Z pohledu Lydie

    Nejvyšší mě dovedl ke svému chatce a já ani nic nenamítala. Popravdě jsem z něj malinko strach měla. Jen trochu, ale měla, protože jsem právě byla svědkem toho, jak jeho psi doslova roztrhali dva muže.
Nevím, jestli by normální člověk tohle dopustil. Ano, vím, žije sám v lese deset let z neznámého důvodu, a to už z něj normálního člověka nedělá, ale i tak... Zabíjet, ubližovat, nebo k tomu přihlížet, to se přeci nemá.

,,Co se s nimi teď stane?'' nedá mi to a zeptám se. Nejvyšší zastaví přede dveřmi a vytáhne z kapsy svého kabátu klíče.

,,Scar s Dolorem se o to postarají,'' řekne jen, ale to mi nestačí.

,,Chci vědět celou pravdu. Aspoň teď!'' zvýším hlas a dám dobrý důraz na svá slova. Nejvyšší se napne, ale vyhoví mi.

,,Zahrabou je v lese,'' odpoví mi a vejde dovnitř. Následuju ho, ovšem jeho ruky se raději pustím. Dlaň mě z blízkého kontaktu brní, ale momentálně mě to opravdu nezajímá.

,,Na to se přijde,'' zamračím se.

,,Věř mi, že ne,'' uklidní mě a nalije si do skleničky nějaký alkohol. Hodí to do sebe a usadí se do svého křesla.

,,Jak to můžeš vědět?'' přimhouřím oči, ale on mi neodpovídá. Zapálí si doutník a beze slov se zahledí do vyhaslého krbu. ,,Nejvyšší!'' oslovím ho naštvaně. ,,Jak to víš tak jistě?'' zopakuji svou otázku, ale stejně se odpovědi nedočkám. ,,Řekni mi to, Netvore!'' Už zním naštvaně a Nejvyšší sebou po mém oslovení trhne. S vražedným pohledem se mi zadívá do tváře, ale já oční kontakt nepřeruším. Ne, nebojím se ho. Mně přeci neublíží.

,,Jaks mi to řekla?'' zeptal se až s podezřele ledovým klidem a doutník položil do popelníku.

,,Prostě mi odpověz!'' ignoruju jeho otázku. ,,Víš, co chci slyšet.'' Nejvyšší vstane a napřímí se. Zakloním hlavu, abych se mohla dívat do jeho z poloviny zahalené tváře, a vyčkávám.

,,Vím to proto, protože s tím mám už hodně zkušeností,'' odpoví tichým tónem a mně po zádech přejede mráz.

,,Kolik si zabil lidí? Nebo nechal zabít?'' ptám se dál, ale nevědomky o krok couvnu.

,,Přestal jsem to počítat,'' zašeptá a já na sucho polknu. Nebojím se ho. ,,Můžeš jít. Všichni odchází,'' řekne klidně. ,,Všichni se mě bojí,'' pokračuje. ,,I ty.'' Zavrtím hlavou.

,,Nebojím se tě,'' řeknu pevně, ale v hlavě mi kolují pochyby.

,,Právě si viděla, jak jsem poštval svoje dva psy na ty grázly. Před chvíli jsem ti řekl, že jsem vlastně vrah, a ty se nebojíš?'' zeptá se pochybovačně a o malý kus se přiblíží.

,,Ne,'' odvětím.

,,Proč ne?''

,,Já nevím, ale prostě se tě nebojím.'' Narazím zády do zdi a leknutím nadskočím, protože mi dojde, že jsem skoro celou dobu couvala.

,,Musíš se mě bát,'' ucedí. ,,Musíš se mě bát, Maličká,'' opakuje.

,,Proč? Nechci se tě bát. Já-,'' zaseknu se. ,,Já tě beru jako přítele.'' Dobře, to není úplně pravda. Odkdy Vás přitahuje Váš o skoro osmnáct let starší kamarád?

