Ráno jsem se probudila a mrzelo mě, že jsem si včera nestihla nic přečíst, protože mi volal Arthur a domlouval se se mnou, jestli spolu někam nezajdeme ven. Jelikož jsem dneska chtěla jít za Nejvyšším, řekla jsem mu, že zítra bych měla čas, ale že dnes nemůžu.

Nasnídala jsem se a pak si i s hrnečkem čaje zalezla do postele. Z pod polštáře jsem vyndala deník číslo tři a pohladila vyrytý nápis. Nešel přečíst, protože byl vyryt hrozně složitě. Nelámala jsem si s tím teď hlavu a otevřela deník na první straně.

Když jsem se o pár dní později probudil, ležel jsem v nějaký tmavý místnosti. Měl jsem chuť křičet, tak děsně mě to bolelo. Potřeboval jsem se zvednout a zjistit, kde jsem, ale měl jsem málo síly. Pokusil jsem se zapřít o levou ruku, kterou jsem měl v pořádku, až na pár škrábanců. Když se mi to povedlo, pohnul jsem i hlavou, abych se rozhlídl po místnosti.

I když to byl jen malý pohyb, tváří mi projela nepříjemná bolest. Měl jsem pocit, jako by mi něco chybělo, nebo by mi někdo strhl kůži z obličeje.

Povedlo se mi svěsit nohy z postele. Měl jsem na sobě pořád ty samý boty i kalhoty. Jen jsem neměl triko. Nemohl jsem ale sklopit hlavu, takže jsem ani neviděl, jak moc byly všechny ty spáleniny vidět. Možná jsem to ani vědět nechtěl, protože jsem tušil, že to nebude hezkej pohled.

Pokusil jsem se došlápnout na zem, ale v noze, kterou jsem si předtím přivřel v trezoru, mi zaškubalo a já se svalil na zem. Dopadl jsem na popálenou stranu těla a zařval bolestí. Na nohu nejspíš zapomněli, protože na ni stále byla zaschlá krev. Musel jsem mít něco z kostí, protože jsem na ni nemohl ani došlápnout.

Dveře od místnosti se rozrazily a přede mnou se zjevil Rico. Odvrátil pohled, ale pomohl mi nahoru. Zase jsem si sedl na postel a nechápavě se na něj podíval.

,,Co je, Rico?'' zeptal jsem se ho a pak zasyčel, protože i to nebylo úplně příjemný.

,,Promiň, nemůžu se dívat,'' zašeptal zoufale a přikryl si oči. Vypadalo to, že se za chvíli rozbrečí. ,,Je mi to líto, Eso. Pato dělal, co mohl. Měl jsem tě zavést k doktorovi, ale tys furt mlel, že by tě zatkli!'' Pato musel bejt ten chlápek, kterej mi zachránil život. Rico se ke mně otočil zády a začal si utírat slzy. Nikdy jsem ho neviděl brečet, ale nějak jsem to teď nepotřeboval řešit. Zajímal mě důvod, proč brečí. To je to tak děsný, že ani on, takovej tvrďák, se na mě nemůže podívat?

,,Co je kurva?!'' vystartoval jsem, když už dál nic neříkal. Došoural se do místnosti vedle a přišel se zrcadlem v rukou. Měl ho otočený směrem k sobě, takže jsem pořád nic neviděl.

,,Líp to nešlo, Eso,'' zašeptal a pak zrcadlo otočil. Spatřil jsem sebe. Nebo spíš něco, co mělo představovat mě. Nemuselo ani bejt rozsvíceno a i v tom šeru jsem uviděl tu paseku, kterou nasekal ten zkurvenej výbuch.

,,Ne,'' vyšlo ze mě a Rico vzlykal dál jako malý dítě. Krčil se za zrcadlem a držel ho přímo přede mnou. Neobtěžovali se mi to ani nějak obvázat.

,,Pato ti to nezakrejval, protože toho bylo moc a nedalo se s tebou hejbat. Akorát by tě to bolelo ještě víc,'' vysvětloval, jako by tušil, na co právě myslím.

Prohlížel jsem si s hrůzou svůj odraz. Štítil jsem se sám sebe. Štítil jsem se stop, který na mně zůstaly. Ale nejvíc jsem se štítil svýho obličeje. To, co se z něho stalo, to se nedalo považovat za lidskou tvář.

