Nejvyšší mě zase doprovodil na kraj lesa a ušklíbl se, když si všiml mého nasupeného výrazu. Zase mě porazil a mně to hrozně vadilo, protože jsem si prostě přála být aspoň jednou lepší. Založila jsem si ruce na prsou a našpulila naštvaně rty. Nejvyšší se tomu zasmál. Opravdu, upřímně, hrdelně zasmál. Srdce mi z toho zvuku poskočilo.

,,Zítra to dopadne určitě líp,'' řekl mi a já se zarazila a kousla do rtu.

,,Zítra nemůžu, Nejvyšší. Možná až večer, promiň,'' omluvila jsem se a on se zamračil.

,,Jakto?'' zeptal se se svraštěným obočím a mně najednou přišlo, že kdybych mu to řekla, mohl by začít zuřit. Ve svých denících se naštvával často.

,,Ehm... jdu ven,'' odvětila jsem, ale on se na mě díval stylem, kterým jasně naznačoval, že to mu tedy nestačí. ,,S přítelem Arthurem,'' ujasnila jsem a všimla si, že zatnul pěsti až mu zbělely klouby na rukou. Dělal to často. Utlumoval tím vztek, který se v něm v tu chvíli hromadil.

,,Aha,'' vyšlo z něj a já uhnula pohledem. Dívala jsem se na louku, na kterou dopadaly paprsky odpoledního slunce a nevěděla, co říct. Proč mu to vadilo? Sám chtěl, abych si našla kamarády. To se mnou nemohl mluvit na rovinu?

,,Nejvyšší?'' oslovila jsem ho opatrně a ani nečekala na jeho odpověď. ,,Mám tě ráda,'' vypadlo ze mě s takovou upřímností, že mě to i samotnou překvapilo. Nejvyšší nebyl výjimkou. Díval se na mě s rozšířenými zorničkami a jeho zelené očí na okamžik změnily odstín na světlejší. Vybrala jsem si báječnou chvíli, vážně.

,,Ehm,'' začal a nejspíš přemýšlel nad tím, co mi na to má říct. Byl zaskočený, ale potěšilo ho to, to jsem poznala. ,,Pojď se mnou, Maličká,'' zašeptal a já jeho reakci moc nechápala. Čekala jsem, že třeba řekne to samé a já pak půjdu domů. Možná, že mi to dokonce vyvrátí a bude zase tvrdit, že je špatný člověk, ale on mi místo toho prostě řekl, ať jdu za ním

Následovala jsem ho a připomnělo mi to naše první setkání, kdy mě vyváděl z lesa ven. Taky jsem šla za ním, prohlížela si ho a v hlavě mi vířilo tisíce myšlenek. Že mě určitě zabije a nechá roztrhat svými dvěma psy. Teď jsem měla v hlavě jen jedinou otázku, a to, kam mě vede. 

Nešli jsme moc dlouho. Minuli jsme vodopád i Nejvyššího chatu, než jsme se zastavili před vstupem do kamenného vojenského bunkru. Navazoval na kus skály a zakrývaly ho z poloviny větve stromů. Nejvyšší mi pokynul, ať jdu před ním, a já, protože jsem mu vždycky tvrdila, že se nebojím, jsem to udělala.

Uvnitř byla tma a já se prudce otočila, protože jsem zpanikařila, a narazila tak do Nejvyššího hrudi. Ten se bez řečí pro něco natáhl a zaslechla jsem cvaknutí, při kterém se objevil malý plamínek. Nejvyšší s ním zapálil pochodeň, která ještě před chvílí visela na zdi, a jemně mě postrčil dopředu, čímž mi dodal trochu odvahy.

Šla jsem delší uličkou a zastavila se v místě, kde začínal být prostor větší. Nejvyšší se postavil přede mě, čímž odhalil několik věcí v kamenné místnosti, a zapálil další pochodeň. Celý bunkr se rozsvítil a já spatřila něco úžasného. Nespočet rytin ze dřeva i kamene. Portréty, zvířata, krajiny, lesy... Bylo to nádherné.

,,Páni,'' vydechla jsem a prohlížela si stěny zaplněné rytinami. Na jedné seděli vedle sebe Scar a Dolor, na další byl Niall a byl zachycený každý detail jeho tváře. ,,To je úžasné,'' řekla jsem ohromeně. ,,To všechno si-,'' začala jsem, ale ani jsem to nemusela dopovědět, protože Nejvyššího pohled mi to potvrdil. 

