Z pohledu Netvora

   Jsem trochu nesvůj z toho, že jsem Lydii dal něco tak důležitýho, ale vím, že moje tajemství u ní budou v bezpečí. Potřebuju, aby mi důvěřovala, anebo lépe, aby pochopila, co jsem zač. Když to pochopí, bude v bezpečí i ona, protože nebude se mnou.

Někdo zaklepal na dveře.

Skrz záclonku jsem rozpoznal blonďatou kštici, střední postavu a prsteny na rukou. Niall. Protočil jsem nad tím oči, ale byl jsem docela i rád, že ho vidím. Přeci jen to byl můj parťák.

Otevřel jsem mu dveře a zahnal Scara s Dolorem do kouta. Ještě pořád jsem byl na ně naštvanej, protože mě neposlechli a včera utekli. Alespoň mi přivedli Maličkou, což jim jejich trest trošku zmírnilo.

,,Nialle,'' pozdravil jsem ho oslovením a nastavil mu dveře, aby mohl projít. Prosmýkl se okolo mě a ihned zamířil do kuchyně, kam položil tašky s jídlem. To, že se tu chová jako doma, na to jsem si už zvykl...

,,Pane, neviděli sme se trochu dýl a já se omlouvám, ale nebyl čas,'' vysvětlí zběžně. Jeho vykání nekomentuju a sednu si do mýho křesla. Niall vyndává konzervy a jiný blafy ven z tašky a já si odfrknu. ,,Hele, nechte si to, jo? Kupuju Vám to nejkvalitnější, co tu ve městě máme,'' zabrblá si pod vousy a vyprázdní celou tašku.

,,Kolikrát jsem ti říkal, že mi stačí rohlíky a salám? Za ty prachy, co ti dávám, bys mě mohl už konečně poslechnout! Nebo mi kup něco z fast foodu, hlavně ať je to poživatelný!'' postěžuju si a Niall se zatváří dotčeně.

,,Tak promiňte, že dbám na Vaše zdraví!'' Odkráčí do mojí ložnice a vrátí se se špinavým prádlem. Nahází ho do velkýho černýho pytle na odpadky a pak se zastaví v pohybu, když zahlídne něco krajkovýho. Uhodím se v duchu do čela a zakleju, když mi dojde, co to je. ,,Nechcete mi doufám říct, že je to-,''

,,Zapomněla si to tu Mali- Lydie. Ne, nedělo se to, co si myslíš, jenom se šla sem převlíct, když zmokla.'' Detaily vynechám a Niall nahodí nedůvěřivej výraz.

,,Takže se s ní pořád scházíte?'' podivil se, ale vypadal mile překvapen. ,,To sem rád, ale žádný city do toho netahejte, je moc mladá a nic o Vás neví, to by nedopadlo dobře,'' radí mi a strčí i její prádlo mezi to špinavý.

Chvíli je ticho, které narušuje akorát šustění pytle a Niallův zrychlenej dech.

,,Dal jsem jí deník. A dám jí i ty další dva,'' řekl jsem mu pravdu a Niall znehybněl, dnes už podruhý.

,,Prosím?'' zeptal se hodně hlasitým a důrazným tónem, až mi z toho cuklo ve rtu.

,,Slyšels,'' odpálkoval jsem ho a on nehnutě zíral na můj podmračenej obličej.

,,Jak ste-,'' zasekl se a vydechl. ,,To ste teda neměl. Všechny ty věci-,''

,,Já vím. Zjevně jí varování nestačilo, tak jsem zvolil plán b, to snad smím! Navíc... Políbil jsem ji,'' sdělil jsem mu další novinku, když už jsme byli u toho svěřování.

,,Cože ste?!'' křikl Niall popuzeně.

,,A ona mi to opětovala,'' pokračoval jsem nevzrušeně, zatímco on rudl až k uším. Možná jsem ho chtěl prostě jen vyprovokovat, protože vypadal komicky, když byl naštvanej.

,,Pane,'' procedil skrz zuby. ,,Tohle nebude mít dobrej konec,'' varoval mě. ,,Nemáte právo-,''

,,A co když mi to je jedno, hm? Všichni se mě bojí. I ty. A nepopírej to. Může za to ten ksicht. Všechny ty jizvy a spáleniny. Ale ona je statečná. Je schopná přečíst si všechno to svinstvo jen proto, abychom byli nadále přáteli! Myslím-Myslím, že jí na mně záleží,'' šeptám si už pro sebe a Niall se zamračí.