,,Ne,'' opakoval jsem a i přes bolest vrtěl hlavou. Všechno se to táhlo od čela, kde jsem okolo měl pár ohořelých pramenů, až po krk, hruď, paži a břicho. Záda jsem cítil taky, až k bedrům.

Stala se ze mě zrůda. Nechutná, odpudivá, naprosto jasná zrůda. Musel jsem zmizet. Někam daleko. Pohřbít svoje starý já a někde tiše stárnout v týhle podobě. Daleko od lidí a daleko od skutečnýho života.

,,Pátrá po tobě Londýn a myslím, že za chvíli se přidají i ostatní britský jednotky. Pořád si pro ně člen Pěti prstů. Nikdo neví, kdo v tý budově byl,'' sdělil mi a pokračoval. ,,Musíš pryč, Eso. Musíš daleko odsud jinak tě zavřou. Máš šanci na lepší život, i když-,''

,,I když vypadám takhle? Tos chtěl říct?'' skočil jsem mu do řeči. ,,Rico, mám jenom dvě možnosti. Zmizet po zbytek života nebo chcípnout. Oboje vlastně vyjde nastejno!'' Neměl jsem ani sílu řvát.

,,Eso, stačí pár let. Pak už všichni zapomenou a ty budeš moc mezi lidi,'' promluvil tiše a položil zrcadlo na zem. Udržoval si odstup. Nedivil jsem se mu. Ani já bych se na sebe nedokázal dívat.

,,Myslíš, že se mi chce s tímhle mezi lidi? Myslíš?'' prskl jsem a Rico si dal hlavu do dlaní.

,,Pomůžu ti. Pomůžu ti a slibuju, že to bude fajn,'' přesvědčoval mě.

Jenomže nebylo. Nebylo to tak fajn, jak jsem si přál. Nohu jsem měl v hajzlu, protože mi kost nehezky srostla, takže jsem byl do konce života odkázanej na kulhání. Mohl jsem chodit o holi, ale akorát by mi to připomínalo, jakej se ze mě stal mrzák. Tělo jsem měl v takovým stavu, že by si mě mohli plíst s nějakým monstrem z hororu, a kromě diamantu jsem neměl žádný prachy.

O to se ale Rico postaral. Dal mi balík eur, hadry a jízdenku pryč z Británie. Mohl jsem zůstat v Evropě a nebo jet do Ameriky, Austrálie... Nakonec jsem procestoval dost míst, ale Evropu neopustil. Byl jsem ve Francii, Švýcarsku, Maďarsku, Německu, Dánsku, Švédsku... Až jsem nakonec zůstal v Norsku. Bylo to asi půl roku po nehodě.

Ksicht jsem si zakrejval šátkama, nosil kapuci, dlouhý kabáty a všechno možný, aby nikdo nespatřil ani kousek mojí spálený znetvořený kůže. Bylo to hrozně ponižující. Nikde jsem nemohl vydržet, protože jsem se necejtil bezpečně, a přišlo mi, že na mě každej zírá, jako by přes vrstvy oblečení viděl tu hrůzu.

Pak jsem se jednou ale dostal přes hranice Norska. Ukradl jsem auto a jel, dokud jsem nenarazil na malý, opravdu hodně malý, město. Bylo v něm pár obchodů, kostel a pestře zbarvený domy. Ale hlavně se za ním rozprostíraly obrovský zelený lesy. Byly tak velký, že by trvalo několik dní, než by je někdo prolezl skrz na skrz.

Proto jsem se k nim vydal. Byla to štreka, hodně do kopce, ale i přesto, že moje noha byla totálně v hajzlu, jsem zvládal normálně chodit. Bolelo to. Ale věděl jsem o větší bolesti, takže jsem se o to ani nestaral.

Zpotil jsem se a šátek mi akorát tak překážel, takže jsem ho ze zlosti hodil na zem. Nebyl tu nikdo poblíž, vlastně jsem ani nečekal, že by tu kolem mě někdo prošel, takže jsem se vystavoval na odiv slunci, lesním tvorům a těm vysokým kmenům, jejichž koruny kvetly až hodně nahoře.

