Po sepsání všech plánů, jsem se dal do stavby. Bylo to fajn zabití času. Nemusel jsem při tom myslet na nic kromě práce. Nemusel jsem si zakrejvat ksicht. Nemusel jsem se bát, že mě někdo uvidí. Skoro nikdo sem totiž nechodil, a když jsem zaslechl nějaký hlasy, skryl jsem se v křoví.

Potřeboval jsem nářadí, protože jedinej nástroj, kterej mi mohl bejt užitečnej, byl můj nůž. Proto jsem se jednou v noci vydal dolů do města. Neplánoval jsem vlízt do žádnýho baráku na náměstí, a tak jsem šel dál, kde se nacházely statky a farmy.

Bylo už hodně pozdě, ale i tak jsem si přes hlavu přetáhl jednu černou kuklu, kterou mi Rico před odjezdem daroval, abych skryl svou zohavenou tvář.
Po letech zkušeností pro mě nebyl jedinej problém ukrást sekeru, pilu, hřebíky a další potřebný věci na stavbu. Jednoduše jsem vypáčil zámek u každý stodoly a odtamtud si co nejtišeji vše vzal.

Obešel jsem takhle asi tři stavení, než jsem usoudil, že už toho mám dost. Vrátil jsem se zpět ke svýmu budoucímu příbytku, jehož cestu jsem si zapamatoval jen díky tomu, že o kousek dál byl nataženej starej provaz, na němž stálo zákaz vstupu. To se hodilo, aspoň nikoho nenapadne sem lízt.

Podlezl jsem ho a rozhodl se, že ho později dám trochu do pucu, aby vypadal víc zachovale. Noha už mě při chůzi nebolela, takže jsem zvládal zdolávat horší překážky, než jen podlízt blbej provaz.
Horší bylo, že jsem na ni kulhal. Věděl jsem totiž, že bych mohl bejt mnohem rychlejší, kdybych ji měl zdravou.

Druhej den jsem s tím vším začal. Našel jsem několik nařezanejch klád u kraje lesa, který jsem si ihned přivlastnil. Nařezal jsem je na provizorní prkna, který jsem pak postupně přitloukal k tomu, co v boudě zbylo. Vytahal jsem všechen ten nábytek, a to, co se dalo, jsem opravil.

Když už jsem měl po několika dnech aspoň základ, vrhl jsem se na střechu, ta byla v děsným stavu. Vlastně se skoro dalo říct, že tam ani žádná nebyla, protože v ní zely půlmetrový díry.
Vyšplhal jsem na jeden ze stromů, kterej rostl poblíž, a po větvi doručkoval ke kraji střechy, kde to bylo aspoň trochu stabilní. Udělal jsem docela kus práce a o pár dní později se ta bouda už dala považovat za obydlí.

Poupravil jsem ještě základy, než jsem se vrhl na vnitřek. Mezitím se ve městě rozneslo, že se ztratilo v několika barácích nářadí, ale nakonec se to nechalo plavat. Kdo by si taky myslel, že jim to ukradl kulhavej dvoumetrovej chlap s uhořelou polovinou těla, kterej se živil krádežemi a momentálně žil v lesích s jedním z nejdražších diamantů na světě...

Trvalo mi pak další měsíc, než jsem si to uvnitř zařídil. A musím přiznat, že jsem na sebe byl pyšnej. Chtělo to ještě hodně úprav, jako třeba - dát do chodu starej krb v čele místnosti, nebo zařídit, aby mi tu tekla pitná voda.
Nevěděl jsem, jak to všechno zvládnu, protože jsem s tím žádný zkušenosti neměl... Ale dostal jsem se z tolika sraček, že postavit koupelnu, byl pro mě nejmenší problém.

Dočetla jsem krátkou kapitolu a povzdechla si, protože mi došlo, že dneska se s Nejvyšším neuvidím. Vlastně ani nevím, jestli ho uvidím pozítří, popozítří či po popozítří...
Nechtělo se mi za ním dolízat, protože už to, co jsem mu naposledy řekla, bylo dost osobní.

