Každý děláme chyby. A tím myslím, že vážně úplně každý. Nejvyšší je názorným příkladem, protože udělal tolik chyb, že se to nedá ani spočítat. Niall udělal chyby. Moje mamka i táta rovněž.
Ale... včera a dneska jsem ji udělala já. A to tu, že jsem u Nejvyššího přespala. Vlastně to bylo nevědomky. Hráli jsme karty a pak se dívali do ohně a povídali si. A já si přehodila nohy přes jednu opěrku křesla a než jsem se nadála, už jsem spala.

Nepamataju si na to, že by mě Nejvyšší vzal a odnesl do své postele, ale udělal to. Sám snad ani nešel spát, protože ráno vypadal dost unaveně. Se zmačkaným oblečením jsem kolem deváté hodiny vystřelila z jeho velké postele a vlítla do hlavní místnosti. Byla jsem načichlá jeho kolínskou, protože mu tak voněly všechny peřiny i povlečení.

,,Nejvyšší! Proč si mě včera nevzbudil?!'' vyčetla jsem mu a zašmátrala v kapse po mobilu. Když jsem ho odemkla, všimla jsem si spousty nepřijatých hovorů od táty i Arthura. ,,Do háje,'' zaklela jsem a obula si boty, které ledabyle ležely u dveří.

,,Vypadala si spokojeně. Nechtěl jsem-,''

,,Táta mě zabije!'' skočila jsem mu do řeči a po těchto slovech vystřelila ze dveří. Ani jsem se neohlédla a sprintovala domů. U kraje lesa jsem se zastavila, protože před domem stálo policejní auto. Byl u něj ten starý poručík, kterého jsem si pamatovala, a jeden mladší. Polkla jsem a nenapadlo mě nic lepšího, než se zase vrátit k Nejvyššímu, protože jsem netušila, jak bych se v jejich přítomnosti měla zachovat. Celá zpocená a neupravená jsem zabušila na jeho dveře a on mi je okamžitě otevřel.

,,Nejvyšší! Jsou tam policisti, oni na tebe přijdou, když se budou vyptávat. Co mám sakra dělat?'' panikařila jsem a prohrábla si frustrovaně vlasy.
Už předtím, když byl Erik v nemocnici se vyptávali, a jen o fous Nejvyšší unikl odhalení. ,,Co když si táta vzpomněl na včerejšek? Co když je to tím všechno v háji?!'' zvýšila jsem hlas a dívala se na něj vystrašeně. Nejvyšší zatnul pěsti a rozmýšlel se. Než stačil něco říct, zazvonil mi telefon. Na displeji svítilo tátovo jméno a já čekala, co mi Nejvyšší poradí.

,,Vem to a řekni mu, že si zabloudila,'' navrhl a já pozvedla jedno obočí v tázavém gestu.

,,Co když ví o včerejšku?'' zeptala jsem se místo toho, abych ho poslechla.

,,Prostě to udělej. Ztratila ses. Potom, co přišel domů, ses šla projít, nechala ses unýst, a teď nevíš, kde si. Nanejvýš dostaneš zaracha,'' přesvědčoval mě a z jeho úst to znělo tak šíleně jednoduše. Když už mobil zvonil moc dlouho, zvedla jsem ho.

,,Halo?'' hlesla jsem roztřeseným hlasem a Nejvyšší mě celou dobu pozorně sledoval.

,,Lydie? Lydie! Seš v pořádku? Kde si?! Kam tě odvezli? Pamatuješ si něco?'' vysypal na mě hromadu otázek a já si promnula s povzdechem čelo. Tohle bude mnohem obtížnější, než jsem si myslela.

,,Jsem v pořádku, tati. O čem to mluvíš?'' nechápala jsem a Nejvyšší se zamračil.

,,Pamatuju si, že jsem u našeho domu viděl ty velký černý psy, pak mě něco praštilo do hlavy a všude byla tma. Probudil jsem se ve svojí posteli a tys byla pryč. Hrozně se o tebe bojím, kde jsi, zlatíčko?'' Do háje! Do háje! Měla jsem mu nechat vzkaz. Nemuselo by k tomuhle dojít.

,,Já-,'' nestihla jsem nic doříct, protože v mobilu zapraskalo a hovor si převzal někdo jiný.

,,Slečna Butlerová? Tady poručík norské policie, už jsme spolu mluvili. Pokud můžete, nahlašte svou polohu, myslím, že si musíme vyjasnit nějaké vaše výpovědi,'' promluvil přísně a já ztuhla. Zírala jsem na Nejvyššího a on povolil všechny mimické svaly v obličeji.