,,My už dál nemůžeme bejt přátelé,'' řekne najednou a já ztuhnu.

,,Co? To ne! Jasně, že můžeme. Ještě jsme vůbec-,''

,,Kurva, Lydie, právě jsem ti ukázal jen malou část sebe a už vím, že se strachy třeseš! Kdybysme byli nadále přátelé, mohla by ses dostat do velkých potíží, je ti to jasné?!'' vyjede najednou a já překvapením otevřu ústa. Ještě jsem ho nikdy neslyšela mluvit takhle. Tak naštvaně, rázně, hlasitě. Ano, znám ho chvíli, ale i tak.

,,Já. Se. Tě. Nebojím!'' zopakuju mu každé slovo zvlášť a o krok se přiblížím.

,,Jdi, Maličká,'' šeptne a přivře oči. ,,Jdi, prosím,'' vydechne, ale já zakroutím hlavou.

,,Ne,'' řeknu. ,,Já nejsem jako ostatní. Já neodejdu.'' Zvednu bojovně bradu. ,,A-A můžeš si říkat, co chceš, ale nepřesvědčíš mě,'' mluvím dál. ,,Já vím, že bych se ti měla stranit. Že to, co se stalo, je trestný čin, a tak podobně. Že se tu možná bavím s psychopatem, ale nejdu. Nejdu, protože jsi můj přítel.'' Nejvyšší na mě kouká z odstupem několika metrů a v očích mu žhnou malé plamínky. ,,Viděla jsem umírat svou mamku na rakovinu, opustila svůj domov, přijela do naprosto cizí země a rozprášila mámin prach do neznámé krajiny. Já už se nemám čeho bát. Já už se nebojím.'' A teď to myslím zcela vážně. Teď jsem si svými slovy naprosto jistá.

,,Maličká-,''

,,Ne! Nevyháněj mě!'' křiknu. ,,Mám ráda naše společné chvíle! Chápeš to? Nemůžeš je jen tak zahodit, protože se bojíš, že mi ublížíš. Já vím, že ne!''

,,Maličká-,''

,,A víš, co? Nevadí mi, že jsem porušila mámin slib, že se nebudu stýkat se špatnými lidmi. Tím nechci říct, že si špatný, ale svatoušek zrovna taky ne. A i když netuším, proč žiješ deset pitomejch let v tomhle lese, proč nosíš takovouhle masku, černý oblečení, nestýkáš se s lidmi a nechceš mi říct nic, tak to budu respektovat. Jen mě neodháněj!'' přeruším ho znovu a opřu se do svých slov.

,,Maličká-,''

,,Něco ti tu říkám, můžeš mě laskavě poslouchat? Tohle není pouhej výkřik do tmy, to je-,''

A pak se to stalo.

Ten pravý nefalšovaný okamžik plný motýlku v břiše, mravenčení, nepravidelného dýchání, bušení srdce, zmatenosti...

Vůbec jsem to nečekala. Po pravdě se divím, že si z toho něco pamatuju, protože se mi ihned podlomila kolena a zatmělo se mi před očima.

Tím chci říct, že bych očekávala cokoli jiného, ale ne tohle. Dokonce jsem si myslela, že mi třeba dá facku za mou prořízlou pusu, nebo mě pošle domů s tím svým chladným pohledem...

Ale...

Aby mě políbil?

Byla to krásná vzpomínka na něj. Když mi položil své velké teplé dlaně na tváře a vrhl se mi na stále se pohybující rty. Dotýkal se mě tak něžně a opatrně, jako bych se měla za pár chvil rozpadnout. Držel mě jen za hlavu, ale i tak se mi chvělo celé tělo.

Necítila jsem vůči němu žádný odpor, a už vůbec se mi neznechutil tím, že měl jizvu přesně v koutku úst. Ne, protože do toho jednoho střetnutí našich rtů dal tolik pocitů, že jsem nestačila vnímat nic jiného.

