Druhý den ráno jsem se připravila, protože jsme museli s tátou zajet do města, abychom poznali zdejší okolí. Oblékla jsem se normálně. Košile, džíny, tílko. Nikdy jsem moc nehrotila, co mám na sobě. Jedinou věc, na které jsem si dala záležet, byly vlasy, protože mamka mi vždycky říkala, že se o ně musím hezky starat, aby byly pořád pěkné.
Pečlivě jsem je tedy rozčesala a poté seběhla dolů do kuchyně. Táta byl už připraven, a tak jsme mohli hned vyrazit. Venku bylo docela teplo, pokud jsem si tedy nestoupla do stínu, ale co můžete v Norsku čekat. Tady je i léto mírně chladné.

Sedla jsem si na místo spolujezdce a jakmile táta nastartoval, naladila jsem na naši oblíbenou stanici ''Pifut''. S tátou jsme ji začali poslouchat, když mi bylo asi sedm, protože na ní hrají ty nejlepší písničky a vypráví se tam vtipné příběhy. Když jedete v autě a nemáte u sebe třeba MP4ku, nebo mobil a sluchátka, je to nejlepší způsob, jak zabít nudu.

┼

Táta zaparkoval na malém náměstí a oba dva jsme se podívali z okna. Každý dům byl natřený jinou barvou a celkově to připomínalo duhu, nebo vysypaný pytlík Skittlesek. Vystoupila jsem a nepřestávala se kolem sebe rozhlížet. Vše působilo tak pozitivně a vesele, že jsem se musela sama pro sebe usmát. I táta byl mile překvapen.

,,Jestli chceš, tak nakoupit zajdu sám, a ty se tu zatím porozhlídni, hm?'' Kývl na mě a já mu to odsouhlasila.

Vydala jsem se po dlážděném chodníku a nakukovala do výloh. Většinou ale za nimi bylo jen oblečení, boty nebo suvenýry. Konečně jsem ale narazila na antikvariát a spokojeně vešla dovnitř. Jakmile jsem vstoupila, nad hlavou se mi rozezvonil zvonek a přilákal tak pozornost starší ženy za pultem.

,,Dobrý den,'' pozdravila jsem slušně.

,,Dobrý, dobrý,'' odvětila a se zaujetím si mě prohlédla. ,,Tebe jsem tu ještě neviděla,'' poznamenala. ,,Jsi tu nová?'' Kývla jsem a dodala:

,,Právě jsme se s tátou přistěhovali,'' řekla jsem a sáhla po jedné dobře vypadající knížce. Většina z nich byla pěkně zaprášených.

,,Tak to doufám, že se ti tu bude líbit,'' usmála se ta paní a pak se ohlédla za sebe. ,,Pinky?'' zavolala. ,,Pojď sem, prosím!'' Po chvíli se zpoza záclony vynořil blonďatý zamračený muž.

,,Co jsem ti sakra říkal o tom oslovení?!'' vyjel ihned a já překvapením zamrkala. Po chvíli si mě všiml a zamračil se ještě víc. ,,Kdo to je?

,,Promiň, Nialle,'' omluvila se zběžně. ,,Tohle je...,''

,,Lydia,'' doplnila jsem ji s úsměvem. ,,Těší mě.'' Natáhla jsem k němu slušně ruku a on se pouze ušklíbl. Jen kývl, ale nepotřásl mi.

,,Doufej, že tu nezblbneš!'' řekl, ještě než odešel.

,,Omluv ho, chtěla jsem, aby tě tu provedl. On je hodný, jen toho má hodně za sebou,'' vysvětila. ,,Líbí se ti?'' Ukázala na knížku v mé ruce a já přikývla.

,,Tak si ji vezmi. Jako omluvu za tenhle menší trapas.'' Zasmála se a já jí poděkovala.

┼

Vyšla jsem z antikvariátu a rozhlédla se kolem sebe. Nakonec jsem se vydala k velké kašně uprostřed náměstí, kde se cákalo pár dětí. Musela jsem se pobaveně usmát, když jedno z nich zahučelo přímo dovnitř. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala je, jak si hrají.