Chodil jsem tím lesem dlouho, ani nevím, proč jsem tam tak dlouho bloudil. Možná jsem si v nich připadal volnej. Mohl jsem cokoli, protože tady mě nikdo nemohl vidět.

Vyšlápl jsem jeden menší kopeček a jakmile jsem z něho sestoupil zase dolu, všiml jsem si něčeho rozpadlýho mezi dvěma stromy. Šel jsem k tomu blíž a uviděl polorozpadlou boudu. Zastavil jsem se na místě a nad něčím přemýšlel. Při přemýšlení jsem většinou zatínal pěsti, takže jsem to udělal i teď a cítil, jak se mi už zahojené jizvy na rukou napnuly.

Neměl jsem jedinou možnost. Vystřídal jsem už spoustu států. Ale tady na tom místě bylo něco daleko lepšího. Něco, co mi říkalo, že tady můžu klidně žít. Možná ne bezstarostně, ale v bezpečí.

Dokulhal jsem ke ztrouchnivělým dveřím a odsunul je. Neměly ani kliku a myslím, že by stačilo hodit je na zem a rozpadly by se, jak byly shnilý. Podíval jsem se dovnitř a spatřil pěknej nepořádek, oprýskanej stůl a postel v dost špatným stavu. Asi tu už někdo dost dlouho nebyl.

Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se kolem. Nic moc zajímavýho tu nebylo, ale mohl jsem si to tu hezky zařídit sám. Zavadil jsem pohledem o špinavé zrcadlo na zdi a trhl sebou, když jsem spatřil svůj zjev. Znechuceně jsem se prohlížel, a nakonec vzteky - a zhnusen sám sebou -zrcadlo strhl na zem.

Měl jsem chuť řvát, ale nakonec jsem se na to vykašlal. Sedl jsem si na tu postel, která vypadala, že brzo spadne, a hlavu si dal opatrně do dlaní. Pořád byla kůže na obličeji citlivá. Trvá několik měsíců, než se úplně vyléčí. Kór na něčem tak citlivým, jako je ksicht. Vlastně jsem měl docela i štěstí, že jsem to přežil. Bylo to o vlásek. Ale stálo mi to za život, jako je tohle, kladl jsem si v hlavě otázku.

,,Všechno je to stejně v hajzlu,'' zaklel jsem do ticha.

Ještě ten den jsem se dal do práce. Měl jsem jasnou představu, co chci zvládnout. Musel jsem si sepsat plány, věci na to jsem měl, nakoupil jsem je při cestách, stejně jako nějaký oblečení. Nikdy jsem nic moc nedělal, ale byl jsem odkázanej sám na sebe, a tak jsem se to musel naučit.

Tím začalo moje žití a ukrejvání se v lesích.

Dočetla jsem poslední větu první kapitoly a povzdechla si. Nejvyšší nechtěl, abych ho litovala, ale nějak to nešlo. Žít s tím, že se vlastně nenávidíte, to zvládne jen hodně silná osobnost. Nejvyšší jí byl. To proto tu pořád je, chodí po lesích a žije tím nejzáhadnějším způsobem života.

Převlékla jsem se do šortek a košile, protože venku bylo teplo, a napsala tátovi vzkaz, že se chystám ven, kdyby náhodou přijel dřív než já.

Osedlala jsem si Glanse, do pusy mu strčila pár kostek cukru a rozjela se s ním směrem k lesu. Kráčel se mnou na hřbetě po lesní cestě, kterou už jsme oba dobře znali a já si vzpomněla na den, kdy jsme tu spolu byli poprvé. Byl to den, kdy mi Nejvyšší pomohl. Jen měsíc zpátky a mně přišlo, že to musí být snad rok.

Dojela jsem k dřevěné chatce a prohlédla si ji. Vypadala tak krásně a upraveně. Těžko uvěřit, že to dříve byla stará rozpadlá bouda.

Zaklepala jsem na dveře a ani se neptala, jestli můžu vstoupit. Prostě jsem vešla a na Nejvyššího zavolala. V hlavní místnosti nebyl, a tak jsem si sedla do 'svého' křesla a čekala.