,,Ehm, jsem... u lesa. Za chvíli budu doma,'' řekla jsem rychle a poručík nestačil nic dodat, protože jsem hovor položila. Podívala jsem se na Nejvyššího a vrtěla nevěřícně hlavou.

,,Oni něco tuší, Nejvyšší. Chce si vyjasnit nějaké moje výpovědi. Ten pitomej poručík.'' Rozbrečela jsem se, protože jsem se hrozně bála toho, co nastane. Že prohledají les, najdou Nejvyššího, zjistí, o koho se jedná, a pošlou ho na doživotí do vězení. Já tu zůstanu sama, jen s jeho deníky a vzpomínkami.

,,No tak,'' šeptl chlácholivě a přitáhl si mě do náruče. Tvář jsem zabořila nad jeho pevné břicho a usedavě brečela ještě několik minut. A on mě hladil po vlasech a nepouštěl mě, abych se náhodou nesesypala na zem.

,,Nedovolím, aby tě našli,'' zašeptala jsem rozhodně. ,,Nedovolím to,'' ujišťovala jsem nás tím oba a zvedla k němu pohled. Mlčky se ke mně sklonil a něžně mě políbil, čímž mi do těla přivodil více energie a vzrušení.

,,A já nedovolím, aby se ti cokoli stalo, Maličká,'' opětoval mi tiše a ještě jednou mi na rty vtiskl letmý polibek.
Pak jsem se ho pustila a rozběhla se směrem k domovu. Vylezla jsem u silnice, aby mě nespatřili, jak vycházím z lesa. Vlasy jsem si zastrčila za ucho a urovnala si na sobě oblečení.

Když už mě z dálky zahlédli, táta se ke mně šťastně rozeběhl. Nemohla jsem mu mít za zlé, že policii zavolal, přeci jen jsem byla jeho dcera a on se bál.

,,Lydie,'' vydechl a objal mě. Držel mě v náručí docela dlouho, a když se odtáhl, nakrčil nos.

,,Cítím silnou kolínskou. Takovou nepoužívám ani já, ani ty.'' Zamračil se a já si zaraženě čichla ke své mikině. Opravdu jsem ucítila Nejvyššího, ale než jsem stačila cokoli říct, vyrušili nás policisté.

,,Chcete to probrat tady u vás, anebo s námi pojedete na stanici, slečno Butlerová?'' otázal se poručík a netvářil se zrovna přátelsky. Sklopila jsem pohled, abych se mu nemusela dívat do přísných očí, a zamumlala, že chci zůstat doma. Tam jsem se přeci jen cítila více v bezpečí.

Společně jsme všichni zamířili dovnitř a táta udělal policistům i sobě kafe. Mně nalil čaj a s hlubokou vráskou uprostřed čela se opřel o kuchyňskou linku. Seděla jsem naproti poručíkovi u jídelního stolu a snažila se zakrýt všechnu nervozitu.

,,Slečno Butlerová, při posledním rozhovoru jsem Vám sdělil, co se nejspíš ukrývá v norských lesích. Něco, co souvisí i se zmizením dvou nezvěstných mužů.
Před několika dny jsme považovali za pachatele vlky, kteří napadli vašeho kamaráda Erika Kalberga. Bohužel, můj pomocník,'' ukázal na mladého policistu vedle sebe. ,,K mému překvapení zjistil, že se vlci v těchto lesích vyskytovali naposledy před desítkami let.
Asi se ptáte, jak to s vámi souvisí, ale já se obávám, že odpověď předem znáte. Protože pan Erik Kalberg si vybavil z té osudné noci pár věcí, které dost protiřečí vaší výpovědi.'' Přísně mě sledoval a já se snažila tvářit neutrálně. Bylo to těžké, těžší než hloupá zkouška z herectví, v kterém jsem nikdy moc neexcelovala.
Táta to s šokem poslouchal a já jen čekala, kdy mě začne obhajovat a říkat jim, že jsem hodná holka a nikomu jsem nikdy neublížila.