,,A Vám?''

,,Co mně?'' odseknu nechtěně.

,,Záleží Vám na ní?'' zopakuje svou otázku v delší verzi a já přikývnu.

,,Samozřejmě,'' řeknu s jistotou v hlase. ,,Proto jsem jí taky dal ten deník.''

Z pohledu Lydie

  Jakmile jsem se ráno probudila, vytáhla jsem z pod polštáře poničenou vazbu a otevřela ji na stránce, kde jsem naposledy skončila. Chtěla jsem to mít brzo přečtené, abych mohla jít zase za Nejvyšším.

Když pohřbili maminku s tatínkem, s Miou jsme skončili u hodně divných lidí. Dívali se na nás soucitně a říkali nám, že je to moc mrzí.

Nemrzelo.

Jak by taky mohlo? Neznali naše rodiče. Neznali ani nás.

Lhali.

Chtěli mě od Mii oddělit, ale to jsem nedovolil. Nemohl bych přijít o svou malou sestřičku. A taky jsem to slíbil mamince.

Ty divní lidé byli ze sociálky. Zůstali jsme spolu, ale dali nás do hrozný rodiny.

Nová 'maminka' nebyla vůbec hezká a furt na mě křičela. Nevadilo mi, když zvyšovala hlas na mě, ale byl jsem naštvanej, když řvala na Miu. Tak jsem jí to řekl. Uhodila mě, ale na Miu už nekřičela.

Nový 'tatínek' se mi taky nelíbil. Vracel se pozdě, a když už byl doma, seděl jen u televize a pil pivo. Byl nepříjemnej a raději jsem k němu Miu nepouštěl.

A pak tu byla Shelly. Jejich sedmnáctiletá dcera a naše nevlastní sestra. Měli jsme ji s Miou rádi, protože na nás byla milá, zastávala se nás a večer nám četla příběhy z jedné pohádkové knížky, dokud jsme neusnuli.

Taky si k nám někdy lehla a objala mě. Myslel jsem, že jsem u ní v bezpečí, protože mi připomínala mou hezkou tetu, která k nám jezdila, když ještě máma s tátou žili.

Měla blonďaté vlasy, modré oči a světlou pleť. Byla pro mě jako anděl, který mě chránil. Mia měla mě a já měl Shelly.

Jednou Mia jela na výlet se svou třídou a já zůstal 'doma'. Naštěstí odešli i moji náhradní rodiče, a tak mě Shelly hlídala.

Nevěděl jsem, že se jí líbím. Bylo mi teprve třináct. Řekla mi to, když nás zamkla v jejím pokoji. Všude byly plakáty zpěváků a nábytek, stěny i povlečení byly v růžový barvě. Její pokoj se mi líbil. Hezky voněl.

Říkala mi, že mi pomůže zapomenout na ošklivý věci, co se mi staly. Věřil jsem jí, a tak jsem jí nechal, aby mi pomohla.

Začala se svlékat a pak mi řekla, abych to udělal za ni.

Bylo to divný, protože jsem nikdy holku nahou neviděl. Jen jednou maminku ve vaně, ale to mi nevadilo, protože maminka mě nenutila se na ni koukat.

Přinutila mě, abych se taky svlíknul, ale já nechtěl. Pořád na mě mluvila tak hezky, nekřičela, jen trvala na tom, abych si taky sundal oblečení.

Pomohla mi a pak na mě sahala. Všude. I na místech, kde to nemám rád.

Chtěla, abych sahal i já na ni.

Bál jsem se, že když ji neposlechnu, bude na mě zlá a uhodí mě.

Poprvé jsem držel v rukou prsa, ale přál jsem si utýct, protože se mi chtělo zvracet. Kluci ve třídě vždycky říkali, jaký by to bylo držet v rukou prsa, ale já to nechtěl. Já si to nepřál.

Neuměl jsem nic z toho, co po mně chtěla. Dávala mi pokyny, ale já byl moc vyděšenej na to, abych je plnil dobře. Hýbal jsem se a dotýkal se jí tak, jak se jí to zjevně líbilo a jak jí to bylo příjemný. Ale jediný moje přání bylo, dostat se pryč.

Když to skončilo, cítil jsem se špinavej. V duchu jsem ji proklínal, protože mi provedla něco tak hnusnýho. Nutila mě, i když jsem nechtěl. A to přeci andělé nedělají...