Opětovala jsem mu políbení až po tom, co jsem se jakž takž vzpamatovala, a to už se ode mě pomalu odtahoval. Otevřela jsem okamžitě oči a spatřila jeho napůl provinilý a na půl zmatený výraz.

Proč to udělal?

,,Omlouvám se,'' vydechl. ,,Jen už jsem nevěděl, jak jinak tě umlčet,'' přizná a já polknu. Prohlédnu si důkladně jeho obličej a čekám, co se bude dít dál.

,,Nemusíš se omlouvat,'' ujistím ho tiše.

,,Musím, neměl jsem to dělat.'' Odtáhne se úplně a urovná si masku.

,,Lituješ toho?'' Nakrčím obočí a on zaváhá.

,,Ne, jen-,'' odmlčí se. ,,Už se to nestane, promiň.'' Uhne pohledem a já zklamaně pokývám hlavou.

To je vše?

Náš první, a můj opravdový, polibek a skončí  to takhle?

Několik minut mlčíme, než se rozhodnu raději odejít. Nejvyšší to respektuje a doprovodí mě ke dveřím. On nic neříká, já nic neříkám. Prostě ticho. Dalo by se to považovat i za to trapné ticho, protože Vám v hlavě koluje myšlenka, že byste vážně měli navázat nějaký rozhovor, ale nic Vás nenapadá...

Dveře si otevřu sama a chvíli v nich nehnutě stojím. Kužel světla dopadá na hliněný plac přede mnou a vytrácí se někde v hloubi lesa. Udělám jeden krok dopředu, ale ani ho nestačím dokončit a sama od sebe se otáčím a zavěšuju se do Nejvyššího. Přitáhnu si jeho obličej k tomu svému, abych překonala tu vzdálenost mezi námi, a znovu ho políbím. Tentokrát vedu já.

Dám si dobrý pozor, abych se nedotkla jeho pravé strany obličeje a nijak nezavadila o masku. Šikovně mu obmotám ruce kolem krku a on si mě vyzvedne do vzduchu. Musím být tak půl metru nad zemí.

Oba se do polibku více opřeme a já samu sebe skoro nepoznávám. Vím, že se na něj nebudu moct pak ani podívat, ale koho to zajímá? Teď jsem tady. V náruči toho nejzáhadnějšího muže, co existuje, a tisknu do něj svou veškerou důvěru.

┼ 

   Po tom, co jsme oba zpracovali fakt, že jsme právě jeden druhému dali najevo, že se navzájem přitahujeme, mě Nejvyšší doprovodil na kraj lesa. Mezi námi vládlo ještě trapnější ticho než předtím u těch dveří.

Raději jsem se s ním jen rozloučila a zamířila domů.

Úplně jsem během toho zapomněla, že jsem měla být na party s Arthurem, a tak jsem zamrzla na místě, když jsem spatřila červené auto před naším domem. Pomalu jsem vpochodovala na dvůr a doloudala se ke dveřím. Zdráhala jsem se zaklepání, ale nakonec jsem to riskla.

Dveře se otevřely během vteřiny a za nimi stál vyděšený a do toho zuřící táta. Na sucho jsem polkla, ale než jsem stihla něco výmluvného říct na svou obranu, málem mě rozmačkal v drtivém objetí. Nečekala jsem to, takže jsem kolem něj obmotala ruce, až když mi došlo, co se děje.

Po tom, co jsme se odtáhli a já se vydýchala, táta na mě začal sypat hromadou otázek, informací a sdělení, že mi z toho málem vybouchla hlava.

,,Jak si to představuješ? Kde si byla? S Arthurem tu trneme strachy! Neznáme to tu, Lydie, kdokoli ti může ublížit a já se to nedozvím! Co se to s tebou sakra děje? Je to proto, že jsme nezůstali v Kalifornii? Vyčítáš mi to? Kde se celý dny touláš? A kdes byla dneska?! Protože jestli to takhle půjde dál, nevím, jestli byl dobrej nápad sem jezdit! Možná se vrátíme zpět do Kalifornie, abys v září nastoupila do čtvrtýho ročníku tam!'' chrlil ze sebe a já se to snažila všechno pobrat. Mezitím jsem ale stále vymýšlela výmluvy.