,,Vzpomněl si, že ho napadli nějací dva černí psi. Shodou náhod se velmi podobají popisu, který nám předložil váš otec. Ty psi vás na rozdíl od pana Erika nenapadli a vy jste je sama zvládla pohotově odehnat. Dál už nám pan Kalberg nic neřekl. Ale,'' poručík si odkašlal a já se v duchu zhroutila na zem. Co mu budu nalhávat? Vždyť ví pravděpodobně úplně všechno...
,,Váš přítel Arthur si vybavil okolnosti jeho pádu před pár dny. V nemocnici jste řekla, že upadl, ale pan Arthur si vybavuje, jak jste se pohádali poté, co k vám přiběhli dva velcí černí psi, a jak ho něco zezadu zasáhlo do hlavy. Což mě dovádí k věci, jestlipak znáte zvěsti o jistém Lesním Netvorovi z lesa?'' navázal další  otázkou, kterou trochu odbočoval od svého původního monologu, a já si hraně povzdechla. Budu muset zapírat, usmyslela jsem si, protože jiné šťastné východisko jsem neměla. Chtěla jsem chránit aspoň Nejvyššího, když už ne sebe.
Najednou mi došlo, že bych byla schopná vzít úplně všechno na sebe, aby on sám byl v bezpečí.

,,Víte, pane poručíku, tyhle zvěsti znám. Slyšela jsem je mnohokrát ve městě, od přátel, a dokonce i od mého otce.
Dvoumetrový muž, se dvěma černýma dogama, s chromou nohou a z poloviny zakrytým obličejem, který je pravděpodobně znetvořený, chladnokrevně zabijí každého, kdo vstoupí do jeho lesa.
A víte, co vám na to řeknu? Jsou to báchorky. Nikoho takového neznám, pokud to chcete vědět.
Ano, dva černé psy už jsem párkrát viděla. Ale koho jsou, to nevím. A pochybuju, že budou žít sami v lese,'' odpověděla jsem mu prakticky na všechno a on se narovnal. Přimhouřil oči a ptal se dál:

,,A odkud je tedy znáte?'' Rychle jsem si vymýšlela odpověď a pak stejným tónem pronesla:

,,Potkala jsem je jednou poblíž města. Přiběhli ke mně a byli velmi přítulní. Pochybuju, že by byli schopní napadnout člověka.'' Vím, že by na mě mamka nebyla pyšná. Že ani táta, který vůbec nic nevěděl, by se na situaci nedíval nadšeně, ale teď mě podporoval a byl připravený zakročit tehdy, kdy by viděl, že se cítím nepříjemně.

,,Ale co ty černí psi, které viděl Erik?'' Poručík už nezněl tak sebejistě a já ho svou odpovědí opět trumfla.

,,Položme si ruku na srdce, pane poručíku. Myslíte si, že když vám schází kus nohy, krvácíte, jste pod vlivem alkoholu a v hlavě máte myšlenky na jistého maniaka, který zabíjí skrze své černé dogy, dokážete logicky smýšlet? Já si upřímně myslím, že ne. Co ho napadlo, to nevím, ale rozhodně to nebyl nějaký vymyšlený Netvor.'' Poručík byl zjevně s celou situací dost nespokojený. I ten mladý se tvářil docela naštvaně.

,,Dobrá, prozatím vám budeme věřit, ale pamatujte si, slečno Butlerová, že i za lhaní se může jít sedět,'' pohrozil mi poručík a já se snažila na sobě nenechat nic znát. Asi jsem se během svého dospívání v hereckých schopnostech zlepšila.

,,Na shledanou,'' rozloučili jsme se s nimi spolu s tátou a on je vyprovodil až na dvůr.
Já si na moment schovala obličej do dlaní a potichu si zanadávala. Pak jsem se zvedla a běžela do svého pokoje.
Všechno, co jsem měla na sobě, jsem hodila do koše na prádlo a dala si dlouhou nerušenou sprchu, při které jsem po celou dobu brečela. Slzy se mísily s vodou a já si přála, aby to všechno dobře dopadlo.
Přála jsem si, aby Erik nikdy do toho lesa nevlezl, abych se nikdy nespřátelila s Arthurem, protože kdyby se tyhle věci neudály, mohla jsem chodit za Nejvyšším s čistým svědomím.

Vylezla jsem ze sprchy, převlékla se a došla ke své posteli. Táta se za moment objevil ve dveřích a tvářil se ustaraně, na vůni kolínské, která táhla z mé mikiny, už si naštěstí nevzpomněl.

,,Broučku, je mi líto, že si musela absolvovat ten rozhovor. Dějí se tu divné věci. Bojím se o tebe,'' sdělil mi a já se slabě pousmála. Táta si sedl vedle mě na postel a jednu ruku mi dal kolem ramen.

,,Tati, nevěříš tomu, že ne? Že je tu Netvor a že s tím mám něco já společného.'' Tázavě jsem na něj pohlédla a on chvíli mlčel. Váhal se svou odpovědí, ale jako vždy mě nezklamal.