Zvracel jsem, ale tak, aby to nikdo neviděl.

Mia se vrátila a já ji nemohl nechat žít v takovým prostředí. Druhý den v noci jsme utekli.

Bylo to lepší, než si prožít něco takovýho znovu.

Potřeboval jsem do bezpečí, dál od Shelly a od toho růžovýho voňavýho pokoje.

Přikryla jsem si ústa rukou a nevěřícně zakroutila hlavou.
Ta Shelly ho zneužila. Ve třinácti letech.
V době, kdy se kluci teprve vyvíjejí a nemají z toho rozum... znásilnila ho. Nemůžu se přeci divit tomu, že je občas tak chladný. Musel si projít tak hroznými věcmi, že to, co dělal potom, se dalo skoro považovat za pochopitelné.

To proto bez milosti nechal ty dva muže zabít. Chtěli mi udělat to samé, co jemu udělala Shelly. Věřil jí, měl ji rád a ona...

Myslela jsem, že se tohle děje jen ve filmech, nebo knížkách, ale Nejvyššího minulost mluvila za vše.

Raději jsem se šla dolů nasnídat a smutně se usmála na tátu, který seděl za stolem, četl si noviny a měl dnes volno. Uvařila jsem nám kafe a udělala každému dva toasty. Sedla jsem si k němu a snažila se navázat rozhovor, abych zapomněla na ty hrůzy v deníku.

,,Zítra je tu jarmark a pouť. Chtěla bys jít?'' Pohlédl na mě a odložil noviny.

,,Jo, ráda. Vždyť víš, jak miluju cukrovou vatu,'' zvolala jsem nadšeně a táta se zasmál.

,,Jaký to bylo vlastně s Arthurem?'' zeptal se a já strnula. Vzpomněla jsem si na vlak, alkohol a bolesti hlavy.

,,Fajn,'' řekla jsem jen. ,,Jsem ráda, že tu už mám přátelé,'' zamluvila jsem to, aby mě nestihl z ničeho podezřívat, a kousla si do toastu.

,,Jo, to já taky,'' podotkl. ,,Jen doufám, že jsou to dobří přátelé,'' vydechne, ale dál se k tomu nevyjadřuje.

Zmizím zase ve svém pokoji a obléknu se do volných kraťasů a tílka, protože dnes je obzvláště teplo. Zalezu si do rohu, kde leží velký měkký polštář, a začnu číst další části Nejvyššího minulosti.

S Miou se skrýváme pod velkým železným mostem a je nám teplo. Nikdo tu není a našli jsme si tu místečko, kde se nám i dobře spí.

Od té divné rodiny jsme si vzali hodně věcí a jídla, takže prozatím máme vystaráno. Jen se bojím, aby nás někdo nenašel. Musíme zůstat s Miou spolu.

Mia se mě na nic neptá a jen poslouchá, když jí něco říkám. Je chytrá a statečná. Kdybych přišel i o ni, neodpustil bych si to.

Takhle jsme se skrývali pár měsíců, dokud už jsme hlady nešilhali a neměli už nic čistého na sebe. Něco se mi povedlo občas ukrást, ale věděl jsem, že je to špatný. Že se to nesmí.

Bál jsem se, že se Mie něco stane, takže mi došlo, že musím něco udělat.

Na sociálku jsem nemohl a ani nechtěl. Dali by nás k tý hrozný rodině a Shelly. Vždycky, když si na Shelly vzpomenu, vybaví se mi, co se stalo, a zvracím.

Zaklepal jsem na dveře jednoho hezkýho domku, ale nikdo mi neotevřel. Klepal jsem na hodně domů, ale buď mě vyhnali, nebo vůbec neotevřeli. Mia na mě vždycky čekala a schovávala se. Byla trpělivá.

Potom si nás ale všimla jedna moc milá paní. Měla vrásky jako babičky z rodinných fotek. Babičku ani dědu jsme nikdy neměli, protože umřeli dřív, než jsme se s Miou narodili.

Tahle paní ale měla ještě dlouhé vlasy a nenosila brýle. Vzala si nás s Miou k sobě domů a vyslechla si všechno, co jsme jí řekli. O Shelly jsem jí neřekl. To bylo jenom moje tajemství. Styděl jsem se za to.

Ta paní se jmenovala Agatha a starala se o nás. Zase tu byli ty divní lidé, ale tentokrát nás už nedali k tý hrozný rodině a nechali nás u tety Agathy.