Nechtěla jsem to teď řešit, protože mi to akorát tak vehnalo do hlavy chmurné myšlenky. Napsala jsem Arthurovi, v kolik přijde, a on mi napsal, že je za hodinku u mě. I když chodí vždycky pozdě, začala jsem se připravovat hned, abych pak náhodou nemeškala.

Nejdřív jsem si dala dlouhou ranní sprchu a zapřemýšlela si přitom. Před očima jsem pořád měla Nejvyššího, jak přede mnou stojí a ztěžka oddechuje. Pod černým rolákem skrývá tělo a pod maskou tvář, kterou nikdy neukazuje.

Většina holek v mým věku myslí na fotbalisty, na svalnatý frajery ze střední, na celebrity. Nemyslí na třicetiletý tajemný kriminálníky s ohořelým tělem... Tak proč do háje já ano?
Už mě to nebaví, vážně mě to nebaví. Měla bych se na to vykašlat, všechny ty deníky vyhodit a soustředit se na kluky typu Arthur...

Ale...

Ale.

Nejde to. Nejvyšší a já máme mezi sebou něco, co by se nikdy nemohlo mezi mnou a Arthurem nebo tuctovým klukem ze střední utvořit.

Vypnula jsem vodu, usušila se a šla se převléct. Na sebe jsem si vzala červenou mikinu, džíny a kecky. Nasnídala se a stihla zhlédnout ještě jednu epizodu svého oblíbeného seriálu, než Arthur přišel s desetiminutovým zpoždením.

,,Promiň, že jdu pozdě, ale znáš mě,'' omluvil se ihned ve dveřích a já nad tím se smíchem mávla rukou.

,,Kam jdeme?'' zeptala jsem se a Arthur se lišácky usmál.

,,Máš ráda dobrodružství?'' odpověděl mi otázkou a já pokrčila rameny.

,,Jak který,'' odtušila jsem a Arthur svůj úsměv na tváři rozšířil, čímž odhalil bílé zuby. Oba špičáky měl trochu nakřivo, ale i tak měl úsměv krásný.

,,Tohle se ti zaručeně bude líbit,'' ujistil mě a počkal, než zamknu, abychom mohli jít.

Nasedla jsem k němu do auta a Arthur vyjel po silnici k městu. V rádiu hrála nějaká neznámá kapela a on si s ní tiše pobrukoval.
Já se dívala z okna a přemýšlela, kam asi jedeme.
Když jsme dojeli na odbočku k městu, Arthur stočil volant doprava, takže jsme vjeli na pěšinu, která vedla po louce k lesu.

,,Co to děláš?'' zeptala jsem se nechápavě, ale Arthur mlčel. Přidal plyn a auto se s kodrcáním rozjelo dopředu. Po několika minutách Arthur zastavil pod dvěma mohutnými stromy a vytáhl klíčky se zapalování. Pak se na mě podíval a opět se usmál.

,,Připravená, Lydie?'' otázal se mě a já mlčky přikývla, i když to byl jen nejistý a lehce přehlédnutelný pohyb.

Vystoupili jsme z auta a já čekala, co Arthur vymyslí. Nenapadlo mě, že opravdu zamíří do lesa po tom, co se stalo Erikovi.
Ale udělal to a mávl na mě, ať ho následuju. Opařeně jsem zírala na to, jak pokračuje pohotově dál.

,,No tak, Lydie, copak se bojíš?'' zavolal na mě a já na moment zavřela oči. Prosím, Nejvyšší, zůstaň dnes u sebe i se Scarem a Dolorem.

,,Blázníš? Já se nebojím nikdy,'' zavolala jsem nazpátek a pak ho doběhla. Byli jsme na druhé straně lesa, takže by se prakticky Nejvyšší nemusel dozvědět, že tu jsme.