,,Tati, stop!'' umlčela jsem ho. ,,Já nechci zpět do Kalifornie, jasné? Jsem tu šťastná, líbí se mi tu a našla jsem si tu možná i nové přátelé. Kde se celý dny toulám? Chceš to vážně vědět? Toulám se místy, kde je mamka. Hlídá mě. Neber mi to tu, tati. Prosím. Omlouvám se za dnešek. Šla jsem na chvíli ven před ten stan, kde se to pořádalo, a pak jsem se nevědomky vydala cestou domů. Jsem v pohodě, živá a zdravá. Hlavně přestaň vyšilovat!'' povzdechla jsem si a táta se opřel o zábradlí na schodech. Arthur stál celou dobu poblíž a snažil se dívat kamkoli jen ne na nás. Vítej u našich rodinných problému...

,,Lydie,'' promluvil táta šeptem. ,,Kdyby si dělala něco špatnýho, řekla bys mi to, že jo?'' ujistil se táta a já za zády zkřížila prsty.

,,Jistěže.'' Jak moc jsem nesnášela lhaní. Ale co jiného říct, když váš rodič zuří a vy se bojíte o jeho i své zdraví?

,,Děkuju,'' pronesl už s větším klidem a ukázal na dveře obýváku. ,,Jdu si teď na chvíli lehnout na gauč. Vy si to tu spolu vyřiďte a raději mě nerušte. Musím se uklidnit.'' Odešel do obýváku a já se cítila opravdu provinile.

,,Promiň, že jsem šel hned žalovat, ale fakt jsem se lekl,'' ozve se najednou Arthur a já k němu stočím pohled. Mávnu nad tím rukou a jsem vlastně ráda, že už je to za mnou.

,,Neomlouvej se. Byla to moje chyba. A navíc jsem ti překazila večírek.'' Nad tím mávne rukou zase Arthur.

,,Těch ještě bude,'' uchechtne se. ,,Když o tom mluvíme, nechceš jít s partou a se mnou zítra zase ven? Napadlo nás zajet do sousedního města na nějaký drinky, zapařit a tak,'' prohodí, ale vypadá trochu nervózně.

,,Jo, ráda bych. Snad mi to táta dovolí,'' usměju se vděčně a doprovodím ho ke dveřím. ,,Tak v kolik tě mám kdyžtak čekat?'' zeptám se ho a on si z kapsy vytáhne mobil.

,,Víš, co? Napiš mi svoje číslo. Ozvu se ti,'' navrhne a já si od něj mobil převezmu. Naťukám tam těch devět čísel, které mám v hlavě už několik let, a on si mě ještě pro srandu vyfotí. ,,Tak zatím, Lydie,'' rozloučí se a zamíří ke svému autu.

Chvíli ještě stojím u dveří a zadívám se k lesu. Nikdo tam není, takže si jen zklamaně povzdechnu a zalezu zpátky dovnitř. Táta nakonec na gauči fakt usnul, takže jsem ho jen s pobaveným úsměvem na rtech přikryla dekou a vyběhla po schodech do svého pokoje.

Převlékla jsem se, vykoupala a pak si jen před zrcadlem pročesávala vlasy a přemýšlela. Vybavila jsem si polibek s Nejvyšším a zašimralo mě z toho v břiše. Můj bože, vždyť já políbila Netvora! Toho Netvora, kterého se všichni bojí!

A co hůř...

Mně se to dokonce líbilo...

┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦ Dnes je díl zase kratší, ale to je jedině dobře, protože dopříště můžete být zase napnutí <3

♦ Jsem docela zvědavá na vaše reakce, protože se tu poprvé odehrálo něco romantického :D! Trvalo mi to 14 kapitol, než jsem se k tomu rozhoupala :D