Pak jsem narazila na portréty tří mužů a okamžitě věděla, o koho se jedná, i když jsem je naživo nikdy neviděla. Stačily mi popisy z deníků. ,,Center,'' šeptla jsem při pohledu na muže s krátkými střiženými vlasy a dokonce i vyrytým strništěm. ,,Louis,'' poznala jsem muže s delšími vlasy. ,,A... Zayn.'' Dívala jsem se na prostřední dílo, na kterém si dal Nejvyšší nejvíce záležet. Nechápala jsem, proč to udělal, proč si dal práci s tím, aby vyrýval někoho, kdo mu tolik ublížil, ale nechtěla jsem se ho ptát. Už jen to, že mi tohle všechno ukázal, bylo výjimečné.

,,Kvůli vzpomínkám. Nechci zapomenout jejich ksichty. Až totiž nastane správnej čas, pomstím se,'' vysvětlil a já se zamračila.

,,I Centrovi?'' podivila jsem se.

,,Ne, tomu ne. Toho tu mám na památku. Abych věděl, jakýho génia jsem měl v týmu.'' Nejvyšší se na Liama obdivně zadíval a já se pousmála. Ať si Nejvyšší a deníky říkají, co chtějí. Měl srdce a měl i city. A přesně tohle bylo důkazem.

,,Slib mi, že se ti nic nestane,'' zašeptala jsem. ,,Víš, ve filmech nebo knížkách většinou bývá, že když se člověk někomu mstí, tak... to nedopadne dobře. Buď umřou oba, nebo jen on, anebo v lepších případech ten, komu se mstí. Ale to se stává jen ve filmech o superhrdinech nebo s Chuckem Norrisem.'' Začala jsem máchat rukama, protože představa, že se Nejvyššímu něco stane, byla děsná. Přeci jen... Nejvyšší a já jsme byli spojenci, rozuměli jsme si. On mi důvěřoval a já důvěřovala jemu.

,,Maličká,'' utišil mě a já na něj zírala s očima otevřenýma dokořán. ,,Slibuju ti, že se mi nic nestane. Možná pár škrábanců, ale kvůli hajzlovi, jako je Zayn, nechcípnu.'' Tím mě aspoň trochu uklidnil a já si povzdechla. ,,Chtěl bych si tě taky vyrýt,'' oznámil mi a vyrazil mi tím dech. Doteď jsem nemohla uvěřit tomu, že mi ukázal něco tak moc úžasného. ,,Stála bys mi modelem?'' zeptal se mě s vážnou tváří a mně v hlavě vyskočil obrázek z filmu Titanic, kdy Kate Winslet leží nahá na lenošce a Leonardo DiCaprio ji maluje. Což byl úplně jiný případ a vůbec se to nespojovalo se mnou a Nejvyšším, ale moje myšlenky si prostě nedaly pokoj. 

Okamžitě jsem je zahnala a soustředila se jen na vysokého muže před sebou.

,,Já - ano! Jistě! Páni... děkuju, to-,'' koktala jsem a Nejvyšší se kousl jemně do rtu, aby tak zabránil pobavenému úsměvu. ,,Uhm, tady?'' zeptala jsem se ho, ale Nejvyšší zavrtěl hlavou.

,,Tady si jen svoje díla ukládám. V chatě už nebylo místo a tohle jsem náhodou našel. Niall tu nikdy nebyl. Ví jen z mých deníků, že to existuje,'' odpověděl a pak dodal. ,,Vyřezal bych tě u mě.'' Nevím, proč, ale cítila jsem, jak rudnu. Sklopila jsem pohled k zemi a kývla.

,,Tak jo. Teď?'' reagovala jsem. Času jsem měla ještě dost. Táta byl v práci a doma bych neměla moc co dělat.

,,Teď,'' souhlasil Nejvyšší tiše a z jeho hlasu mi naskočila husí kůže. Měl na mou osobu zvláštní efekt. To, jakým způsobem mě vždycky pozoroval. Jako by předem věděl, co řeknu, a hrabal se v mých myšlenkách.

Vyšli jsme zase ven a Nejvyšší pochodeň uhasil. Scar s Dolorem se každý z jedné strany postavili vedle nás a poslušně nás následovali. Měla jsem v sobě najednou velkou dávku pozitivní energie, měla jsem jednoduše radost! A mohlo za to jedině to, že mi Nejvyšší odhalil další část svého života. Jenom mně.

Zase jsme se tedy vrátili k němu a mně připadalo, jako bychom se společně vraceli domů, protože už jsem to tu moc dobře znala a brala to jako místo, kde jsem v bezpečí. Chtěla jsem to všechno ale znát ještě víc. Chtěla jsem znát norské lesy stejně tak dobře jako Nejvyšší. 

,,Sedni si,'' požádal mě a já ho poslechla. Mezitím zmizel ve dveřích ložnice a vrátil se s koženým kufříkem. Zvědavě jsem ho pozorovala, jak kufřík pokládá na pult a otevírá jej. ,,Chceš sedět? Nebo chceš stát?'' Otočil se ke mně a já pokrčila rameny. Nakonec jsem ale zůstala sedět a Nejvyšší souhlasně kývl.