Oslavila s námi naše narozeniny a zase jsme chodili do školy. Mia byla šťastná, takže i já byl šťastný. Agatha neměla manžela, a proto jsme byli jen tři. Byla bohatá a kupovala nám dárky.

Agathu jsem měl moc rád. Naučila mě vyřezávat ze dřeva, protože to byl její koníček, jak ona říkala. Miu vyřezávání nebavilo, protože ještě neměla sílu.

Když mi bylo čerstvě patnáct a Mie osm, všechno se pokazilo. Přišla další noční můra.

Byli jsme na hřišti. Mia se houpala a já si hrál na mobilu. Teta Agatha seděla na lavičce a luštila si křížovku. Oba jsme na Miu dávali pozor.

Ale pak tam přišla nějaká parta kluků. Byli starší než já. Měli černé oblečení, piercingy a tetování. Ten jeden měl holou hlavu a na ni vytetovanou lebku.

Sedli si do dřevěnýho domku na hraní a nevšímali si nás. Teta Agatha ale raději na Miu zavolala a pošeptala mi, že půjdeme pryč. Pochopil jsem, že to jsou feťáci. Něco si tam píchali a smáli se.

Už jsme mířili pryč, když se Mia rozběhla k pískovišti pro kyblíček s hračkami, kterej tam nechala. Měl jsem takovej ten divnej pocit, a tak jsem šel za ní a rychle jí pomáhal.

Ta parta kluků se hlasitě smála a pak si nás s Miou všimli. Viděl jsem u toho holohlavýho v ruce zbraň. Podobnou, jakou měli i ti muži, kteří nám s Miou zabili rodiče. Tahle byla ale menší.

Něco na nás pořvávali, ale já si jich nevšímal a táhl Miu pryč. Agatha k nám běžela, ale než nás stihla s Miou ochránit, ozval se výstřel. Zamrzl jsem na místě a podíval se na ty feťáky, kteří teď byli úplně bledí. Neudělali to naschvál, ale jeden z nich musel zmáčknout spoušť.

Mia spadla na zem a zakvílela. Držela se za břicho a lapala po dechu. Byl jsem jako omráčenej a nevěděl, co dělat. Nemohl jsem uvěřit, že trefili mou malou sestřičku. Že postřelili Miu!

Teta Agatha začala šílet a hned volala policii. Ty feťáci zpanikařili, protože se policajtů báli. Držel jsem Miu a nic jinýho mě nezajímalo. Hrozně jsem brečel.

Ti kluci na tetu řvali, ať to položí. Zbraň zahodili do křoví a ten holohlavej k ní došel. Vyškubl jí mobil a křičel.

Teta taky křičela. A brečela. Chtěl jsem vstát a pomoct jí, ale nemohl jsem pustit Miu. Mia byla pro mě ten nejdůležitější člověk na světě. Moje světýlko, tak jsem jí říkal.

Vytáhl jsem mobil a vytočil záchranku, ale než jsem stačil promluvit, vyrazil mi ho jeden z těch feťáků z rukou.

Potřebuje pomoc! křičel jsem na ně. Umírá!

Neposlouchali mě, a když teta začala volat o pomoc, holohlavej na ni vytáhl nůž. Před mýma očima ji bodnul.

Leskly se mu oči, ale udělal to podruhé.

Pak potřetí.

A ještě počtvrté.

Čtyřikrát.

Pak jsem zaslechl sirény, ale z šoku jsem myslím omdlel. Nic si totiž už nepamatuju.

Jen že jsem se probudil v bílý místnosti a na všechno to svinstvo si vzpomněl.

Nahlas jsem se rozbrečela. Byla jsem plná nenávisti a nemohla uvěřit ničemu, co se stalo, protože to bylo až moc špatné. Ať už se o Nejvyšším dozvím cokoli ošklivýho, slibuju, že vždy budu stát na jeho straně.

┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼┼

♦ Tak jo, chápu, že to není úplně přívětivý, ale jak víte, tenhle příběh je dost... brutální? A ještě bude. Tak se připravte.

♦ Tu událost se Shelly jsem tam dala naschvál, protože... Většina lidí si myslí, že takovéhle věci se dějí jen dívkám. Bohužel, nejen jim. Zneužití někoho mi přijde jako ta nejnechutnější a nejzlejší věc, protože... To se s Vámi opravdu nese celý život.

♦ Děkuju za přečtení a nahoďte úsměvy <3