,,Oscare! Dolů z té kašny!!!'' zavolala na jednoho z těch kluků žena, sedící na protější lavičce.

,,A proč? Mně se tu líbí!'' protestoval blonďáček a založil si ruce v bok.

,,Protože jsem to řekla!'' zvolala popuzeně obvyklou frázi jeho matka. ,,A jestli budeš zlobit, zavolám na tebe Netvora!'' Chlapeček zděšeně vypískl a z kašny seskočil.

,,Ne! Netvora ne!'' začal vyvádět. Nakrčila jsem nechápavě obočí a snažila se pochopit, co tím ta maminka myslela.

,,Tady jsi!'' ozvalo se nade mnou. Zvedla jsem hlavu a usmála se na tátu. ,,Můžeme jít na prohlídku společně?'' zeptal se a já si na souhlas stoupla.

,,Jistě!'' odvětila jsem.

Zamířili jsme po jedné cestě za domy a povídali si. S tátou jsme toho měli mnoho společného, a proto jsme se spolu nikdy nenudili. I když jsme žili bez mamky, on se nepokoušel mi ji nahradit, protože věděl, že by to bylo zbytečné. Mamka byla nenahraditelná. Ale za to plnil roli stoprocentního otce, a to myslím bylo také důležité.

,,Tati?'' oslovila jsem ho váhavě. ,,Slyšel si někdy o tom, že by tu byl v okolí nějaký Netvor?'' V takhle zformulované otázce, to opravdu vyznělo divně. Táta se mi však nevysmál do obličeje a namísto toho mi vážně odpověděl:

,,Ale jo. Ten statkář, od kterýho jsem odkoupil náš nový domov, se o něčem takovém zmínil. Prý se v lesích ukrývá nějaký dvoumetrový muž se zohaveným obličejem v masce. Jednou ho viděla žena, která tu čistě prodává. Mám pocit, že se zmiňoval o nějakém starém knihkupectví. Ten muž má vždy po boku dva obrovské černé psy a kulhá na jednu nohu. Nikdy nevylézá ven a když někdo v lese zabloudí, nechá ho těmi psy roztrhat. Upřímně se mi tomu nechce věřit, ale do lesa raději sama nechoď. Nemyslím si, že je to úplně bezpečné.'' Na sucho jsem po jeho slovech polkla.

,,Odkud ten muž je, tati?'' zajímalo mě, ale táta mě svou odpovědí zklamal:

,,To nevím, jak říkám, ten chlápek mi tu báchorku jen zběžně převyprávěl. Ale pokud tě to zajímá, můžeš zajít za tou knihovnicí, ta asi bude vědět víc.'' Dál už jsem se radši neptala, ale jeho nápad se mi líbil. Tou knihovnicí musel myslet paní, co mi dala tu knížku v  antikvariátu, jelikož jiná prodejna knih ve městě nebyla.

┼

V noci jsem nemohla vůbec usnout a stále se převalovala. Myslela jsem na to, co mi táta řekl, a děsila mě představa, že by to mohla být pravda.
Po usouzení, že dnes zřejmě oka nezamhouřím, jsem vstala, a došla k oknu. Dívala jsem se přes louku k lesu, jako bych tam opravdu mohla někoho zahlédnout, ale nic, kromě vyplašeného zajíce a kroužícího netopýra nad korunami stromů, jsem nespatřila.

┼

Tátu jsem přemluvila, abych další den mohla jít znovu do města, protože jsem si potřebovala promluvit s tou paní z antikvariátu. Vešla jsem do mně už známého obchodu a slušně pozdravila.

,,Ále, kdopak nám to přišel?'' usmála se přívětivě a hlavu mírně naklonila do strany. ,,Co bys potřebovala?''

,,Víte, paní-,''

,,Říkej mi Rose, drahoušku! Tady u nás se sluší říkat jménem,'' skočila mi do řeči a pokynula mi, abych přišla blíž. Napřáhla ke mně ruku a znovu se usmála.