,,Ahoj,'' pozdravil mě po několika minutách a já leknutím nadskočila. Otočila jsem se směrem k němu a ruku si přiložila na srdce, které mi splašeně tlouklo.

,,Ahoj,'' vydechla jsem a on se malinko usmál.

,,Promiň, že jsem tě vyděsil,'' omluvil se a posadil se naproti mně. ,,Dáš si čaj, limonádu?'' zeptal se.

,,Limonádu, prosím,'' odpověděla jsem a narovnala se.

,,Dobře,'' hlesl a postavil se. ,,Snad ti bude chutnat. Je domácí,'' sdělil mi a já zaujatě naklonila hlavu s pohledem přišpendleným na něm.

,,Ty umíš dělat limonády?'' otázala jsem se nevěřícně a Nejvyšší se uchechtl.

,,Když žiješ sám v lesích, nic jinýho ti nezbejvá.'' Pokrčil rameny a mě zase malinko píchlo u srdce. Měla jsem chuť ho litovat, říct, že mě to celý hrozně mrzí, ale vím, že by mě s tím poslal do háje, a to jsem nechtěla.

Zahnala jsem svoje ne moc veselé myšlenky a stoupla si. Opřela jsem se o pult a dívala se na něj, jak do dvou sklenic hází ostružiny a maliny. Zaměřila jsem se na jeho záda. Už jsem část viděla, přece to nemohlo být tak hrozné, jak to ve svých denících popisoval. Prostě měl pár jizev a spálenin, no co... Jemu by to na celkovém dojmu neubralo. Třeba... to naopak vypadá drsně a tak nějak nebezpečně sexy...

Prosím, Lydie?

,,To se ti tak hrozně líbí moje triko?'' zeptal se Nejvyšší zády ke mně a já zrudla. To má opravdu oči na temeni hlavy, nebo co?

,,No... jasně,'' odvětila jsem s úplnou samozřejmostí, abych to aspoň trochu zachránila. ,,Ten střih je parádní. Asi taky začnu nosit roláky,'' plácala jsem a Nejvyšší pootočil hlavu směrem ke mně. Bylo vidět, že se dost přemáhá, aby se nezačal smát. Musela jsem působit komicky.

,,Budu dělat, že ti věřím,'' reagoval a podal mi sklenici plnou červenofialové limonády. Napila jsem se a vykulila oči, protože to chutnalo úžasně.

,,Hm, mňam,'' vyhrkla jsem. ,,To je vážně dobrý!'' pochválila jsem mu to a Nejvyšší potěšeně zvedl koutky rtů nahoru.

,,To mám radost.'' Posadil se zase na svoje křeslo a z kapsy si vytáhl doutník. Se sklenicí něčeho tak výrazně barevného působil docela komicky. Takovej tvrďák a pije limonádu. V duchu jsem se zasmála.

,,Kde je Scar a Dolor?'' zeptala jsem se, když jsem si až teprve teď všimla, že tu nejsou. Nejvyšší si doutník zapálil a vložil jej do úst.

,,Spí, lenoši,'' odpověděl a já vytáhla jedno obočí nahoru. ,,Přenechal jsem jim svou postel,'' vysvětlil a já se usmála, protože bych to do něho neřekla. Dvěma zvířatům dovolit, aby mu okupovali místo na spaní.

,,Zahrajeme si poker?'' navrhla jsem a Nejvyšší se na mě zadíval, jako by nechtěl věřit, že mám ještě náladu hrát s ním, když neustále vyhrává. ,,Nepodceňuj mě. Já tě jednou porazím,'' ujistila jsem ho, ale sama jsem si tím nebyla tak docela jistá.

,,Jak chceš, Maličká. Jak chceš.'' Z šuplíku vytáhl balíček karet a začal míchat.

┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦ Jsem na sebe vážně pyšná! Zvládla jsem napsat kapitolu tak brzo! ♥

♦ Podívejte se na mou novou knížku šeptání do kaktusu, sledujte mého kamaráda a čtěte nadále tento příběh, protože mi tím děláte velkou radost :))) ♥

♦ Nahoře je Nejvyšší. Není to nic výjimečnýho, ale dalo mi to docela zabrat, takže určitě chápete, že prostě nemá pravou stranu těla úplně v pořádku :DD