,,Není to vzrušující? Jsme v místech, kudy chodí Netvor,'' zašeptal Arthur tajemně a já ho plácla do ramene. Vyložil si to tak, že mě děsí, když takhle mluví, a tak se nad tím ušklíbl.
Ve skutečnosti mi ale vadilo, že Nejvyššího nazývá tou hroznou přezdívkou jako všichni ostatní ve městě.

Pokračovali jsme hlouběji, kde jsem to ještě neznala, a to jsem si myslela, že už jsem viděla z lesa většinu.
Arthur nemluvil, ale stále si tiše pobrukoval, a já se modlila, aby ho neslyšeli psi.

,,Pojď vylízt na strom,'' navrhl mi, když jsme se zničehonic zastavili.

,,Co?'' vypadlo ze mě a pak jsem se ohlédla, když jsem zaslechla nějaké zašustění.
Hned na to z křoví vyběhl nějaký hlodavec a rychle se schoval do díry pod kmenem.

,,Pojď vylízt na strom, prosím, bude sranda,'' zopakoval a já s povzdechem kývla. Arthur byl hodně akční, rád dělal zakázané věci nebo věci, které byly spontánní.
Na jednu stranu se mi to líbilo, ale ocenila bych to víc, kdybychom neměli za zadkem dvoumetrového vrahouna se dvěma černými psy, kteří mají v kohoutku více než osmdesát centimetrů.

Arthur začal lézt jako první, šlo mu totiž rychle a snadno. V polovině se zastavil a podíval se na mě dolů, asi jsem se tvářila nejistě, protože slezl o něco níž a nabídl mi, že mi pomůže. Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem mu chtěla dokázat, že nejsem žádná bábovka, ale dopadlo to dost kontraproduktivně, protože mi podklouzla noha a já spadla zády na hlinitou zem.

,,Lydie! Jsi v pohodě?'' zvolal Arthur a ze stromu seskočil. Na rozdíl ode mě se přitom nezmrzačil.
Kývala jsem hlavou, ale nemohla se nadechnout, protože jsem si vyrazila dech. ,,Uklidni si. Nepanikař. Dech se ti vrátí,'' mluvil ke mně starostlivým tónem a já se ho snažila poslouchat. Za chvíli se mi dech opravdu vrátil a já si otřela vlhké oči.

,,Teda... to bylo děsivý, můžeš mi říct, proč si furt hraješ na hrdinku?'' položil mi docela zajímavou otázku a já se kousla provinile do rtu.
Nechtěla jsem si hrát na hrdinku, já jenom prostě nechtěla cizí pomoc. Od té chvíle, co jsem se dozvěděla, že mamka umírá, jsem se o sebe naučila starat sama.

,,Promiň,'' vyšlo ze mě pouze. Postavil mě na nohy a pak usoudil, že na strom už dneska radši nepolezeme. Šli jsme tedy dál a povídali si, takže se mi úplně vykouřilo z hlavy, že je s námi v lese někdo další.

,,Není to tak děsivý, jak jsem si myslel. Prostě les. Lidi si taky vymyslí takový kraviny,'' odfrkl si Arthur a já vedle něj jen mlčky kráčela a nijak se k tomu nevyjadřovala. ,,Myslíš, že to byl fakt vlk? Ten, kterej Erika pokousal?'' Podíval se na mě a já ztuhla. Dívala jsem se před sebe a snažila se vymyslet odpověď, po které bychom už rozhovor dál nerozvíjeli tímhle směrem.

,,Jo, říkali to přece policisti,'' odvětila jsem vyhýbavě, ale to Arthurovi nestačilo.

,,A nenapadlo tě, že by tu fakt mohl bejt ten Netvor, o kterým všichni mluví?'' ptal se mě dál a já už toho začínala mít dost.