,,Lydia, ale to už víte,'' představila jsem se jí opět. ,,Přišla jsem proto, protože by mě něco zajímalo,'' začala jsem. A když mě nepřerušovala, pokračovala jsem dál: ,,Říká se, že jste zahlédla toho lesního Netvora, o kterém se tu mluví. O tom muži se zohavenou tváří, co kulhá a po boku má dva psy.'' Váhavě jsem ještě dodala: ,,Je pravda, že je nechává, aby zabíjeli nevinné lidi ztracené v lese?'' Rose si povzdechla a ukázala prstem za sebe.

,,Pojď! Bude lepší, když si k tomu sedneme,'' otočila se a zašla za závěs, ze kterého se včera vynořil Niall. Následovala jsem ji do prostorné místnosti, které dominovala velká červená pohovka, dvě kožená křesílka a mahagonový stolek. Posadila jsem se do jednoho z křesílek a pohled přišpendlila do svého klína. ,,Dáš si čaj?'' zeptala se mě.

,,Ano, prosím.'' Přikývla a z jedné skříňky vyndala dva hrníčky s podšálkem a krabičku jahodového čaje. Do rychlovarné konvice napustila vodu a dala ji vařit.
Všechno jsem pozorovala, jako by to byla ta nejfascinovanější činnost na světě.
Po chvíli, když už se horký nápoj konečně dovařil, přede mě postavila porcelánový šálek s kouskem citrónu a sušenkami. Poděkovala jsem a vyčkávala, co mi k tomu všemu poví.

,,I když se vlastně skoro vůbec neznáme, myslím, že mám jistotu, že si to necháš pro sebe,'' načala vyprávění. ,,Viděla jsem toho muže, o kterém mluvíš. Nevím, jaké je jeho pravé jméno, ale tady v Norsku se mu přezdívá právě Lesní Netvor, Zvíře nebo Monstrum. Jestli zabíjí lidi, to nevím, ale nebezpečný je,'' upozornila mě. ,,Nosí bílou masku, která mu zakrývá jen polovinu pravé tváře. Pod tou maskou skrývá zohavenou část obličeje. Jizvy, spáleniny a nehezky vypadající šrámy se mu pnou až ke krku.'' Na sucho jsem polkla a napila se čaje. ,,K tomu všemu špatně došlapuje na jednu nohu. Když jsem ho asi před dvěma lety viděla, málem jsem dostala infarkt, jelikož bych proti němu neměla sebemenší šanci. Měří přes dva metry a navíc má u sebe pořád ty černé psy!'' Napila se ze svého hrníčku a já vydechla údivem.

,,Jak dlouho už tu žije?''

,,Řekla bych,'' zamyslela. ,,Už skoro deset let. Přistěhoval se prý z Anglie, víc nevím, protože o jeho životě nikdy nikdo moc nemluvil.'' Ústa jsem pootevřela mírně dokořán a zavrtěla nad tím hlavou. Žít od civilizace a lidí o samotě musí být hrozné. Kór, když vás všichni považují za monstrum a bojí se vás. ,,Ale ty se ničeho nemusíš bát, třeba to budou jen pověry a já viděla pouhý přízrak, však už jsem taky stará,'' konejšila mě, ale obavy mi to z hlavy nesmazalo. ,,Když nebudeš sama chodit do lesa, myslím, že ti nebezpečí nehrozí. Nikomu z nás.''

┼

Celé mi to přišlo těžko uvěřitelné, ale když jsem v noci uslyšela z lesa psí vytí, po těle mi vyskočila husí kůže. Naklonila jsem se opatrně k oknu a zahleděla se stejně jako včera za pole, a tentokrát, jako by tam opravdu někdo stál a koukal přímo na náš dům...

┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦ Je tu další díl! Chci se omluvit za to, že zatím nejsou díly dlouhé, ale chce to nejdřív rozjezd, než budu moc psát delší části :))