,,I kdybys někoho takovýho znala, vždycky bych byl na tvý straně, pokud bych věděl, že si v bezpečí.'' V jeho hlase jsem zaslechla varování, ale nechtěla jsem se v tom nadále šťourat. Opřela jsem si o tátu hlavu a on se mnou kolébal, dokud se tlukot mého srdce neustálil. Poté odešel do obýváku a pustil si fotbal.

Já se ještě podívala na mobil, na nová upozornění na facebooku, a zamračila se, když jsem si všimla těch množství zpráv od mých nových přátel. A hlavně od Arthura.

Arthur: Promiň, vyslýchaly mě. Řekl jsem jen to, co si opravdu pamatuju. Možná jsem to pomotal, omlouvám se, jestli jsem ti přivodil nějaký potíže. Mám tě moc rád.

Odepsala jsem mu, že je to relativně v pohodě a že ho mám taky ráda, ale víc jsem si s ním chatovat nechtěla. Docela zkomplikoval dění celého tohohle případu.

Ian: Ahoj, Lydie, slyšel jsem, že se něco děje u vás doma. Doufám, že si v pořádku, protože jsme se o tebe dost báli, když ses neozývala. Erik kecá hlouposti. Na žádnýho Netvora nevěřím.

Tomu jsem odepsala delší odpověď, protože se mi líbilo, jak se k té situaci postavil. Všimla jsem si zprávy od Camilly a zadržela dech.

Camilla: Nevím, co se tam v tom lese stalo, ale vím, že nebejt tebe, přišla bych o člověka, na kterým mi záleží ze všeho nejvíc. Nebudu si tu vylejvat srdíčko, ale pokud se mnou budou poldové něco řešit, jsem na tvý straně. Férovejch lidí si já vážím a myslím, že jsem tě dost podcenila.

Camilla: Neznamená to, že jsme hned nějaký bff, nebo jak se tomu dnes říká...

Zasmála jsem se a hned jí odepsala.

Lydia: Děkuju:) Já si zase vážím svých přátel, a pokud mezi ně patříš, vážím si i tebe.

Lydia: Platí, protože přehnaný projevy taky nemusím...

Mobil jsem vypnula a hrábla pod polštář. Pohodlně jsem se opřela o stěnu vedle postele a deník otevřela. Potřebovala jsem postoupit dál, takže jsem ihned začala číst.

S Niallem jsme slušně přežívali, protože už jsem nemusel lízt do města. On mi obstaral jídlo a šaty a věci, co jsem nutně potřeboval, a já mu na oplátku dával peníze, kterejch jsem měl nechutně moc.
Niall se totiž spojil s Ricem, kterej nám poštou poslal můj vybrakovanej účet, kterej byl pár let nevyužívanej. Bylo to jedno z mejch nejlepších období. Nebyl jsem sám, ale dělal jsem před Niallem odtažitýho, měl jsem všeho dostatek a tolik se neobával, že mě někdo chytí.

A tak ubíhaly další měsíce, přežil jsem nejkrutější zimy v Norsku, při kterejch mi všude v chatě zamrzla voda, přežil jsem sníh, deště a nikdo mě neobjevil.
Les byl totiž obrovskej, blízký město malý a lidi líný někam chodit. Zvěsti o tom, že žije v lese uprchlík, proto rychle pominuly...

Jednou jsem procházel les, kterej jsem znal už líp něž kdokoli jinej, a byl jsem někde blízko kraje, protože jsem z lesní cesty zaslechl nějakej hluk.
Naštvaně jsem se tím směrem rozešel, protože mi vadilo, když se někdo přibližoval k místům, který jsem si sobecky přivlastnil. Viděl jsem tam nějakýho odbarvenýho chlápka s drahým ohozem. Nad tím jsem se jenom ušklíbl, protože takový typy jsem moc nemusel.

Šel přikrčeně a za obojek držel tlustou fenu. Měla vypouklý břicho a tvářila se hrozně unaveně. Psy jsem měl rád, takže jsem se nad tím pozastavil a toho člověka sledoval. Nadával norsky, ale za tu dobu, co jsem tu byl, jsem mu to všechno rozuměl.

,,Zůstaneš tady, ty mrcho jedna! Nechala ses znovu ojet, a kdo si myslíš, že se o to jako bude starat?! Jen si tu chcípni i s těma svejma malejma posranejma čoklama!'' syčel na ni a přivázal ji ke stromu. Zatnul jsem pěsti, protože mi došlo, že je ta chudák fenka těhotná.
Možná bych toho chlapa nechal i na pokoji, kdyby ji do toho velkýho břicha nekopnul a ona nezačala kvílet. Kňučela ještě nějakou dobu a já se neudržel a vlítnul rovnou na něj.