,,Arthure, neřeš to! Je to hloupý. Prostě měl Erik smůlu. Kdyby do toho lesa nelezl, Scar s Dolorem by ho-,'' zasekla jsem se uprostřed věty, když mi došlo, co jsem právě vypustila z úst. Zrudla jsem a rychle pokračovala, abych to zamluvila: ,,Zkrátka... kdyby do toho lesa nelezl, žádný zvíře by ho nenapadlo,'' zakončila jsem svůj zbrklý monolog a Arthur se zamračil.

,,Co si to řekla?'' otázal se a já na sucho polkla.

,,Že kdyby do toho lesa Erik nelezl, žádný zvíře by ho nenapadlo,'' zopakovala jsem a dělala hloupou, jenomže na to mi Arthur neskočil.

,,Myslím to předtím. Scar a co?'' vyzvídal dál a ve chvíli, kdy jsem si už myslela, že začnu utíkat, se ke mně rozběhli dva velcí černí psi. Vrtěli ocasy a skákali na mě, div mě nepovalili na zem, což bych jim nedoporučovala, protože mi jednou vyražený dech stačil.

,,Kluci!'' zvolala jsem nadšeně, jako by tam Arthur nestál celou tu dobu se mnou. Hladila jsem je a oni mě nadšeně vítali.

,,Kurva, Lydie, co děláš? To jsou černý dogy!'' začal panikařit Arthur a já se bezstarostně usmála. Hrát hloupou bude v tuhle chvíli asi nejlepší nápad.

,,Páni, Arthure, taky se vyznáš v psích rasách?'' Koukala jsem se na něj s ohromením, zatímco mi Scar olizoval ucho. Hlavně ať na ně Nejvyšší nezavolá.

,,Netvor má přece dva černý psy! Dva velký černý psy! Kurva, Lydie, musíme zdrhat! Nemazli se s nima!'' panikařil dál a já raději vstala, protože to bylo možná jediné východisko, při kterém se nikomu nic nestane.

,,Jsou milí. Žádný Netvor neexistuje, vždyť jsem ti to-,''

,,Scar! Dolor! Ke mně!'' ozval se pronikavý chraplavý hlas, z kterého mi naskočila husí kůže, a Arthur otevřel oči hrůzou dokořán. Ještě nikdy jsem ho v takovém stavu neviděla.

,,Existuje,'' zašeptal.

,,Ne,'' vyvracela jsem mu to. ,,To není on. Je to myslivec. Znám ho. I jeho psy. Vážně,'' mluvila jsem rychle a táhla ho za ruku ven z lesa. Začínaly se mi třást prsty nervozitou, protože jsem tušila, že se tu během pár vteřin Nejvyšší objeví. Máchla jsem na psy rukou a oni se s nechutí rozběhli za hlasem.

,,To není možný. Myslivec tu není spoustu let, Lydie!'' zvýšil hlas Arthur. ,,Co o tom víš? Řekni mi to!'' pobízel mě, ale rozhodně už ne přátelským tónem. ,,Už si ho viděla, že jo?'' Díval se mi do očí a mně už docházely výmluvy. Takže jsem na něj jen beze slova zírala a nechala ho, aby si odpovídal sám. ,,Kurva! Tys věděla, že existuje! Vědělas to! Proto si nás tolik varovala. Do prdele, Lydie, to je-,'' dál se nedostal, protože ho něco zasáhlo do hlavy a on se mi svalil k nohám. Ruku jsem si zděšeně dala před pusu a okamžitě si k němu klekla.

,,Arthure? Arthure!'' Třásla jsem s ním a rozhlížela se po viníkovi, tohohle všeho.

,,To je v pohodě. Bude mít maximálně výpadky paměti,'' ozval se odněkud ten samý hlas, který ještě před chvílí křičel na své psy, a pak se zpoza stromu vynořil Nejvyšší. Mračil se a jeho brčálově zelené oči potemněly.