Poté přinesl velký kus dřeva a spolu s ním i kufříkem si sedl do křesla. V kufříku byly všechny nástroje, které si vyskládal postupně na stůl. Sledovala jsem, jak si při pokládání dává záležet, aby se náhodou žádné rydlo nepoškodilo.

Zadíval se na mě a moje tělo začalo okamžitě reagovat. Napomenula jsem ho za to, ale i tak mi z toho šimralo v břiše a byla jsem po celou dobu neklidná. Nejvyšší si mě důkladně prohlížel, aby si zapamatoval každý detail, a já jen pomalu oddechovala a seděla ve vzpřímené pozici. 

Nejprve si vše jemně načrtl tužkou a pak se dal do rytí. Dívala jsem se na jeho levou polovinu tváře, která se plně soustředila. Měla jsem zase spousty otázek, ale nechtěla jsem ho rušit při práci. Pár minut jsem ještě mlčela, ale pak už jsem to nevydržela:

,,Proč já ti stojím modelem, když Zayna, Liama a Louise si zvládl z hlavy?'' zeptala jsem se ho, protože jsem pochopila, že by mě tu vlastně ani nemusel mít. 

Nejvyšší zvedl hlavu a jeho zelené oči propálily mé modré. Polkla jsem, protože jsem se na moment lekla, že jsem to přehnala a zeptala se na něco až moc osobního. Povzdechl si a odložil rydlo zpět na stůl. 

,,Ještě tvou tvář tak dobře neznám,'' řekl, ale já moc dobře věděla, že tohle není pravdivá a už vůbec ne úplná odpověď. Mlčky jsem převzala vedení v očním kontaktu a Nejvyšší jej po chvilce přerušil. ,,Možná jsem jen chtěl více času s tebou. Možná jsem ti chtěl ukázat něco, co nikomu předtím. Možná, Maličká, nechci, aby ses stýkala s lidmi, jako je Arthur, protože vím, že jsou mnohem lepší než já,'' odpověděl a já na něj opařeně hleděla a snažila se to všechno pobrat. 

,,Máš pravdu. Je lepší než ty v mnoha věcech. Není to vrah, není to zločinec, nehrozí mi s ním, že mě zatknou nebo že mě unese nějaký gang. Ale víš, Nejvyšší, nikdy bych mu nedala přednost před tebou,'' řekla jsem mu upřímně a Nejvyšší se během mého mluvení mračil víc a víc. Ke konci se mu vrásky na čele aspoň trochu vyhladily, ale pořád jsem cítila, že mu něco vadí. 

,,Tak s ním zítra nechoď,'' požádal mě a já párkrát zamrkala. 

,,Proč?'' vyzvala jsem ho k přímě odpovědi. Vadilo mi, jak neustále chodí okolo horké kaše. Ať mi to řekne na rovinu, proč mu vadí spojení mě a Arthura. 

Nejvyšší vstal a na zem tak spadlo pár zkroucených pilin. Oprášil se a pak několikrát zavrtěl hlavou. Dlouho nic neříkal, než se konečně pootočil a s chladným tónem mi oznámil: 

,,Asi bys měla jít, Maličká. Měla bys jít,'' opakoval, ale nepodíval se na mě. Nechápala jsem jeho chování. Ještě před chvíli byl vstřícný a úžasný, a teď mě prakticky vyháněl. 

Vstala jsem a zaťala pěsti. Přesně tak, jak to dělal on. Přiblížila jsem se k němu a čekala, že něco udělá, ale neudělal. Jen stál, nemluvil a ani se nehýbal. Připadalo mi to směšné. Jako by byl malé uražené dítě a já ta, která ho napomenula za špatné chování. 

,,Bojíš se to říct. Bojíš se přiznat, že mě chceš pro sebe,'' zašeptala jsem a pak hodně rychle zmizela. Utíkala jsem pryč z chaty, ale ještě jsem za sebou zaslechla tříštění skla a hlasité klení. 

Byla to pravda! Chtěl mě pro sebe! Chtěl! A mně se ta představa líbila.

I tak jsem ale uháněla rychle domů, protože jsem věděla, že je to tak správné. Že teď potřebuje být sám, aby si ty věci urovnal v hlavě. Doufala jsem jen, že mu to nebude trvat moc dlouho a že nakonec nebudu zklamaná.

┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼      

♦ Tak, máme tu konečně nový díl! Vydávám ho skoro o půlnoci, což je děs, ale zatvrdila jsem se, že ho dnes ještě musím dokončit a vydat. Ale moc pyšná na to nejsem... Nevadí.

♦ Škola se trochu uklidnila, takže teď snad bude více kapitol:) A navíc jsou za chvíli prázdniny <3