,,Odkdy máš kurva ve zvyku kopat do zvířat, kreténe?'' křikl jsem a on se vyděšeně otočil. Byl to zbohatlík, kterej si vážil svýho postavení ve společnosti. Něco takovýho, čeho jsem byl svědkem, by ho mohlo pěkně poslat ke dnu.

,,Já-Já ji nekopl. Vlastně jsem si chtěl dojít jen odskočit a přátelsky ji poplácal, aby tu zatím vydržela,'' vymýšlel si, ale bylo mu to houby platný. Přiblížil jsem se k němu a on ke mně vzhlédl, protože byl o dost menší než já.

,,Fajn, tak já tě taky přátelsky poplácám.'' Vši silou jsem ho kopnul mezi nohy a on se svalil na zem.
Nechtěl jsem ho zabít, tohle ho potrestalo dost. Žádný děti, možný problémy s měchýřem, se štěstím i následná smrt, protože to byla opravdu silná rána.
Takovýhle lidi si nezaslouží bejt naživu. I když... zasloužím si to vůbec já?

Fenku jsem odvázal. Byla to krásná černá německá doga. Jen oči měla smutné a nedýchala moc dobře.
Vzal jsem si ji s sebou a na toho chlapa zavolal, ať už se sem nikdy nevrací. Nic neodpověděl, měl dost starostí se svejma bolavejma koulema.

A tak jsem si tu fenku odvedl přímo do chaty a ona se hned svalila na zem u krbu. Těžce oddechovala a já se bál, že mi tu pojde. Nevěděl jsem, co dělat, a neměl jsem ani podělanej telefon na Nialla. Takže jsem musel pouze čekat.

Dal jsem jí vodu, ale neměla sílu se ani zvednout a napít se. A tak jsem jí dlaní dostával do tlamy aspoň malý doušky a ona se slzícíma očima vděčně olizovala mou ruku. Když jsem se na toho krásnýho ležícího psa díval, uvědomoval jsem si, že všechny city ze mě ještě neodešly. Kdyby jo, nechal bych ji tam u toho stromu samotnou chcípnout.

Niall přišel asi za hodinu, a když si všiml, co mi to leží natažený v chatě na zemi, zhrozil se. Zběžně jsem mu to vysvětlil a on k feně přistoupil.
Prohmatal jí břicho a jako nějakej veterinář prohlásil, že nebude trvat dlouho a porodí. Čuměl jsem na něj jako na blázna, protože jsem nikdy u žádnýho porodu nebyl. A on mě ujistil, že to bude v pohodě, protože jako malej na farmě s rodiči odrodil desítky telat.

,,Je to pes, Nialle! Ne kráva!'' ujasnil jsem mu holej fakt a on protočil otráveně očima, jako bych byl úplnej debil.

,,U zvířat je to dost podobný. Je to savec, stejně jako kráva,'' vysvětlil, ale nestihl jsem už nijak zareagovat, protože ten pes začal  tlačit. Nevím, jak líp to definovat. Niall říkal, že jí začaly nějaký stahy, ale přiznám se, že to pro mě byla španělská vesnice.

Nic divnějšího jsem v životě neviděl. Ta statečná fenka porodila pět štěňat.
Dvě už se narodila bohužel mrtvá, dával jsem to za vinu tomu hajzlovi, co jí chtěl nechat v lese, a jedno zemřelo během několika dní, ale další dvě se zachránila.
Málem jsem se z toho poblil. Ale zvládl jsem to ustát a Niall se o to všechno postaral. Já si dal venku před chatou asi tři doutníky a vypil polovinu několik skleniček pravý irský whiskey.

Mia, tak jsem pojmenoval tu statečnou fenku, čistě náhodou stejným jménem, jako se jmenovala moje milovaná sestřička, zemřela po třech měsících.
Byla nemocná a po porodu pomalu ani sama nevstala. Ale měl jsem ji rád a ona zjevně mě, protože až do svý poslední hodinky měla svou velkou psí hlavu položenou na mým klíně a něžně mi olizovala mou zjizvenou ruku. Neuměla jinak vyjádřit svůj vděk, kterej ke mně chovala, protože jsem zachránil ji i její děti.

Když umřela, moc jsem nemluvil, staral jsem se o svoje dva nový přírustky, který mi Mia nadělila.
Scar s Dolorem byly ty největší potvory, jaký jsem si mohl kdy do baráku přivíst. Ale... byl jsem za ně šťastnej, protože za mnou neustále chodili a já tak nebyl nikdy sám.