,,Cos to po něm sakra hodil?'' vyjela jsem po Nejvyšším a snažila si nevšímat toho, jak s ním cloumá vztek. Byl hodně naštvaný. Dokonce bych řekla, že jsem ho ještě tak naštvaného neviděla.

,,Kámen,'' hlesl chladně a já otevřela ústa dokořán.

,,Kámen?'' řekla jsem po něm. ,,Mohl si ho zabít!'' vyčetla jsem mu a Nejvyšší pokrčil rameny na znamení, že je mu to fuk.

,,Nemá chodit tam, kam nemá,'' reagoval ještě mrazivějším tónem hlasu a já se zamračila.

,,Měla jsem to tušit,'' zasyčela jsem. ,,Pořád máš v sobě sklony k násilí!'' Nejvyšší se ještě více napřímil, čímž upozornil na svou nemalou výšku, a zavrčel:

,,Pokud ti to vadí, milá Lydie, tak můžeš klidně vypadnout! A tohohle idiota si vezmi sebou!'' Otočil se a měl se k odchodu, ale to jsem si nenechala líbit. Jeho chování mě zaskočilo, ale věděla jsem, že to doopravdy nemyslí vážně.

,,Proč to děláš?!'' zakřičela jsem na něj a on se zastavil. Dala bych nevím co za to, abych viděla v tu chvíli jeho výraz. Věděla jsem totiž, že není jen zamračený a naštvaný.

,,Co máš na mysli?'' ucedil zády stále ke mně. V jeho hlase jsem slyšela něco víc než jen nezájem a vztek.

,,Proč mě od sebe pořád odháníš? Proč to děláš?! To si nedokážeš připustit, že tě má někdo rád? Že po těch letech, kdy sis procházel těmi hroznými věcmi, jsem tu já, které na tobě záleží?
Neznám tě dlouho, Nejvyšší. Vlastně pouhý měsíc. Ale... za tu dobu jsem tě stihla poznat lépe, než si myslíš!
Tak otoč se, sakra!'' Poslední slova už jsem křičela a Nejvyšší mě poslechl. Prudce obrátil svoje mohutné tělo čelem ke nně a probodl mě ještě tmavším odstínem zelené než předtím.

,,Měl jsem čas přemejšlet,'' začal úplně jinak, než bych čekala. ,,A dospěl jsem k názoru, že to začíná bejt mezi námi až moc důvěrný,'' odmlčel se a bylo vidět, že se přemáhá. ,,Odteď máš stejně jako všichni ostatní vstup do lesa zakázanej. Jinak tě nečeká nic hezkýho.'' Ztichl a pak hodně tiše dodal. ,,Sbohem, Maličká.''

Kulhavou, ale i přesto svižnou, chůzí kráčel zpět do hloubi lesa a po boku mu věrně šli jeho dva černí psi. Dívala jsem se za ním a nemohla uvěřit tomu, že se to, co mezi námi vzniklo, rozhodl ukončit tak rychle, tak nečekaně, tak nemile...

,,Tohle nejsi ty, Nejvyšší! Já vím, že ne! Já vím, že ti na mně záleží. Já vím, že si to takhle nepřeješ! Stůj, nemůžeš jen tak odejít!'' Rozbrečela jsem se, ale on mě neposlouchal. Zmizel a ani se neohlédnul.

┼┼┼┼┼┼┼┼┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼ ┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦ Tak jo, je tu konečně nový díl:) A jsou tu prázdniny, wow! Možná stihnu napsat víc dílů, ale nic neslibuju, protože sama svůj rozvrh nevím dopředu. Ve škole je to navíc jeden test za druhým, na což bych si už mohla přestat stěžovat, když jsem na gymplu...

♦ Poprosila bych Vás o sledování stránky na facebooku - DOKUD SI JEŠTĚ TEENAGER, myslím, že by se Vám to mohlo líbit, vytvořila jsem to dneska a je to dost spontánní nápad :D!