy. ,,Nedělej to znovu. Nedělej to,'' opakovala jsem. ,,Já už nechci znovu odcházet. Já nejsem jako ti ostatní, co odešli. Já chci být s tebou! S tebou jsem přece do prdele v bezpečí!'' zaječela jsem a pěstmi praštila do dřeva, až mě z toho zabolely prsty.

Neotevřel.

A já tam jen tiše vzlykala a nevěděla, co s tím. Tolik jsem se těšila, že ho uvidím, a on mě tu klidně nechal křičet, zatímco se v teplé chatě určitě pobaveně smál. Představila jsem si, jak v rukou svírá skleničku s nějakým alkoholem a šklebí se. Zabolelo mě z toho u srdce, takže jsem se svezla na kolena a opřela si hlavu o dveře.

,,Slyšíš mě?'' zašeptala jsem a cítila, jak se mi po tvářích zase řinou horké slzy. Bolela mě hlava a hlas jsem měla nakřáplý z nachlazení a rýmy. ,,Otevři,'' opakovala jsem, i když jsem věděla, že je to jen zbytečný výkřik do tmy. ,,Chci být s tebou,'' rozplakala jsem se a mnula si bolavé prsty na rukou, které jsem měla z bouchání do tvrdého dřeva potlučené.

Plakala jsem tam ještě docela dlouhou dobu, než jsem sebrala zbytky své důstojnosti a toho, co mi zbylo ze srdce, a vrátila se domů. Dala jsem si dlouhou nerušenou horkou sprchu, kde jsem se ještě pořádně vyplakala, a pak jsem s bolavou hlavou zalezla do postele, kde jsem po chvíli i usnula. Nezdálo se mi o něm. Nezdálo se mi totiž vůbec o ničem.

Z pohledu Netvora

Celou dobu jsem poslouchal její křik, její tiché mluvení i její pláč a ani nehnul brvou. Musel jsem vytrvat, tak jak jsem si slíbil, takže jsem jen popíjel ze své už třetí sklenice whiskey za posledních pár dní, a zarýval si nehty hluboko do dlaní, abych si bolestí připomínal, že nesmím vstát a jít jí otevřít. Kdybych to totiž udělal, absolutně vše bych posral. Zničil bych ji, a to jsem nechtěl. Teď to možná bude bolet, bude si připadat zrazená a bude možná pár dní plakat, ale její budoucnost pak bude perfektní, protože bude beze mě.

Takže jsem jen seděl a bezcitně poslouchal, jak svýma malýma rukama buší do dveří. Jak vzlyká a zajíká se a její nakřáplej hlas podtrhnutej občasným zakašláním se rozlíhá místností.

Když odešla hlasitě jsem vydechl a vzteky mrštil sklenici i s rezavou tekutinou o stěnu. Střepy se rozlítly do stran a whiskey se rozlila po podlaze. Scar s Dolorem stáli u dveří a kňučeli, marně si myslíc, že přivolají mou Maličkou zpátky.

Zůstal jsem zase sám.